Před pár dny proběhlo opětovné připomenutí srpnových událostí roku 1968 a ze všech stran zaznívala nejrůznější poselství, jež tento den přináší. Podle některých je to připomínka toho, že Rusové jsou rozpínavé potvory a člověk, a už tuplem Čech, by jim neměl věřit. Podle jiných nám to připomíná fakt, že svoboda je hodně cenná věc a hodně těžká na získání, protože když už si myslíte, že ji máte v rukou, přijedou tanky a zajezdí vám ji do země – a někdy i s vámi. A další zase hořekují, že ta dnešní mládež už prdlačky ví, co se tehdy stalo a viní z toho tu učitele, tu rodiče, tu mládež samotnou. Historia magistra vitae, jistě. Ale možná nás 21.srpen 1968 učí ještě jednu věc, o které chytří pánové a dámy v televizi v neděli nemluvili.Nedávno jsem přečetla závěr postapokalyptické trilogie Metro od Dimitrije Glukhovského (shodou okolností ruského autora), kde se odehrává jedna zvlášť silná scéna. V temném tunelu, bez jediného záblesku světla do sebe naběhnou dva zástupy lidí a začnou se masakrovat vším, co mají po ruce. Bojí ty druhé holemi, klacky, škrtí je holýma rukama. Krev šplíchá, znějí výkřiky a těla do sebe narážejí se zuřivou zběsilostí. Po chvilce boj konečně utichne a těch pár, kteří tu hrůzu přežilo, spolu začne mluvit. A zjistí, že obě strany byly oklamány. Ti první byli političtí vězni nacistů, které hnal strach a samopaly jejich věznitelů proti domnělé armádě komunistického nepřítele. Jenže ti druzí byly taky političtí vězni, jenže komunistů, a hnalo je úplně to stejné. Obelhaní a vyděšení v naprosté tmě zabíjeli ty, s nimiž je pojil stejný osud a kteří byli všechno, jen ne jejich nepřátelé.
Proč o tom píšu? Protože když nám po naší vlastni jezdili ruské (a polské a maďarské a bulharské…) tanky, většina z těch vojáků, kteří ozbrojení samopaly stříleli do davů lidí, nebyli nijak zapálení komunisti. A ani je nijak netěšilo střílet obyčejné lidi a asi je ani moc netěšilo brázdit cizí zem v tanku. Ti všichni ale věřili, že se v Československu děje něco hrozného, něco nekalého, že tu řádí agenti cizí mocnosti, kteří chtějí všechny zblbnout, zotročit a pak si podat i je samotné a není jiné cesty, než přijet s tanky a dát to všechno dopořádku. Stejná písnička se v dějinách opakovala už tolikrát – vždycky někdo mocný ukáže prstem na „nepřítele“ a někdo jiný, někdo vlastně úplně obyčejný, si za něj ušpiní ruce krví. krví toho dalšího, úplně obyčejného člověka. Nebýt té nálepky „nepřítel“, možná by ti, kteří se bijí na život a na smrt, byli přátelé.
Hodně zajímavě o tom pojednává třeba kniha Slzy mé duše o severokorejské teroristce (píšu o ní v článku Slzy mé duše aneb terorismus není černobílý), ale příkladů z historie lze nalézt tisíce. Nakonec totiž za každou válkou, za každou genocidou, jsou jen úplně normální lidi, kteří zabíjejí jiné úplně normální lidi, protože jedněm nebo druhým někdo nakukal do hlavy, že je to dobrý nápad. A proto jestli bychom si měli vzít ze srpna 1968 nějaké ponaučení, je to právě to, že našimi skutečnými nepřáteli nejsou paradoxně ti, kdo na nás nakonec míří zbraní, ale ti, kteří stvořili myšlenku, kvůli níž proti nám tu zbraň pozvedají. Mám pocit, že zvlášť v poslední době je dobré na toto pamatovat.
Taky jsem jezdíval s tankem. Ale pivním. 😀
To je moc pravdivé, vivnen je ten, kdo to vymyslí, kdo za tím zlem stojí….
Připomnělo mi to Hunger Games – vzpomeň si, kdo je skutečný nepřítel..
Kdysi jsem se o tom zmiňoval na svém blogu:
Otec měl dobré odborné kontakty se sovětskými vědci a VŠ profesory. Před osmašedesátým i po něm. Po roce 1968, už nevím přesně ani rok, ho jeden z jeho odborných kontaktů ujišťoval o tom, že jeho syn byl coby záklaďák v ČSSR v srpnu 1968, a že část jeho družstva pokosila z kostelní věže "děvuška s pulemjotom", a i jinak tam měla jeho jednotka ztráty.
Dodnes se mi nepodařilo zjistit, kde ti Rusáci krom Československa v té době ještě byli. Pacifikovali nějaký vzbouřený vlastní region?
Docela pochybuji o tom, že to byl jen nějaký propagandistický výmysl, na to je to svědectví z moc blízké ruky.
V tom je kus pravdy
Kdysi jsem o tom viděla nějaký dokument, kde fakt říkali to samé to ty. Že ti vojáci, co tu byli si opravdu mysleli, že jsou tu nějací výtržníci a agenti imperialistů, či co. A že byli strašně překvapeni z toho, že jsou všude jen obyčejní lidé.
[6]: já jsem si to totiž taky nevytáhla ze zadku, ale četla o tom a slyšela taktéž v různých dokumentech a historických pramenech:)
Připomněla jsi mi tu větu z Hunger Games
,,Remember who the real enemy is."