Poslední dny mě „něco“ stále vede k práci s kameny a jejich zkoumání – nejprve jsem si koupila achátovou pyramidu, potom moji pozornost poutala mamčina kniha Magie kamenů a včera zase táta uklízel garáž a našel sbírku kamenů mojí zesnulé babičky. Samé náznaky na kameny, ale já zatím stále nevím co s nimi a než na to přijdu, tak vám aspoň povím příběh, který se stal mému otci a souvisí jak s kameny tak s energiemi.
Můj táta byl vždycky spíš skeptik, nevěří na energie, magii; duchovní věci ho nezajímají. Ale tahle příhoda ho posunula zase kousek dál od slova „pochybovat“ ke slovu „věřit“. Asi před rokem byl na zájezdě v Osvětimi – kdo tam byl jistě potvrdí, že nemusíte ani věřit na energie míst, aby vám tam běhal mráz po zádech. To místo bylo svědkem mnohého utrpení a není divu, že návštěvníci zažívají dost silné pocity. Nejinak to zapůsobilo i na tátu. Při odchodu z dřívějšího koncentračního tábora, dnešního muzea holocaustu, si ale vzal úlomek z odrolené zdi a dovezl ho domů jako suvenýr. Věnoval ho své přítelkyni Jarce a ta ho založila do šuplíku psacího stolu a na kámen se zapomnělo.
Uběhla dlouhá doba a Jarka začala mít problémy s páteří. Obíhali doktory, kteří nic nezjistili až se nakonec ona i táta uchýlili k léčitelům. Pozvali si domů proutkaře, co hledá geopatogenní zóny a ten prošel byt křížem krážem, někde něco našel, jinde ne, ale důležité pro náš příběh je, že když proutek namířil na psací stůl, vidlice se v jeho rukou začala mrskat jako zběsilá. Přiblížení ke stolu nebylo možné, tak proutek vibroval. Ovšem o zónu jít nemohlo, kousek od stolu bylo zase vše v pořádku, tedy žádná linie, jen jediný negativní bod.
Možná to byl jeden z nich, kdo svou bolest a strach
navěky otiskl v osvětimských zdech…
Když proutkař odešel, začali si táta s Jarkou lámat hlavy, co tak hrozného je v tom stole, že to proutkař cítil tak silně. Prohledali šuplíky a co našli? Ano, kámen z koncentračního tábora Osvětim.
Nemusím snad dodávat, že kámen okamžitě letěl z domu a táta se zařekl, že z podobných míst si už nikdy nic neodnese. A co tím chtěla Lúmennka říci? Že místa mají svoji energii a dlouhodobý pobyt na místě negativním (pohřebiště, podzemní chodby, vězení, mučírny…) člověku uškodí, stejně jako pobyt na místě pozitivním (lesy, hory, čajovny, byty příjemných lidí…) uzdravuje tělo i ducha. Na každém místě, kam zavítáte je proto dobré zaměřit se na jeho energii, vnímat, jestli se cítíte dobře a uvolněně, nebo naopak špatně, stísněně, bojácně. Podobný pocit vyvolávají i lidé a věci a pokud se v něčí společnosti necítíte dobře, je lepší se takovému člověku vyhýbat, totéž platí i o dárcích – často si věci, které se nám třeba vůbec nelíbí vystavujeme doma, abychom neurazili dárce a to je chyba, lepší na chvíli uražený známý než negativní zářič po léta v bytě.
Nebojte se dbát na svou intuici, protože ta, na rozdíl od rozumu, zklame jen výjimečně.
pro "Lúmenn": Musím se vyjádřit především k této tvé myšlence "Podobný pocit vyvolávají i lidé a věci a pokud se v něčí společnosti necítíte dobře, je lepší se takovému člověku vyhýbat…" a to tak, že v mém případě bych se musel přestěhovat na jiný ostrov a tak vyhýbat většině lidem v mém okolí. Ale teď k věci takto. Souhlasím s tebou s tím kamenem – to zcela jistě ano. Ale co se týká samotné přítomnosti v tom koncentračním táboře tak tam to vnímání energií je možné skutečně poznat jen tehdy jestliže ten člověk, který navštívil tamty koncentrační tábory NIKDY neslyšel a ani jinak se nedověděl o těch strašných skutečnostech které se tam v těch koncentračních táborech staly. Teprve jestliže o tom skutečně někdo neví tak potom lze říci jistě že na toho člověka působila energie skutečně přímo z toho místa toho koncentračního táboru. Protože jinak se může jednat jen o pocit ze samotné strašné představy toho co se tam vlastně stalo. Takže tak.
Je to dosť masaker. Steny aj predmety fungujú ako špongia na emócie.
takže isté vyžarovanie sa tu predpokladať dá a nemusí ísť hneď o autosugesciu.
v koncentračnom tábore som síce nebola, no bola som vo vagóne, ktorým židov deportovali. dosť dusivý pocit! a dokonca sme mali kedysi v našom meste koncentračný tábor pre cigáňov, bolo ich tam cca 2000, dosť sa to utajuje, vie to len pár ľudí. kamoška o tom nevedela, dnes sú v tom areáli skúšobne pre kapely, vždy sa tam cíti strašne zle a keď som jej povedala čo sa tam dialo, skoro jej oči vyliezli z dúlkov
Lukas: no autosugesce hraje jistě taky roli, ale v tom místě to je, ať už si to uvědomíme díky hodinám dějepisu a nebo jen pobytu tam;) Ale chápu jak jsi to myslel
Lilith: tak to je také dost drsné;)
S tou energií s tebou naprosto souhlasím. Až poslední dobou přicházím na to, že stačí třeba jenom uvažovat pozitivně, to se odrazí na chování, které vnímají ostatní a hned je líp. Pochopitelně ne vždy to tak jde. Stejně tak negativní pocit vyvolávají fotky, věci, různé předměty spojené s bolestivými událostmi. Stačí se na ně jen podívat a hned uvažujeme negativně, to se odráží na našem chování a to zase vnímá naše okolí. Myslím, že to může fungovat i podvědomě.
Proutkářům pravda moc nevěřím, ale nemůžu soudit, nemám s tím zkušenosti. Nicméně věřím, že zrovna tenhle kámen způsoboval tebou popsané problémy.
Podle mě jde vše vysvětlit logicky, ale my ještě nejsme na takové úrovni, abychom to dokázali.
Rozuměj: Proč lidi nepadali ze Země do vesmíru, když už nebyla placatá, ale kulatá? Nevědělo se, dokud na nějakýho Newtona nespadlo jabko a jeho nenapadla ona slavná teorie s gravitací- ale ta tu byla i před tím, jen se o ní "nevědělo".