Povím vám, příběh, chcete? Příběh o jedné dívce, co nenaříkala a bojovala, co šla životem a padala na hubu jen proto, aby se zase posílená zvedla na nohy a šla dál a zase bojovala. A vážně nenaříkala, jen občas ucedila před rty nadávku nebo usyknutí.
Tahle dívka se potýkala se spoustou věcí – od mala trpěla všemožnými zdravotními neduhy, těžký porod za asistence vysokých kleští a inkubátoru byl jen začátek jejího slalomu mezi bílými plášti. Zápaly plic, alergie, ekzémy, zlomeniny a zase zápaly plic, angíny, záchvaty křečí, to vše prožívala a moc si nestěžovala. Když přišli deprese, bylo to o něco horší, ale ani smrtelná dávka léků ji na její cestě životem nedovedla zastavit, její touha po životě byla nezdolná. Třikrát znovu rozlepila oči po strastiplné cestě na druhý břeh, jehož nikdy nedosáhla, znovu se nadechla a zase vstala, aby bojovala.
Jenže sáhnout si na život se neobešlo bez následků a antidepresiva a neuroleptika jí začala brát sílu ze žil a že jí tam ani před tím nebylo dost. Ke všem větším či menším bolístkám se přidalo astma, problémy se zády, bolesti břicha z nedostatku magnézia, utrpení u každé menstruace, věčné a neustávající točení hlavy a omdlévání. Pobyty u bílých plášťů byly stále častější a delší, kapačka se stala tak blízkou přítelkyní téhle dívky jako jí byly mdloby a únava, ale ona jen pohrdlivě trhla hlavou a zase vstala z bláta.
Nenaříkej a bojuj, tak ji to učili. Vstala a šla, občas se ploužila, občas se musela přidržet, ale ona chtěla žít. V očích jí svítil plamen i z bílých nemocničních peřin, přestože nestíhala chodit do školy, učit se zvládala levou zadní a i přes všechny neduhy a překážky, co jí život stavěl do cesty, udělala maturitu.
To už byla dívka dospělá a tak se rozhodla, že si nenechá dál brát sílu ze svého těla, že už nechce žít jako chodící mrtvola a zahodila prášky, co dostala od bílých plášťů, aby se mohla svobodně rozletět do světa. Ale osud jí nepřál svobodu a zdraví.
Šly dny, dny plné svobody, štěstí, lásky, ale dívce se začalo dít něco podivného. Poslední zhoupnutí hormonů v jejím léky vyčerpaném těle jí přineslo pár kilo navíc, která z ní začala bez diety, bez sportování a bez jakékoli změny v jídelníčku opadávat. Obličej přestal být nadměrně buclatý a objevily se na pohled příjemné lícní kosti skryté pod pihovatými tvářemi, z velkých konfekčních velikostí se dívka vrátila na svou dřívější osmatřicítku a prsa se ze stanů vrátila zpět do normálních košíčků.
Na první pohled bylo vše v pořádku a dívka zářila štěstím. Věřila, že zvítězila, že bílé pláště navždy nechá za sebou, ale brzy seznala, jak krutě se mýlila. Váha se nezastavovala na příjemných číslech, ale stále klesala. Stres ze školy, zkoušeli ji uchlácholit její nejbližší, ale ona sama nejlépe věděla, že škola ji stresuje ze všeho nejméně a rozhodně kvůli ní nezačne shazovat kila.
Ale ta proklatá váha šla dolů už tolik, že dívka se chtě nechtě musela vrátit do rukou nenáviděným lékařům, kteří na ní vyzkoušeli vše možné – strkali jí hadičky do krku, jehly do žil, nutili ji jíst jen něco a pak zase všechno, chtěli po ní, aby se přiznala k tajně drženým dietám a pak do ní zase dopovali vitamíny, ale všechno bylo marné.
Šťastné chvíle plné zdraví pominuly jako když sfoukne svíčku a chlad a únava se vrátily do dívčina těla, jako by nikdy neodešly. Problém stíhal problém, nemoc si podávala dveře s nemocí, ale dívka vždy zvedla hlavu a šla dál, mezi zuby už nedrtila jen nadávky, ale i steny bolesti, ale stále si nenaříkala a stále bojovala.
Tak uběhl rok, rok za který ztratila a těžko přetěžko znovu nalezla oporu ve své páteři, rok, kdy z jejího těla zmizelo dalších šest kilo, ačkoli už nevěřila, že je to ještě možné, rok, kdy zapomněla jaké to je, když se jí netočí hlava a když se jí nezavírají víčka únavou.
Ta dívka pořád jde a bojuje, občas si sice naříká a slabostí poražená se válí v blátě častěji než dříve, ale bojuje. Zuby nehty se drží života ve svých žilách, její krev je dosud horká a její oči stále září nezměrnou silou. Přes to všechno se ale děsí chvíle, kdy padne a už nevstane. Ne že by nechtěla, ne že se by její nezdolná vůle nedokázala vzepřít, ale ona se bojí chvíle, kdy její tělo vypoví poslušnost a nebude mít sílu zvednout se nahoru. Bojí se každého dalšího dne, kdy se jí zase budou třást nohy a ruce, kdy se jí svět bude točit jako v opilosti, hlava třeštit bolestí od polozhroucené krční páteře, kdy její krevní oběh zase nebude stíhat a ona bude zase ledová jako smrt s fialovými rty, děsí se dne, kdy se zase nebude moci postavit, aniž by se nepozvracela,protože se její přepínané břišní svaly stahují v křečích.
Ale zatím jde a bojuje. Den za dnem ztrácí kila, klesajíce do hlubin podvýživy, ale světlo v jejích očích nezhasíná. Možná přijde chvíle, kdy pochopí, kdo jí krade život přímo z těla, možná pochopí, že ona sama sobě nějakým záhadným způsobem škodí, snad se nenávidí, snad se bojí žít, snad obojí, kdo ví. Zatím jí ale nezbývá než jít. Jít a bojovat, nenaříkat si a bojovat, zvedat se z prachu, do kterého padá, utírat krev z rozbitých rtů a bojovat.
Snad jí zbývá jen pár dní téhle trnité cesty a síla se jí zase vleje do bledého podvyživeného těla, které začne přibírat na váze a dívka se vymaní z věčného koloběhu nemocí. Možná jí zbývá pár měsíců, než totálně vyčerpaná dodýchá v chrámu bílých plášťů, ve chvíli, kdy síla žít za jejími víčky zhasne pokořena tíhou cesty. Ale ještě ne.
Ještě jde a bojuje.
Nenaříkej a bojuj, tak ji to učili.
Ano, tak mě to učili.
A tak nenaříkám a bojuji.
A doufám v zázrak…
Tak.. tento "príbeh" mi vážne vyrazil dych. Slovami neviem ani vyjadriť, čo za pocity mnou prechádzali a aké emócie som prežíval. Je to smutné a predsa plné viery v to, že život bude niekedy krajší. Fakt úžasné..
Neví co má napsat…
smutné…
Jako pohádka ve stylu pana Andersena. Smutná, ale přece krásná a plná naděje 🙂 Cítím to stejně jako ty.
Kéž by to byla pohádka:)
To nepíš ani zo srandy.. 🙁
Nějak se mi nedostává slov, napíšu snad jen, že přeju ať je zdraví lepší…
Životní příběhy…
Tvůj životní příběh…
Lúmennko, já nemám slov…
Odmalička se potácíš v tom světě, odmalička bobjuješ s nemocemi, s bolestí…
JSI SILNÁ, BOBJUJEŠ A NEPOMÝŠLEJ NA TEN DEN, KDY PŘESTANEŠ…TÍ MSI HO JEŠTĚ PŘIVOLÁVÁŠ 🙁
Já nevím co napsat, Lum, nevím…
Drž se, přeju hooooodně moc zdraví a obdivuji tě za to, že jsi to sem dokázala takto sepsat 😉
Me tak napadlo.. ty tak porad mluvis o te reinkarnaci a karme.. a uz te napadlo, ze to vsechno co mas, je vlastne tvoje (hodne) spatna karma? Nerikam ty psychicke probelmy, ale ty fizycke..
ja se teda v tom moc nevyznam, ale podle toho co mi rekla jedna pani o tom, ze hodne nasich spatnych skutku se s nami tahne po vsechny zivoty v tech fyzickych pricinach, kor kdyz nase duse kdysi davno spachala sebevrazdu, bych rekla, ze muzes byt ten pripad.. treba, kdyz ses v nejakem minulem zivote obesila, tak budes mit uz dycky problemy s dychanim (astma, zapaly plic), plus problemy s pateri (urvanej/zlomemenj vaz).. taky jsem slysela, ze schizofrenici si sebou casto nesou cast rozbite duse, ktera kdysi spachala sebevrazdu..
vis, me ta pani rekla, ze mam perfektni karmu, ale ja jsem taky zdrava jako ripa (az na nejaky ty chripky).. nevim, ty se v tom vyznas, tak se na to mrkni z toho pohledu.. neni to jen o tom zatinat zuby a jit dal i pres vsechnu bolest, ale treba to zkusit vyresit jako prijati sveho osudu, nebo ja nevim..
to, ze sme "divne" a nezapadame do klasickeho sveta, to uz je zase druha vec, ze 😉
Dík všem za podporu jsem se jen potřebovala vypsat z blbé nálady:)
Onni: možné to je, taky o tom uvažuju, za měsíc jdu na regresi takže se to třeba konečně dozvím:)
Lúmenn, klaním se před tvojí silou a odhodláním. Nemám slov pro obdiv, který chovám k té touze po životě, nezdolné a rvavé… navzdory všemu. Z celého srdce ti přeju šťastnou cestu životem, ať už povede kamkoliv.
Ahoj Lúmenn. Jako duchovní mohu poradit v takovém případě odčerpávat energii z jiného živého organismu. Tím si takový člověk hned zajistí i lepší prostředí také pro hrubohmotný organismus. Říkám živý organimus proto, neboť to může být z jakéhokoliv živého organismu, třeba i z rostliny stejně jako ze zvířete nebo z člověka. Podobně pracuji i já s tím odčerpáváním životní energie z jiných živých organismů. Tím se značně může posilnit celá trojjedinost člověka. Pokud mentální tělo (tedy to jádro každého člověka) je pevné především v tom co chce tak i hrubohmotné tělo s duší bude posilněno. Ale to člověk trochu více musí mít rád sám sebe a potom to je všechno snadnější.
Lukáš: ty čerpáš energii z živých organismů??? To snad nemyslíš vážně, víš že je to černá magie nejhrubšího kalibru? Jasně, dělá-li to se svolením ostatních pak ano, ale i tak – proč čerpat energii z lidí a zvířat, když můžu čerpat přímo ze zdroje, z vesmíru? Ovšem musím říct, že ani to mi nepomáhá
Lumennko, mě tento článeček zprominutím připadá jako nějaký patetický záchvat sebelítosti.. Když "ta dívka" páchá dvakrát nebo třikrát sebevraždu, jakto, že chce tak moc žít? A že zakrátko dodýchá někde ve špitále? Podle toho jak čtu Tvé Týdenní novinky mi to tak horké nepřipadá:-) Kromě karmy, jak psala onni, bys měla možná řešit hlavně svůj metabolismus, podle toho co popisuješ máš nízký tlak a sklon k hypoglykemickým šokům – měla bys dodávat cukry a přestat kouřit… A hlavu vzhůru 🙂
kk: on to taky byl patetický záchvat sebelítosti ze kterého jsem se potřebovala vypsat:)
Lúmennko, z celého srdce ti přeju, aby ses znovu zvedla, aby se ti vlila nová síla do žil 🙂
🙂
kazdyho sebeveselejsiho cloveka obcas popadnou takoveto stavy a kdyz uz se z nich nemuze vykecat, je dobry to aspon vypsat, proste se toho nejak zbavit…:)hlavne, ze je pak zas lip:)
Toto mě spolehlivě rozbrečelo. Nevím, co dodat :(.
Napadla mě taková věc… tentno článek je starý, ale třeba si to přečteš. Když jsem koukala na tvůj druhý blog – asi nebudeš mít problém s alternativní medicínou? Zkoušela jsi něco takového? Sama jsem se potácela ve velkém problému a mám kontakt na osvědčené lidi, kteří mi pomohli se sama vyléčit. Kdyžtak bych ti dala kontakt… kdyby tě to zajimnalo, dala bych ti svůj mail.
[19]: děkuju, ale problémy už jsou z většiny vyřešeny, z alternativní medicíny jsem zkoušela skoro vše a bohužel jen máloco pomohlo:)