Kočky jsou odnepaměti považovány za mocná zvířata, v Egyptě byla kočka posvátná, aby však později degradovala na pouhou chytačku myší. Ve středověku byly kočky (zejména ty černé) pronásledovány a upalovány spolu s čarodějnicemi. Po staletí pejskaření se konečně navrací zašlá sláva koček a čím dál více na tyto malé šelmy nedá dopustit. Pověry však kolují dál. Jsou tedy kočky opravdu magická zvířata? Nosí smůlu? Jak moc jsou chytré a falešné? Po třech letech života s mými dvěmi kočkami už vím, co je pravda a co je výmysl. Chcete to vědět také?
Kočka je falešná
Tento názor jsem zastávala mnoho let, ale až jsem si pořídila kočky, zjistila jsem, že to vůbec není pravda. Jejich gesta, pohledy a zamňoukání jsou velice upřímná a jasná. Vím, kdy mají hlad, kdy se chtějí a kdy nechtějí mazlit a kdy jsou naštvané. Ale pozor! Když přijdete na návštěvu do bytu, kde mají kočky, shledáte, že se ty potvůrky tváří úplně jinak než vaše. Lísají se a najednou vás seknou do nohy. Čím to? Jsou dva důvody: kočka je velice nedůvěřivá k cizím lidem a pak je to individualita – prostě každá kočka je úplně jiná. Ke svému spolubydlícímu (kočka neuznává něco jako pán či vůdce smečky) je ale velice otevřená a upřímná.
Verdikt: Mýtus, založený na nevhodném pozorování.
Kočka je magické zvíře
Kdo kočky zná, nemůže než souhlasit. Kočky mají dvě zvláštní vlastnosti, díky kterým jim právem byly přisouzeny magické schopnosti. Prvním z nich je, že vycítí negativní energii. Je-li člověk nemocný, lehnou si k němu a „vysávají“ z něj negaci, kterou pak uvnitř př
etvoří na energii pro svou potřebu – většinou pozitivní. To stejné dělají z místy, kde proudí negativní energie – např. nad geopatogenní zónou, v místě smrti či dlouhé nemoci. Z tohoto důvodu se kočky nehodí k malým dětem – děti z nich mohou nabírat negaci a pak jsou často nemocné.
Druhá magická vlastnost koček je vidět to, co lidské oči nevidí. Kočky stojí jednou nohou v našem světě, druhou ve světě astrálním. Zní to příliš fantasticky? Kdo máte doma kočku, vzpomeňte si, jak občas hledí za vás a tváří se jako by chtěla vraždit, ačkoli tam nikdo není nebo se mazlí se vzduchem a vrní pod dotyky neviditelných rukou. To je také jeden důvodů proč byly kočky využívány čarodějnicemi – usnadňovaly jí přechod ven z těla do světa astrálu a naopak návrat zpět.
Verdikt: Pravda.
Kočky a psi se nesnášejí
Ano i ne. Zde velice záleží na jedinci. Kočky a psi mají velký problém se shodnout, protože jsou velice rozdílní. Pes je zvíře zvyklé na smečku, kočka je samotář. Pes dává radost najevo vrtěním ocasu, pro kočku je to znamení agrese. A do třetice pes vrčí když je naštvaný, kočka vrní když je šťastná. Odtud pramení většina neshod. Když však pes žije s kočkou v jednom domě či bytě a zažil ji jako koťátko (nebo naopak ona jeho jako štěně), jsou schopní mít spolu vcelku příjemný vztah. I náš nabručený kokršpaněl se nechává rád tahat za uši nebo se tulí k jedné z kočiček. Je ale pravdou, že kočka má ze psa spíš legraci, zatímco on ji bere jako rovnocenného člena smečky.
Verdikt: Individuální záležitost.
Černá kočka nosí smůlu
Nevím, kdo tuhle pověru vymyslel, ale je to naprostá blbost. Kdyby to měla být pravda, pokaždé když mi naše černá kočka překříží cestu bych měla zažít neštěstí – to znamená asi dvacetkrát denně. Bohužel kvůli pověrčivým bláznům černé kočky hodně umíraly za dob inkvizice (i mnohem později). Takže není to pravda. Ani náhodou.
Verditk: Mýtus.
Kočku si nelze ochočit
Ano, tohle je jistota. Kočka si totiž ochočí vás. Kočka za vámi nebude běhat jako pejsek, nebude vás vítat u dveří ani se s vámi mazlit 24 hodin denně, zato v ní můžete mít rovnocenného společníka. Kočka je velice inteligentní a když s ní budete mluvit, uvidíte, že vám rozumí. Nebo se tak aspoň tváří. Kočka za vámi přijde, když vám bude smutno a přitulí se. Jakmile se vám ale uleví, zase odejde. Kočka se mazlí, kdy chce, jí, kdy chce a nelze ji naučit žádný povel, dokonce málokdy slyší na jméno. Pokud ale pomyslíte, že chcete, aby byla s vámi, ať je kdekoli na noční toulce, je skoro jisté, že brzy přijde. Kočka je prý vhodná pro svobodomyslného člověka, tvořivého a uměleckého, pes naopak pro vůdčí či podřízenecký typ, racionálního a konzervativního člověka. A s touto definicí musím souhlasit.
Verdikt: Pravda.
Doufám, že už se trochu vyznáte ve spletitém bludišti kočičí duše a taky doufám, že se mezi čtenáři najde dost lidí, kteří tyhlety šelmičky prostě zbožňují – tak jako já.
Moje zlatíčka černobílá Kačenka a černá Lucinka…tedy Lady Kateřina a Lady Lucie:)
kočky jsou skvělá zvířata, mám doma dvě
Zajímavé, některé věci jsem nevěděla, třeba to s tím upalováním.
Jinak, také mám kočičky, jsou to ještě roztomilá dvouměsíční koťátka
Kočky mám hrozně ráda. Někdy bych ji chtěla, ale nevím, jestli to budu snášet vzhledem k mírné alergii. Otec je ale nesnáší, takže s tím stejně budu muset ještě pár let počkat, dokud nebudu mít svoje bydlení.
se vsim bych tak vicemene souhlasila, krome posledniho bodu.. kocky/kocoury jsme mivali odjakziva, coz znamena takovych 10 kocek za cely muj zivot (plus jeste kocky ze sousedstvi, jelikoz jsem z vesnice) a dycky na jmeno slysel/a, dycky ho/ji slo lehce privolat a dycky by se s nama tulil/a od rana do vecera.. je fakt, ze u tech kocek je to tuleni treba mene caste nez u kocouru.. ale nevim teda co to mas za kocky 😀
Fajn čtení, ale moc toho ještě o kočkách nevíš..
[5]: vzhledem k tomu, že doma máme teď už čtyři kočky s nimiž trávím hodně času si dovolím nesouhlasit:)
No.. souhlasím s tebou, až na tu poslední věc, že neslyší na jméno. Mám doma černou kočku a většinou když na ni zavolám, tak sice za mnou nepřijde, ale otočí se a podívá se na mě 🙂 a v tom že se nedají ochočit nesouhlasím jenom v jedné věci.. pochopí, když řeknu nesmíš. ale jinak se ochočit fakt nedají 😀 jinak souhlasím, jsou to ty nejskvělejší zvířata :))
Máš skvělý web 🙂 taky kočky miluju a mám i to štěstí, že mám zvířata jako zaměstnání.Jen se dvěma názory nemohu souhlasit. A to, že kočka nevítá – mě vítá jako pes a ještě ani jednou nevynechala. A že neslyší na jméno? Slyší 🙂 a jak a taky pokaždý přijde na zavolání. A když se náhodou někde rozejdeme, čeká na tom místě, dokud se nevrátím, i kdyby to bylo hodiny. Stalo se to dvakrát a nedobrovolně, ale stalo. Jinak je doma, ven chodí na vodítku s dokonce se mi stalo, že se lidi diví, že chodí líp než pes. Není kastrovaná ani šlechtěná. Přišla s poraněným čumáčkem a zánětem ledvin do mého pokoje na koleji přes dvoje zamčené dveře do třetího patra a bůhví odkud…A ještě by sis tam mohla dopsat, že největší poctou je, když kočka svého pána povýší na kočku :-))
Naprosto souhlasím se vším. BOhužel moje nejlepší kamarádka nerozlučetné dvojče a stvořeníčko mi nejmileší mi před 2 dny umřelo. Jsem bez ní v tomhle světe ztracená. Ale na to její ,,vrčení" (opravdu vrčela, bylo to vždy veselé) do vzduchoprázdna znám moc dobře. A na všchno ostatní co tu uvádíte také vzpomínám moc ráda. Ale musím říct, že na jméno slyšela a vždy mě čekala u dveří….
Kočky miluju od útlého dětství. Dokonce mi tenkrát říkali "kočičí máma". Jakmile jsem se odstěhovala od rodičů, hned jsem si číču pořídila. A mám ji vlastně stále (už ne tu samou). Neměla jsem si jen, když se mi narodila dcerka a taky jsem počkala, až trochu povyrostla. Musím souhlasit s komentáři čtenářů……Naše Sissi (Sísa) na jméno slyší velice dobře a vítá nás vždy, když přijdeme domů. Když je to někdy pozdě, tak nám dokáže pěkně nahlas vynadat!!! :-)))
Kočičky jsou boží. My jsme si našeho kocourka vzali před 3 lety přes http://zvirata.hyperinzerce.cz/inzerce-kocky-kotata/ a už si to bez něj nedovedeme ani představit.
Máme tři kocoury a spolu se psem nás vítají u dveří, takže s tvrzením, že to nedělají nesouhlasím. Naopak, někdy vítají víc než pes. 🙂 A někdy i poslouchají lépe než psík, zavolám psa a přijde kocour. 😀 Někdy si až říkám, jestli si neobrátili role, pes se několikrát denně myje a kocoury jsem téměř neviděla a o ladnosti si také mohou nechat jen zdát. Přestože jsou štíhlí a od mala lítají venku, každou chvilku odněkud padají a jsou spíš jako sloni. Je jim pět a nějakou dobu už je pozoruji, nejedná se tedy o náhodný jev nebo vývojovou fázi.
To, že kočky nějakým způsobem vnímají energii (nebo jak to nazvat) mám odpozorované i u té naší. Celou zimu spokojeně spává v pelíšku, ale jakmile přijde jaro, nedostali byste ji tam ani za nic, i když je venku škaredě.