Musím se přiznat, že mě nebaví pořád psát úvodníky k povídkám a básním. Takže – nechť toto dílo mluví samo za sebe:) Vítejte v Blázinci, vážení…
Hlomoz aut. Mihotavé světlo pouliční lampy. Studený bledý srpek měsíce nakukuje do pokoje. Okenní tabulky se slabě zatřesou kdykoli kolem projede náklaďák. Chladný březnový vzduch proniká mezerami mezi oknem a zdivem staršího činžovního domu. Z kilometry vzdáleného nádraží sem v nočním tichu zaznívá hlášení. Pravidelný odjezd ve dvacet tři hodin padesát minut. Kolem domu projelo další auto, jehož světla zahrála na stropě krátké představení stínohry a pak se pokoj zase propadl do tmy.
Všechny tyhle zvuky noci dobře znala. Naslouchala jim pozorně od chvíle, kdy se setmělo až do okamžiku, kdy první bledé paprsky slunce rozčísly oblohu a vpustily mezi stíny jejího pokoje trochu svého jasu. A až v ten okamžik se vždy dokázala přinutit vstát z postele, svléknout propocené pyžamo a nadopovaná litry kávy a energy drinků vyrazit do školy.
Ten okamžik byl ale ještě daleko a tak ležela, peřinu tisknouc k bradě jako by ji mohla ochránit, nervózně naslouchajíc písni nočního města. Auta, opozdilí chodci, nádraží, kostelní zvony odbíjejí půlnoc, v dálce haleká opilec. Ale teď…zdál se jí ten šramot v koutě?
Pevně zatnula zuby a upřeně zírala na strop. Dnes ne, modlila se v duchu, dnes ne! Zoufalstvím se jí začala třást brada a na tvářích se objevily první horké slzy. Zírala do pevné bílé jistoty stropu, jakoby doufala, že v něm najde spásu. Ta jí ale dnes v noci nebyla dopřána…
Šramot v koutě zesílil a když světla dalšího z aut vykouzlila na prchavý okamžik zdání dne, zahlédla obrys postavy. Pevněji stiskla rty, až jí zbělely, a třesoucími se prsty svírala peřinu.
Znala zákony, věděla, že do postele nemůžou, ale také už dávno zjistila, že když nemůžou oni za ní, dokážou ji přesvědčit, aby šla k nim. Od chvíle, kdy to jako malá naivní holka udělala poprvé uplynulo už moře času, moře probdělých nocí, ale oni to nepřestávali zkoušet. Čas od času totiž i její léty prověřená obrana nevydržela naléhání ze stínu a ona jako omámená vstala a vzdala se jim.
Tahle myšlenka ji zanesla hluboko do vzpomínek, což jí mohlo získat pár minut drahocenného času. Před očima se jí objevovaly obrazy ze školy, kdy třídní učitelka podezřívavě vyslýchala rodiče, kteří nebyli schopni vysvětlit, odkud má jejich dcera šrámy a podlitiny na celém těle. Hodně si hraje s dětmi, víte. A učitelka jen pokývala hlavou a myslela si své. Ale nebyli to děti, i když ty jí občas uštědřily pěkných pár ran za to, že je jiná. A nebyli to ani rodiče. Byli to…
Vzpomínky začaly blednout a jí se začaly před očima zjevovat přízračné tváře jejích pravidelných návštěvníků. Bezmasé obličeje, jen lebky pokryté jako vosk žlutou kůží. Hnisavé boláky namísto nosu, pár řídkých chuchvalců jako vzpomínka na vlasy a v prázdných očních důlcích tma, černější než peklo.
Šramot v pokoji zesílil a šouravé kroky dávaly znát, že dnes jich přišlo víc. Nepřestávala se soustředit na strop, znala na něm už každou prasklinu, ale zase znovu je začala počítat, jezdila očima po vydrolených jamkách a klikatých puklinách v omítce, snažíce se neposlouchat jejich hlasy, které se jí začaly objevovat v hlavě.
„Připojíš se dnes k našemu tanci, drahá?“
„Ale no tak, miláčku, sundej nohy s postýlky a vstaň.“
„Pojď za námi, pojď blíž.“
Věděla, co ji čeká, když poslechne. Ale těm jako med sladkým hlasům se nedalo odolat. Cítila, jak ji pomalu obestírá pavučina jejich vůle, obtáčí se jí kolem nohou a stahuje je k okraji postele. Silou vůle si začala opakovat vzorečky ze sešitu fyziky. E se rovná em krát cé na druhou…vyhrála pár centimetrů a hlasy ztratily na intenzitě. I se rovná…
„Náš drahoušek se k nám jistě brzy připojí, že?“
Kdyby mohla skrz stažené hrdlo vydat hlásku, vyjekla by. Ne, zaječela by tak pronikavě, až by se vzbudili rodiče a rozsvícené světlo by zaplašilo noční stíny tak, jako když byla malá. Ale hlasivky jako obvykle vypověděly službu a tak se mohla jen s vytřeštěnýma očima dívat přímo do tváře netvora, který na ni shlížel ze stropu.
Stažené bledé líce se mu chvěly v náznaku posměšného úšklebku a jeho temné oči se jí propalovaly až do mozku. Chtěla křičet, ale zapomněla, že má hlas. Chtěla utéct, ale dobře věděla, že nemá kam. Chtěla nevidět, neslyšet, nebýt, ale oči netvora už ji měly ve své moci a její vůle slábla jako svíčka v průvanu, která se chvěje a mihotá až uhasne docela.
Jako poslušná loutka se napřímila a spustila nohy na podlahu. Na krátký okamžik nezírala do očí netvora a v tu chviličku si uvědomila, že nad ní zase vyhráli. Ale ihned ji zachytili další oči hladovců čekajících v místnosti a ona znovu pozbyla myšlení.
Pomalu vstala a udělala krok do středu pokoje. Prázdnýma očima sledovala nestvůry před sebou, všech pět, které ji dnes přišly poctít svojí návštěvou. Byla k nim lhostejná, lhostejná jako k prachu na podlaze, jako k bílé zdi, na níž tančily siluety nočních vetřelců, jako ke své bolesti, která jí vystřelila do všech údů, když se na ni vrhli.
Pohazovali si s ní a drásali její tělo s hurónským smíchem, který neslyšel nikdo jiný než ona. Lhostejnost pominula, vliv černočerných očí se vytratil a vůle se vrátila. Co ale z toho, když ji pevně svírají ve svých drápech? Co z toho, když se spolu s vůlí vrátila i bolest a strach?
Křičela, ale jejich moc jí svazovala hrdlo a tak se do pokoje neslo jen tiché sípání. Bušila do nich pěstmi, ale jejich paže byly silnější a jejich lačné tlamy se krmily jejím strachem a bolestí, aniž by měla šanci na útěk či pomoc. Schoulila se do klubíčka a nechala se drásat, pevně zavřela oči a snažila se nevnímat vítězoslavný smích a řev. A pak se v její zoufalé a zubožené mysli rozhořel plamínek naděje.
Nechala s sebou smýknout. A ještě jednou. Už byla u stolu. Dál po ní tančili svýma vředy a hnisem pokrytýma nohama, dál z ní strhávaly noční košili a pásli se jejími rozpaky a studem, ale ona už to přestala vnímat. Dnes přetekl pohár, naplněný strachem, bolestí a nenávistí, hořkostí a věčnou tíhou tohohle nočního tajemství, nočního prokletí.
A tak v okamžiku, kdy měla zrovna volné ruce zprudka otevřela šuplík a vytáhla nůž, který tam schovávala už dlouho. Původně jako zbraň proti nim, když ale zjistila, že jejich přízračná těla žádné ostří nezraní, rozhodla se ho tu nechat jako poslední záchranu. Jako pomoc pro chvíli, kdy bude nejhůř. A ta chvíle nastala právě teď.
Pevně chytila rukojeť a otočila svůj ztrhaný obličej na ně. Kousek poodstoupili, protože nevěděli, co čekat, když ale viděli, že má nůž, tu směšnou hračku, se kterou se s nimi bezúspěšně pokoušela bojovat již tolikrát, propukli v nervy drásající chechot a znovu se na ni vrhli.
Jenomže nůž nebyl určen přízrakům. V okamžiku mezi prvním zazněním démonického smíchu a dopadem pařátů na její už tak dost zmučené tělo přiložila ostří k zápěstí, přitlačila a řízla. Na předloktí se rozšklebila široká jizva, kterou okamžitě zalila krev z přeťatých žil. Zatmělo se jí před očima a než omdlela šokem, stačila si uvědomit, že přízraky se pomalu ztrácejí a když jí hlava padala do tratoliště krve na parketách, byla už v pokoji sama.
Konečně, utkvělo jí v hlavě, než její myšlení definitivně pohltila milosrdná tma.
„Ježišmarjá, Václave, volej honem sanitku, Magda…ona…to snad není možný.“
„Sakra, Jano, tak zkus kurva jestli dejchá. Doprdele slyšíš mě? Dejchá ještě?“
„Já nevim, Vašku, já nevim. Já…už jedou…ona…ježišmarja tolik krve…holčičko…“
„Jo, už jedou, sakra pusť mě k ní, je to dobrý, ještě dejchá, ale té krve, vždyť má úplně modrý rty…no aspoň že to neteče…neboj už jedou, bude to dobrý, Jani, prosím tě nebreč a utíkej pro vodu, no to se musí, vždyť má určitě ten, ten šok a deku podej, honem deku sakra, dyť je jako led…“
Zdálo se jí, že pluje v rozlehlé modré prázdnotě. Nikde nic, jen ona, modro a bílé mraky hluboko pod ní.
Takže nepluju, ale lítám…
Vzhlédla a do očí ji udeřilo jasné slunce. Tak jasné, zářící a teplé. Hřál už jen ten pohled, ale věděla, že musí vyletět ještě víc, aby mohla až k němu a stulit se mezi jeho paprsky. Zabrala rukama, ale nehnula se z místa. A slunce ji tolik volalo a tak nádherně hřálo!
Musím k němu! Já musím k němu!
Ale modrá prázdnota na její zoufalé volání neodpovídala a zlatavé slunce se jí pomalu ztrácelo z dohledu.
Co se to děje?
Bílé mraky se začaly přibližovat, nejprve pomalu, ale pak stále rychleji, až se k nim řítila jako padající meteor. Na krátký okamžik ji napadlo, jestli nezačne hořet, ale pak náhle proletěla mraky a pod ní se objevila země. Země s malinkými domy, stromky a říčkami jako ze železničního modelu. Ale modýlek se stále zvětšoval, obrysy obydlí a zeleně byly stále zřetelnější
vždyť to je přece naše město!
A červeň střech se blížila se zoufalou neúprosností. Ještě pár desítek metrů. Z okapu jednoho domu se zvedlo hejno holubů a poděšeně zakroužilo nad liduprázdnou ulicí. Spáry na dlažbě se stávaly stále zřetelnějšími a ve chvíli, kdy si uvědomila že padá přímo před jejich dům, se dlažba rozplynula a ona se zřítila do hlubokého tmavého jezera. Nebo jí to tak aspoň připadalo, protože její vědomí se zase octlo ve tmě.
„No, víte, pane doktore, ona hrozně špatně spala, některý noci vůbec nemohla usnout, ale že by měla nějaký psychický problémy, to ne, to bysme si s manželem všimli, že jo, Vašku?“
„A co ve škole, paní Jurníčková? Jak jí to šlo ve škole?“
„Měla hodně zameškáno, některý ráno vůbec nemohla vylízt z postele, jak byla chudinka utahaná, no ani prášky jí na to nezabírali a to jsme jich vyzkoušeli, jejej, za to ve dne, to spala jako dřevo…no a v té škole, pane doktore, ona se moc dobře sice neučila, ale my jsme jí to s manželem nikdy nevyčítali, jestli myslíte tohle. Chtěla na gymnázium, zkoušky zvládla, a tak hlavně, že to doklepe k maturitě, to že má občas čtyřky i dva reparáty dělala, to není tak hrozný, vždyť už je, naše Magdalenka, ve druháku, tak to zvládne.“
„A spolužáci? Co nějací kamarádi nebo kluci?“
„No, ona se Magdalenka moc s dětma nekamarádila nikdy, ona je taková spíš tichá, uzavřená, víte, hodně čte nebo kreslí, to ona kreslí moc krásně, i soutěže nějaký vyhrála, no a kluci? Na to ona není, pane doktore, ona se nemaluje a takový ty věci, po klukách moc nekouká, však má ještě čas, vždyť má teprve sedmnáct.“
„Takže vás vůbec nenapadá proč to udělala?“
„Ne, pane doktore, proboha, to netuším.“
„No tak klid, Janičko, nebreč už, hlavně, že je z toho venku.“
„Dobře tak já vám děkuji, uvidíme až se probere, třeba nám něco poví sama. Tak, prosím tudy, pane Jurníčku, paní Jurníčková…zatím nashledanou.“
První díl byl dost dobrej, podle mě zajímavý a chytlavý úvod, ALE. Bude celá knížka takhle černá? Protože jestli jo, tak to asi nevydržím číst, na mě je takové čtivo moc tvrdé 😀
O_o Poněkud depresivní, ale mě se to moc líbilo, těším se na další díl :))
Píšeš ze zkušenosti jo (úsměv) ?
Mě to nepřijde zas tak depresivní. Naopak se v tom vidím. Až na ten pokus o sebevraždu. A až na ty stvůry. Já je vždycky zatím jen cítila. Ale stačilo to.
Dosť dlho sme si teda počkali na prvý diel.. ale musím povedať (napísať) to čakanie stálo za to. Kvalitná časť príbehu.. dobrý začiatok, už len pokračovať a nestratiť na napínavosti a "neznámosti"
[3]: ani ne:)
Depresivní? Ani ne, spíš strašidelný 🙂 No rozhodně se moc těším na další díl, zajímá mě jak to v takovém blázinci funguje, páč občas si přídu, že bych na něj byla zralá..
Tohle je přesně pro mne, už se těším na pokračování 🙂
Teda…depresivní i strašeidelné…
Ale skvěle napsané – to se musí nechat.
Svým způsobem bych ten pokus o sebevraždu rozhodně chápala, páč ty stvůry by mě asi děsily k smrti – ale já pořád žiju!
Těším se na další díl 🙂
Podnetný príbeh a zaujímavý úvod- rozhovory rodičov mi síce prídu trochu silené, no zvyšok to pekne vyvážil… som zvedavá, ako sa dej rozvinie 🙂
MOc se mi to líbí… Právě tohle je šálek mé kávy 🙂
Moc se mi to líbí a ty kecy rodičů na konci, mi v něčem připomněly tu moji famílii. Popsala jsi to fakt dobře, do detailů. Hned jdu číst další 🙂
Perfektné, aj keď uff.. tá noc… verne popísané. Tfujky.
Píšeš skoro jako opravdová spisovatelka.. :)) pokud vydáš někdy knihu okamžitě spořím na první vydání :)).. Někdy se bojím, že v tom blázinci skončím taky..
Skvelé a zaujímavé 🙂 už idem čítať ďalší diel 🙂
Moc pěkné a zajímavé 🙂
Přečetla jsem to jedním dechem. 🙂
Moc se mi líbí, jak píšeš barvitě. A ten námět, ač je depresivní, je taky skvělý.