Úmrtí inspirace aneb šeď a prázdnota zimních dní

Publikováno Od LumennKategorie:ztracena ve vlastních snech...
Jsou dny, kdy klávesnice pomalu hoří pod náporem mých prstů a pak jsou dny, kdy můj mozek zamrzá nečinností, stejně jako klávesnice, jíž se ani nedotknu. Někdy mi stačí podívat se na obrázek, přečíst si úryvek v knize nebo časopise a hned se mi v hlavě rojí myšlenky, jako bláznivé včely. A pak jsou dny, jako je ten dnešní, kdy věci jsou jen věcmi, písničky jen melodiemi, texty jen změtí písmenek a můj mozek není schopen ze sebe vydolovat jedinou myšlenku, vážící se k viděnému či slyšenému.
V těchto chvílích kráčím světem jako kůň s klapkami na očích – vidím jen svou cestu a ostatní věci jsou skryté za klapkami, které mi nasadil neviditelný kočí. Věci tu jsou, ale nemají hloubku, slyším slova, ale nemohu jim dát smysl. Inspirace vyhasla, múza odjela na dovolenou a v hlavě mi fičí vítr stejně hlasitě, jako za oknem.
Nemám ráda zimu – plískanice, vítr a všudypřítomný chlad. Občas se mi stane, že mě ten chlad prostoupí a já se cítím jako ledová socha. Jako mrtvý kus ledu bez života, co nemá žádné pocity, touhy ani tu proklatou inspiraci. Jen čekám, kdy mě nějaké mocné kouzlo rozpustí a v mém srdci zase zahoří plamen.
Potřebuji k životu psaní, potřebuji svoje pocity, vášně a přívaly podivných myšlenek, jinak se cítím prázdná. Jako v tuhle chvíli. Minuty se vlečou a já stále zírám do prázdného bílého papíru a myšlenky nejen že na něj neskáčou zběsilou rychlostí jako obvykle, ony se dokonce ani neobtěžují poctít mou hlavu svojí přítomností! Cítím se jako ten list papíru, který se na mě směje a dává mi se šklebem na odiv svou prázdnotu.
Hloupý papír. Hloupé myšlenky. Hloupý zimní den.
Ještě před pár dny jsem se cítila jako hořící pochodeň, ze které létají myšlenkové jiskry na všechny strany. Co se stalo, že jsem zhasla a skomírám ve sněhové závěji? Po pravdě netuším…všechno ze dne na den zešedlo a zevšednělo, svět zní dutě jako prázdný sud a mám pocit, že kdybych na to nemyslela, přestanu i dýchat. Nic neplyne, čas se zastavil i krev v mých žilách se jen líně vydává na cestu svým každodenním řečištěm. Lidé za oknem, pokud tam vůbec jsou, mají na sobě stejně šedivé kabáty a s prázdnými pohledy se probíjejí šedým dnem. Já vypadám stejně, jen pod tou slupkou ze šedé prázdnoty mlátím hlavou do zdi a křičím o pomoc.
Svět je hloupý, prázdný a šedý. Mé oči, jindy schopné mu vdechnout barvy a pohyb, jsou náhle slepé. Každý básník zná pocit, kdy se inspirace zachová jako voda ve vaně a mu nezbývá než se slzami v očích pozorovat, jak se točí ve víru a mizí mu ve výlevce. Právě to prožívám a marně hledám špunt, marně otáčím kohoutkem ve snaze zase naplnit vanu. Inspirace se prohání jakýmsi imaginárním potrubím a mě nezbývá, než čekat, až zase ucítím, jak mě rozehřívá ve studené koupelně svými bláznivými nápady.
Je první šedý den toho nejšedšího měsíce v roce. Když mi vyschla inspirace, píšu alespoň tyhle bláboly o tom, jak mi vyschla inspirace a doufám, že až si teď půjdu umýt ruce vyskočí na mě z kohoutku a půjdeme spolu trochu potrápit kámošku klávesnici. Jinak můžu sedět u okna a pozorovat jak se na obloze mísí tmavě šedá ze světle šedou a kousat si u toho nehty.
Nemám ráda únor. A nemám ráda šedou barvu. Ale to už jsem myslím říkala…
„Víte co? Dejte mi s tou zimou už pokoj, vy pitomý ruský vlaštovky!“