Poslední společná noc - Lúmennčin snový soumrak

Poslední dobou se zas nějak dostávám do své morbidní nálady, ne pořád, ale rozhodně častěji, než dříve. A promítá se to i na tvorbě – viz nedávná povídka Elizabeth a teď i tahle básnička (rýmovačka, blabla, prostě zase nic, co bych považovala, za lepší ze svých děl).

Ani nevím, jak se mi objevila v palici, ale zase jsem zjistila zvláštní fakt, že někdy stačí jen první obraz a zbytek díla se už utvoří sám. V tomto případě to byl první verš a zlomorbidní báseň byla na světě. Ale vy, co milujete spíš kvítečka, elfíky a modrou oblohu, nezoufejte, i takové kousky mám v rukávu a už brzy se jich dočkáte:)

chci ještě něco říct

do ticha

chci křičet z plných plic

tvoje krev zasychá

tvou ruku svírám v dlani

v ráně se leskne kost

poslední společné usínání

tvůj lístek na věčnost

noc už se chýlí k ránu

slzy se zvolna rozpíjí

otřu si krev a vstanu

láska prý zabíjí