Jak jsem řekla, dosti bylo úvodníků a tak jen napíšu, že první část tohoto příběhu si můžete přečíst tady.
Mlha přede mnou, mlha za mnou. Znělo jí v hlavě když se jí do tmy spánku vetřelo monotónní pískání přístrojů a ona pomalu otevřela oči. Zpočátku byla kolem opravdu jen mlha, z níž vystupovaly nejasné obrysy kovového rámu postele. Mlha a roztančená barevná kola. Chtěla si promnout oči, ale když se pokusila zvednout ruku k obličeji, seznala, že je přivázaná k posteli.
Mlha se pomalu rozplývala. Jen ta protivná barevná kola stále vířila po místnosti, jako hejno šílených bludiček. Rozhlédla se, což bylo okamžitě provázeno houpavým pohybem v žaludku. Celá místnost se zatočila a mlha se na okamžik vrátila.
Konečně se bílé stěny a s i nimi červená, modrá a žlutá bludná světélka přestaly pohupovat a Magda si mohla pořádně prohlédnout celou místnost. Moc k vidění toho ale nebylo – kovová postel, hadičky vedoucí snad z celého jejího těla, kožený řemen kolem ruky, sterilní nábytek a okna, do půlky bíle zatřená, takže jimi nebylo z postele vidět ven. Pomalu otočila hlavu na druhou stranu. Opakoval se zážitek s houpáním, ale už nebyl tak hrozný jako ten předešlý. Viděla skleněné dveře, další sterilní skříňky plné lahviček, stříkaček a kdo ví čeho ještě, dvě nepohodlné kovové židle a pak jí padl zrak na levou ruku. Kolem ní neměla utažený kožený řemen, ale měla ji upevněnou v něčem, co připomínalo ortézu. Pod zařízením, připevněným k rámu postele, prosvítal bílý obvaz se slabými stopami prosakující krve.
S tím pohledem se dostavily i vzpomínky a spolu s nimi se vrátila jak mlha, tak nový vír rejdících barevných kol. Magda se silou vůle přinutila neomdlít a upřela svůj pohled na strop, jedinou jistotu, na kterou se ještě mohla spolehnout. V ten okamžik se jí vybavila tvář netvora, který se připlížil po stropě, nekonečná čerň jeho očí, drápy zaťaté do puklin ve zdivu, chechtající se odporný obličej, maska děsu a zoufalství.
Pojď blíž, panenko…ne, já nechci…černé studny bolesti…tak pojď, drahoušku…E se rovná…pojď…já nechci!…POJĎ…nůž…krev…tma…
Začala ječet. Zmítala se v popruzích až ucítila, že jí praskají stehy na zraněné ruce. To už křičela nejen děsem, ale i bolestí. Dala do toho všechnu svou bolest té noci, všechno ponížení, strach i zoufalství. Zoufalství z toho, že není mrtvá, že se všechno bude opakovat nanovo, že nikdy nebude konec věčným nočním návštěvám, že její utrpení je horší než Tantalova muka. Bez naděje na spasení i na útěk.
Čím víc křičela, tím víc se kolem ní stahovala mlha. Pak už neviděla nic, jen slyšela svůj hlas jak rezonuje nemocničním pokojem a cítila ruce, které ji tisknou k posteli. Snažila se je odtrhnout, ale její ztrátou krve oslabené tělo ji neposlouchalo, pronikavý jekot zeslábl v zoufalý chrapot a tma, její věčný pronásledovatel a nepřítel, ji zase přijala pod svá ochranná křídla.
Světlo baterky se vedralo pod víčko a zornice se stáhla do malého vyděšeného bodu.
„Reakce normální, tlak stabilizovaný, krevní obraz v normě.“
Ten hlas k ní zazníval ze strašné dálky. Neměla sílu otevřít oči, neměla sílu zase začít křičet, neměla sílu vůbec na nic. Ležela tam, bezmocná, neschopná se pohnout, neschopná žít.
„Ty dávky sedativ začněte pomalu snižovat, sestři, zítra už bychom slečnu Jurníčkovou mohli nechat převést na psychiatrické oddělení. Ty stehy se už od posledního záchvatu pěkně zacelily, všechny hodnoty jsou v normě, myslím, že naše péče dál nebude nutná. Tak pojďme, koho tam máme dál?“
Vrzání koleček vozíku s léky a složkami se pomalu vzdalovalo, stejně jako vzrušeně šeptající hlasy mediků, které říkaly cosi o holce, která si zase sáhla na život kvůli nějakému klukovi. Téměř bezhlučné kroky nemocniční obuvi, zavírání dveří. Konečně ticho. Spát…
„Tak slečno, vstávejte, už jste nám tu spala dost dlouho, no tak.“
Magda neochotně otevřela oči. Zase se jí zdálo o tom slunci, ten zářivý, nedosažitelný
a přesto konejšivý sen! Modř oblohy a jasný sluneční kotouč vystřídal za ztěžka rozlepenými víčky obraz korpulentní sestřičky v modré uniformě, která zrovna rozepínala řemení.
a přesto konejšivý sen! Modř oblohy a jasný sluneční kotouč vystřídal za ztěžka rozlepenými víčky obraz korpulentní sestřičky v modré uniformě, která zrovna rozepínala řemení.
„No výborně, slečno, tak se pěkně posadíme a půjdem do koupelny, co říkáte?“
Zatímco sestra ve zjevně dobré náladě šmejdila po pokoji a rádoby žoviálně se usmívala, Magda se ztěžka zvedla na lokti. Před očima jí zase zatančili její staří známí, barevné bludičky a žaludek se slabostí zhoupl až do krku. S vypětím všech sil se posadila, spustila nohy z postele a vysíleně se opřela o kolena. Levou rukou jí projela bolest, tak tak, že se nezřítila na zem.
„Pozor na ty stehy,“ pohrozila jí sestřička prstem a na tlustých nohách kamsi odcupitala. S Magdou se houpal celý svět, co svět, vesmír, který byl zjevně na zhroucení. Maně si vybavila poučku z fyziky o černých dírách, které svou šílenou gravitací požírají celé vesmíry a s černými dírami se zase objevil ten nezapomenutelný pohled jejích trýznitelů, který měla do mysli vpálený jako rozžhavený cejch. Pevně zkousla rty, ale bolestné myšlenky rychle rozptýlila sestra, která se přihrnula do pokoje s invalidním vozíkem.
„Ale já přece…“ zachraptěla Magda a vzápětí si musela odkašlat. Její hlas zněl podivně cize.
„No co co, ležela jste tu týden, skoro celou dobu mimo sebe, jste pořádně zesláblá, ještě byste se nám zhroutila. Pěkně pomaličku se posadíme a pojedem, co říkáte?“
„A kam?“ nechápala Magda. Aspoň že hlas se zase začínal vracet do normálu.
Sestra se rozesmála, jako by právě řekla nejlepší vtip na světě. „No kam, do koupelny přece, pěkně se umyjete, abyste kolegům na psychiatrii nesmrděla,“ zahihňala se a gestem naznačila stisknutý nos. „Tak pojďte, nemáme na to celý den.“
Jako ve snách si Magda nechala pomoct do vozíku a zamířily na chodbu. V uších jí pořád znělo to slovíčko. Psychiatrie. Copak jsem blázen?
Gumová kolečka drhla po podlaze nemocniční chodby. Všude spousta dveří, umělého světla a pachu desinfekce. Lékaři v bílých pláštích a sestřičky v modrém spěchaly chodbami vstříc svým úkolům. Uklízečka máchala špinavý mop v ještě špinavějším kýblu, silně páchnoucím desinfekčním prostředkem na mytí. Za bezpočtem skleněných dveří bíle povlečené postele kontrastující s barevně blikajícími přístroji. Občas nějaká návštěva, žmoulající nervózně zpocené ruce a neustále kontrolující tu hodinky, tu dveře lékařského pokoje. A tam…
„Magdalenko, to jsme rádi, že už jsi vzhůru!“ máma se zvedla ze sedačky a okamžitě jí vytryskly slzy.
„Ale paní Jurníčková, Magda se nejdřív osprchuje a pak si s ní můžete popovídat,“ sestřička ji naučeným pohybem usadila zpět na léty oprýskanou koženou sedačku a další protesty umlčela rázně zavřenými dveřmi od koupelny.
„Tak jsme tady, pomalu dolů, vím, že byste to možná zvládla sama, ale radši vám pomůžu, týden v posteli je holt týden v posteli,“ sestra na Magdu mrkla a pranic se nestarala o to, že se jí nechce svlékat. Prostě jí stáhla nemocniční košili přes hlavu a dostrkala ji do sprchy.
Magda se opřela o studené kachličky a trpělivě počkala, až sestra náruživým otáčením kohoutků upraví vodu na přijatelnou teplotu. Stačila jí za těch pár chvil nejdříve zmrazit a pak opařit prsty u nohou, ale Magda to nevnímala. Apaticky se nechala opláchnout, namydlit a zase opláchnout, oči při tom upírala na špinavé spáry mezi kachličkami a snažila se nemyslet na nic.
Svět se na pár okamžiků smrskl na dvě šedé spáry, které se střídavě naplňovaly vodou a mýdlovou pěnou, aby obojí odplulo do odpadní jímky. Voda se u ní točila v malém víru, který pozvolna zabíjel jednu duhovou bublinku za druhou. Magdě se z toho víření zatočila hlava, představila si, že je jednou z těch bublinek a nemilosrdný vír osudu ji tlačí do hloubky odpadní jímky, v níž mohlo číhat cokoli. Vůbec se jí ta představa nelíbila.
„…no a pak ten pán prostě odešel a ten stojan na kapačku vzal s sebou, to je co? Posloucháte mě vůbec slečno?“
Vír naposledy mocně zabouřil a pak se zachrčením zaplul do jednoho z otvorů. Magda zvedla hlavu a až teď si uvědomila, že voda už neteče a sestra stojí vedle ní s roztaženým ručníkem. Nejistými kroky přešla těch pár metrů kluzké podlahy a nechala se zabalit do ručníku. V tu chvíli si všimla, že je to jen tenká plínka, která okamžitě nasákla všechnu vodu a nepříjemně se jí přilepila k tělu.
Sestra jí podala balíček oblečení. „Tohle vám přinesli rodiče.“
Magda se začala soukat do riflí a roláku, obojího v černé barvě. Sestřička jen zavrtěla hlavou. „Taková hezká holka a nosí černou barvu, jak na pohřeb, prosím vás. A ještě jste taková bledulka, že si radši nevezmete něco barevnýho. Hned byste byla čučavější.“
Magdě se při tom slově nahrnuly sliny do krku – kdyby měla něco v žaludku, patrně by zvítězil dávivý reflex. Takhle jen ztěžka polkla a dopnula zip černé mikiny. Kdybys tak věděla, že právě nechci být vidět, že jedině v černé mě nemůžou tak snadno najít pomyslela si hořce.
„Hotovo,“ hlesla tiše a zmožená náhlou slabostí se jednou rukou opřela o zeď. Byla nepříjemně vlhká.
Sestra otevřela dveře a na vozíku vystrkala Magdu ven z koupelny. Maminka se k ní hned vrhla, málem ji udusila v objetí a ve chvíli, kdy se veškeré zrakové vjemy změnily na hemžící se černé puntíky, konečně zasáhla sestřička.
„Ale paní Jurníčková, vždyť si ji umačkáte,“ zasmála se a zase zahrozila tučným prstíkem. „Chvilku si povídejte, já skočím pro pana doktora Bláhu, podepíšete nějaké papíry a on vás pak doprovodí do pavilonu P.“
Sotva sestřiny kroky dozněly za ohbím chodby, přitiskla si paní Jurníčková zase dceru k prsům a zavalila ji palbou otázek.
„Magdalenko, proč jsi to udělala? Víš, jak jsme se o tebe s tatínkem báli? Jestli tě něco trápí, mohla’s nám to říct, vždyť to víš! Ubližuje ti někdo? Máš nějaké problémy? Tak proč nic neříkáš?“ paní Jurníčkové se zlomil hlas a rozvzlykala se. Manžel jí konejšivě položil ruku na rameno a oba z výšky zhlíželi na Magdu, která se na invalidním vozíku chtěla zmenšit, zmizet, stát se mýdlovou bublinou a odletět od těch vyčítavých pohledů…daleko, daleko k zářivému slunci, které hřeje a hladí.
Ale žádná kouzelná moc, která by ji mohla zbavit tíhy a bolesti tu nebyla a tak musela sedět a zírat do strachem a únavou zešedlých tváří rodičů. Co jim má říct? Má jim líčit, co se s ní děje každou noc? Jaké boje svádí s temnými přízraky, živícími se lidským strachem a bolestí? Má jim říct, jak vídá mrtvé lidi kráčet po ulicích, jak za krkem či na břiše kolemjdoucích občas sedí zubaté nestvůry, sající z nich energii jako když brčkem usrkáváte koktejl? Má jim vyprávět, jak všechny ty stíny, duchové, démoni a další stvůry, co jich jen před jejími zraky prošlo, chodí za nocí do jejího pokoje, krást jí spánek, sílu i naději? A copak to nechtěla udělat už tolikrát? Vždycky už otvírala pusu k tomu strašnému přiznání, jako dítě se už už chytala maminky za sukni, aby jí pověděla, co hrozného zase viděla v pokojíčku a jako starší napsala stovky dopisů, kde líčila, co prožívá a volala o pomoc.
Nikdy jsem ale nevěřila, že mi můžete pomoct. Nikdy jsem nedoufala, že mi uvěříte.
A tak léta mlčela a zoufalství ji dohnalo až sem. Na nemocniční chodbu, sevřenou mezi vzlyky a dva páry těch nejsmutnějších očí na světě, ve kterých se zračí jediné: proč? A ona nemůže odpovědět. Pohledy těch očí tak bolí, bolí ještě více než černá prázdnota v tvářích nočních děsů, pro všecko na světě nedívejte se na mě takhle!
Magda otevřela pusu a jazykem na patře zapátrala po správných slovech. Musím jim to říct, jinak se utrápí. Ale jak, jak?
Z lapání po slovech ji vyrušily rychlé a energické kroky mladého lékaře. „Bláha, dobrý den, jsem rád, že se zase potkáváme.“ Naučené gesto pozdravu, dlaň stisknout jen trochu a dívat se při tom do očí. „A jsem rád, že poznávám i vás, slečno Jurníčková, doufám, že už je vám lépe.“ Napřažená ruka visí ve vzduchu, chvíle ticha by se dala krájet, pak doktor ruku spustí a usměje se.
„No tak asi vyrazíme, máme nejvyšší čas, vizita na oddělení bude pomalu končit a pan primář na nás bude mít jen chvilku.“
Doktor uchopil madla vozíku a gumová kolečka se poslušně rozjela k výtahu. Pár pater, zase dlouhé, studené chodby, matně osvětlené koridory, další výtah, skleněný tubus a na jeho konci zamřížované dveře.
Magda se instinktivně pevněji chytila opěrek a zabořila se do křesla jak nejhlouběji do šlo. Doktor Bláha zarachotil klíči v zámku, otevřel dveře dokořán a zajistil je oježděnou gumovou zarážkou. Žádný vír ani černá díra se za dveřmi neskrývaly, jen příčná chodba s koženkovými křesly a jakýmsi obrázkem na balicím papíru, který z tohoto úhlu nešel přečíst. Magda trochu povolila sevření, snad proto, že její strach opadl, snad proto, že ve zraněné ruce jí začalo škubat bolestí.
„Tak jsme tady,“ doktor projel dveřmi, odjistil zarážku a zabouchl. Zevnitř nebyla klika, jen kovová koule a na výplni dveří, kterými právě projeli, se skvěly mříže. Na protější zdi visel ten obraz na balícím papíru – písmo vyvedené v těch nejbarevnějších odstínech, jaké si lze představit a kolem kýčovitá zvířátka, kytičky a duha.
Stálo tam: P33 – Psychiatrické oddělení pro mládež.
Kdyby Magda mohla začít křičet, udělala by to. Takhle jen otupěle zírala a barevná kolečka přitančila na pomoc.
Ahoj Lúmenn.
Nechceš si se mnou psát? Komunikuji se skřítky, elfy, víly apod. a teď nově s vodníkem. Máš hezkej blog. V mém jsou jen obrázky články.
Měj se hezky. Miriam.
Výborné výborné výborné! Skvěle napsané, člověk se od příběhu nemůže odtrhnout. Doufám, že tu brzy bude další část.
Nádherné, ale přesto děsivé, jak realisticky je to popsané. Obzvlášt to zoufalství v okamžiku, kdy těm, kteří jí milují, nemůže říct pravdu, protože by ji nevěřili. Ale těším se na další část.
Těším se na další díl… mně nemocnice nahánějí hrůzu a takové ty veselé barevné plakáty mi přijdou jak pěst na oko. Doktoři… všelijaký ty kovový nástroje…. už tohle samo o sobě je děsivé, natož co Magda prožívá.
Dokonalé, moc se těším na další díl 🙂
su zvedava co z toho bude, zatim to zni velice zajimave:)
Zatiaľ je to super.:)
Dokonalé…