Médii teď hýbe zpráva o řediteli, jenž byl nakonec propuštěn za to, že dal žákovi pohlavek (více třeba zde). A znovu vyvolala celospolečenskou debatu o (ne)přípustnosti tělesných trestů ve výchově dětí. Jaký je můj pohled?Nebudu se nijak vyjadřovat k onomu panu řediteli ani žákovi, které dostal pohlavek. Situaci neznám a nemohu ji objektivně soudit. Co ale objektivně soudit mohu, je to, jak jsem byla vychována já – koneckonců, ještě tomu není tak dávno, kdy jsem v dětských papučkách běhala po školních chodbách. Byla jsem někdy v životě fyzicky potrestána? Ano. Ublížilo mi to? Nemyslím.
Je dnes moderní odsuzovat fyzické trestání dětí jako rodičovské selhání nebo překročení mezí. Mnozí liberálové v tom hledají neschopnost rodiče se ovládnout nebo ventilaci jeho vlastních frustrací. Neříkám, že někdy tomu tak není. Ale moji rodiče přistupovali k fyzickým trestům natolik rozumně, že jsem nikdy nenabyla dojmu, že by si tím chtěli cokoli kompenzovat.
Pravda je, že fyzický trest je jakási výchovná zkratka. Nemusím nic vysvětlovat, říkat, zdržovat se, prostě vlepím pohlavek a je jasno. Někomu to může připadat nevhodné a svoje děti vychovává odlišně. Ale já si uvědomuju, že zrovna moje výchova by pro moje rodiče bez občasného lepance byla asi vyloženě hororem.
Byla jsem extra živé dítě, dneska by se řeklo, že jsem byla hyperaktivní a dost možná, že ano. Furt mi jela pusa, furt jsem zkoušela nové věci, nové sofistikované způsoby zlobení. Po letech jsem našla maminčin „deníkový zápisek“, kde popisovala jeden den s malou Lúmennkou. Padali jsme doma smíchy pod stůl – a zároveň jsem si uvědomovala, jak moc náročným výchovným oříškem jsem pro naše asi byla.
Z onoho krátkého zápisu lze vyčíst, že jsem ve svých čtyřech letech zvládla za jediný den zničit jednu domácí pokojovou rostlinu, zkonzumovat blíže neurčené množství toaletního papíru, dělat rotyku ve výuce flétny pro děti (doslova „pískat do hrobového ticha“) a rozpustit dětské plastové hodinky na hraní na žárovce. K tomu nutno přičíst v podstatě nezadržitelný proud slov, pláč při všech formách nelibosti a nekonečnou argumentaci nad každým rodičovským rozhodnutím. Být maminkou, tak mě asi zabiju:D Ona mě zvládla ani jednou nepraštit.
Což neznamená, že jsem jindy nedostávala. V podstatě u nás doma byl pohlavek (nikdy ne facka přes tvář, jen pohlavek za ucho) takovým signálem „a už dost“. Když nepomohlo vysvětlení (které by znamenalo dalších x desítek minut konverzace se mnou a mými složitými konstrukcemi, proč by to šlo i jinak) nebo napomenutí, přišel pohlavek a já věděla, že tady je stopka, že když budu mámu s tátou ještě chvíli štvát, přijdou tresty, které jsem fakt nesnášela mnohem víc, než nějaký záhlavec. Zákaz večerníčku byl jedním z nejhorších, zákaz večerního speciálního uspávání se čtenou pohádkou a zpíváním ukolábavky asi úplně nejhorší ze všech. A i na to někdy došlo. Ale vždy až po pohlavku, po jakémsi „prvním varování“.
Věděla jsem, že mě rodiče milují. A jejich rány nikdy nebolely déle, než pár vteřin. Skutečně bolestivě plesknuto přes zadek jsem dostala jen, že bych to na prstech jedné ruky spočítala, většinou v případech, kdy hrozilo akutní zranění mě nebo mé o pět let mladší ségry (třeba když jsem stavěla věže z nábytku nebo lovila vosy holýma rukama).
Když se na to dívám zpětně, nedokážu říct, jak jinak by šly tyhle situace řešit, jak lépe. Byla jsem neuvěřitelný nezmar, rychlá, energická, chytrá a ukecaná holčička, kterou šlo zvládnout jen s vypětím všech sil. Ráda bych poslala zastánce výchovy bez jakýchkoli fyzických trestů zpět v čase do mého dětství, aby si se mnou užili:)
Tím nechci říct, že by rodiče měli mlátit své děti jako žito. Ani že by jim neměli věci vysvětlovat a učit je zkoumáním. Používání fyzických trestů by ale mělo zůstat v portfoliu rodičovství jako prostředek, který má svoje místo v situacích, kdy je třeba rychle zakročit a okamžitě spojit nějaký podnět s jeho zákazem. Vysvětlování může přijít později.
Rozhodně by rodiče neměli fyzickými tresty dítěti působit trvalou, dlouhodobou bolest nebo vážné následky. Nebo je snad užívat jako důkaz dominance. Ale občas „jedna výchovná“ ve správný moment nemůže dítěti, žijícímu v milující rodině, nijak ublížit.
já si myslím, že dnes si děti hodně dovolují.. chtělo by to je nějak usměrnit a alespoň pohrozit možným trestem, vždyť jinak to nejde.. budou jako splašená zvěř :)) moc pěkný článek! :))
Já občas dostala pohlavek doma, upřímně, teď už si jen pamatuju, že jsem to někdy zažila, ale už nevím proč nebo jak nebo co se dělo, takže to očividně nebylo k ničemu, než rychle vyřešit aktuální situaci. Bráchové na tom byli stejně.
Na základce už si ale pamatuju, že pár učitelů pohlavkovalo kluky (kluci si prostě dovolovali mnohem víc, než holky) a někdy to prostě nešlo jinak. Pamatuju si na jednoho, před kterým jsem v sedmičce seděla. Byl schopný celou matiku mumlat tak, že učitel sice slova neslyšel, ale já jo, a poslouchat třičtvrtě hodiny několikrát týdně (nebo denně, pokud jsme ho měli ještě na něco jinýho) ať "jde vošukat svou starou" a různé variace na toto téma, fakt nebylo nic moc a facka byla na místě. Rozhodně bylo příjemnější, když ho učitel vytáhl ze židle, dal mu pohlavek a vrátil se před katedru, než když měl pětiminutovej řvavej proslov na celou třídu, jestli by neměl změnit ceduli na zvláštní škola (to zas dělal ředitel při fyzice). Někteří z těch pohlavkovaných kluků vyrostli v normální lidi, někteří v takový ty… dělnický týpky, jeden, ten s tím mumláním, v naprostýho idiota. Ale pochybuju, že by to bylo pohlavky. A fakt bych chtěla vidět, jak to s ním řeší učitel poklidně a diplomaticky, když ho polohlasem před celou třídou posílá vošukat svou starou.
wow
such názor
very výchova
so tělesné tresty
Já si myslím, že rodiče by měli mít právo své děti fyzicky trestat (samozřejmě v mezích). Rozhodně ale nesouhlasím s tím, aby toto právo měli i učitelé.
Rozdíl je mezi tím, kdy rodiče mlátí děti jenom ze své potřeby (prostě jim rupnou nervy, nechtějí se tím zabírat apod.) nebo to skutečně používají jako nepříliš častý výchovný prvek. Podstatný rozdíl je taky samozřejmě mezi fackou a pohlavkem, a rovněž věkem dítěte, na kterém je fyzický trest aplikován. Krom toho nesmíme opomenout sílu pohlavku…
Já myslím, že fyzické tresty mohou způsobit jak škodu, tak užitek – ovšem je těžké to objektivně posoudit. Dětem by se rozhodně neměly dávat facky a taky je důležité, aby rodič sílu bouchnutí ovládl. Jenže. Kde je tedy ta hranice? Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že většina rodičů zkrátka a dobře trestá své potomky buď přehnaně, nebo nevhodně, nebo vůbec.
Je jen na rodiči, jestli se zachová přiměřeně nebo ne. A proto si nejsem jistá svým názorem na celou tuhle věc. Souhlasím s výchovným pohlavkem pro pětileté dítě (Nešahej na ten hrnek s čajem!), ale jsem proti fackování puberťáků (Zmetku zatracená! Dokud tě živim já, budeš poslouchat, co ti říkám!).
Snad bude nejlepší nechat to na těch rodičích… ¨
/Ohledně toho ředitele, rozhodně si myslím, že by ho měli vyhodit. Tohle byl evidentně příklad, kdy se prostě neovládl, a to by se někomu, kdo pracuje v takto (relativně) důležité pozici rozhodně nemělo stávat./
Já nevím, děti mám tři a sem tam někdo zazlobí tak, že jednu chytí 🙂
Kdepak, ne velkou, jen výchovnou. Jen takové upozornění, že už to přepískla.
Jen puberťáčka už nemlátím. Ne proto, že by si to nezasloužil.
Zasloužil by si a pořádnou nakládačku.
Ale ono už to není potřeba 🙂
Už jen pár let a všechno to, co mi provádí, mu budou provádět jeho děti 🙂
A já se na to neskutečně těším 🙂
Já jsem spíš byla trestaná způsobem, že mi něco nedovolili nebo zabavili, fyzické tresty byly jenom občas a fungovaly opravdu jako hranice. Ale uvědomuji si, že to bylo taky i tím, že rodiče už předtím naštvalo něco jiného, nikdy jsem zas tak extrémně nezlobila.
Mamka zrovna nedávno vzpomněla, jaké jsem byla hodné dítě, že když se mi řeklo "nenene, bude bac bac!" tak já jsem okamžitě odklidila pole a opakovala: "bac, bac, au, au" 😀
Problém je, že pedagogové a ředitelé škol nejsou milující rodina. 😉
Naprosto souhlasím s každým písmenkem
Jako malá jsem taky párkrát dostala výchovnou ťafku, a nemyslím si že by mě to nějak ovlivnilo. Po psychický ani po fyzický stránce nijak nestrádám. Když vidím co si dneska děti dovolej, tak si říkám že to byla ještě zlatá výchova.
[8]: A proto si k nim smradi dovolí nevídané věci…
Pohlavku nebo plácance přes zadek je třeba. Mnoho věcí dítěti ani vysvětlit nelze, protože ještě nedozrálo věku a zkušeností. Takže to ani jinak nejde.
Já dostala jen párkrát a pak už nebylo potřeba, protože jsem si to pamatovala a třikrát jsem si každou neplechu rozmyslela. A jsem za to zpětně rodičům vděčná. Co my mohli vysvětlit, to mi vysvětlili, co jsem chápat nechtěla, za to mi flákli. Dali mi mantinely, což považuju za jednu z nejdůležitějších věcí, kterou mi předali do života. Poznamenaná nejsem. Už si na ty výprasky vlastně ani nevzpomínám. 🙂
Myslím, že když to má meze, není fyzický test vůbec na škodu. A fláknout spratkovi ve škole mi přijde úměrný tomu, co si kolikrát žáčci dovolí.
Změnila jsem si nick, aby si mě nemohl někdo vygooglit, snad víš, o koho jde, třebas podle ajpiny.
No – myslím si, že je úplně jedno, jestli rodič dítě vychovává výhrůžkou facky nebo nějakým lesansko liberálním nesmyslem, protože v konečném důsledku jde o to, jestli se rodiči vymkne nebo nevymkne výchova z ruky.
A to může v jakémkoli směru. Stejně jako se může vymknout bití, může se vymknout volná výchova. Obojí je o tom, jak je rodič důsledný a jak se dokáže kontrolovat.
Jako dítě, které dostávalo pěstí do hlavy nebo hlavou do psacího stolu za věci, za které absolutně nemohlo, mám sice tendence k agresivitě, ale už na psovi jsem se poučila, že fackou nebo páskem vychovávat nelze. To není výchova, to je budování strachu. A na strachu vychovávat nechci.
Ale samozřejmě zastávám názor, že někdy plácnutí přes ruce nebo lehké plácnutí přes zadek má v krajních případech větší efekt, než snaha o rozumnou domluvu. Jako vysvětlovat půl dne ročnímu děcku, že se nemá patlat třeba v blátě, asi nemá cenu.
[2]: Tak s tím taky souhlasím. Podobné komentáře měli parchanti i na učitele u nás a myslím si, že učitel není vod toho, aby takový věci musel snášet. Kdyby to řekl smrad někde na ulici, dostal by přes hubu taky. To už je prostě škola života: jsi sprostý na cizí lidi okolo sebe = dostaneš do držky. Hotovson.
Možná jedna "historka starého zbrojnoše", pocházející od asi o 1/2 generace starší kolegyně (bohužel již mrtvé), jejíž maminka byla mnoho let advokátkou:
Učitel dal dítěti pohlavek a dítě padlo (a jak se následně zjistilo, tak na místě mrtvé). Byla kolem toho skrumáž, obviňování "tys ho zabil" atd. A nešťastník prohlásil "to přece není možné, já ho jen takhle plácnul", a lehce klepnul jedno z v té skrumáži přítomných dětí přes zátylek a ono padlo na zem, a taky mrtvé. Prostě spontánně "přišel" na ten pohyb, který učí některé školy bojových umění. Zcela jistě ty děti zabít nechtěl, ale stalo se.
[11]: a proto si i někteří učitelé dovolují ke slabším žákům, nebo k žákům s nějakým omezením, slvoní či psychickou šikanu, což je ovšem v pořádku…
[16]: šikanovat si učitel nesmí dovolit v žádném případě. To už skutečně na vyhazov je.
Pravda je, že tělesné tresty učitel v popisu práce nemá a správně by je užít neměl. Je to překročení jeho pravomoce. Ale vyhazov je příliš silný postih, měl by dostat nějaké jiné kázeňské potrestání – asi jako když žák dostane dvojku z chování. Ale nezvladatelnost některých zejména starších dětí na školách je prý dnes taková, že učitel je na to krátký. Pokud děti v útlějším věku nevychovají rodiče, tak sprosté rozjívené puboše vlídným slovem ukázníš jen těžko.
Ahoj, hezký blog 😉
Rozpustit plastove hodinky na zarovce 😀 😀 😀 😀
ja som celkom proti fyzickym trestom… hlavne asi preto, ze ma bili za vsetko, presla som bohuzial despotickou vychovou. otec napr za to, ze som si zabudla v kuchyni papuce, alebo len preventivne, mama za dvojku. Dokonca aj za dusevnu chorobu, ktoru prave touto vychovou sposobili, som dostavala… Ale tazko povedat, ak budem raz matka ja sama… hovorim si, fyzicke tresty v ziadnom pripade.. ale sama viem ze som cholerik a ak pridu skratove situacie… tazko povedat.
Je pravda, že rodiče mají určit dětem hranice a někdy se nelze facce vyhnout. Osobně jsem byla spíš tiché dítě a bohužel nevím, co jsem provedla, ale těch pár pořádných facek, co jsem kdy dostala, mě straší ještě teď. U rodičů to byl prostě vždycky náhlý výbuch a já nevěděla co a jak a za co. Což ve mě zůstalo. Spočítala bych to na prstech jedné ruky, ale zapomenout nejde. Dnes vím, že možná byli frustrovaní a já třeba řekla něco nevhodného v nevhodnou chvíli.
Přesto si myslím, že je dost extrém nechat dítěti volnou ruku – potom to ve školách takhle šíleně graduje :/
Jako dítě jsem se chovala dost podobně. Nemůžu říct, jestli jsem byla nějak moc hyperaktivní, ale argumentovala jsem hoodně. 🙂 Jenže u nás to bylo s tresty trochu jinak. Zpětně bych tam chyby rozhodně našla. Určitě by bylo lepší, kdyby to bylo jako u vás, totiž varovné plesknutí, a pokud bych i přesto neposlechla, zákaz něčeho, co mám ráda. Jenže u nás zákazy moc nefrčely. U nás frčelo spíš to řezání, a když jsem tak bezdůvodně brečela, jak to malé děti často činí, byla jsem středem zájmu jako hlavní komediální číslo. Ale co se týče těch zákazů – řekla bych, že tahle metoda je účinnější, protože jednak zasáhne dítě na citlivém místě a bude se snažit sekat dobrotu, aby se mohlo jít koukat na večerníček, ale když ví, že po každém protivenství dostane tak maximálně na prdel, za chvíli si na to zvykne, tu chviličku to přetrpí (zákaz návštěv třeba může trvat klidně i měsíc) a nakonec si stejně řekne, že jednou se proti řezání vařečkou bude moct bránit..
Je fakt, že nejvíc záleží na povaze dítěte a rodič by tomu měl výchovu přizpůsobit. I když to je asi strašně těžké, nedokážu si vůbec představit, jak to jednou budu zvládat já.
Zatím mám ten názor, že pokud dítě zahrnu láskou a bude mít doma harmonické prostředí (nebude se křičet, mluvit před ním o zlých věcech, rodiče se budou milovat), prostě nebude zlobit, nebude mít důvod. Ale tak trochu tuším, že zkušenosti mi pak tuhle iluzi dost krutě seberou 😀
Já jsem byla ultra hodné dítě, prý sen každého rodiče. Kam mě kdo posadil, tam jsem seděla klidně i hodinu a to mi byly třeba tři nebo čtyři roky. Ale i tak – moji rodiče jsou někdy hrozní rapli a stejně jsem dostala pořádně naflágáno, třeba když jsem přišla s tím, že mám poznámku ze školy že neumím násobilku. Další den jsem pak nemohla sedět ani na záchodě. Toto byl takový dost extrém, ale nikdy jsem jim neměla za zlé ani jedinou ránu, která padla. Jsem jim za jejich výchovu opravdu vděčná, nijak mě to nepoznamenalo a celkově se ke mně vždy chovali skvěle a jiné rodiče bych nechtěla ani omylem. Jsem jim vděčná, protože jsem teď taková, jaká jsem a mám se taková ráda. A navíc mi jednou táta řekl, že ví, že udělali spoustu chyb, že to někdy třeba přehnali, ale že na mě vždycky řval ve chvílích, kdy jsem jednala stejně jako on a kdy jsem dělala stejné chyby jako on a že on se prostě nemohl dívat na to, že dělám stejné chyby, že chtěl, abych byla lepší než oni. Dost mě dojal a já ho asi dojala tím když jsem mu řekla, že já zase chtěla být vždy jako oni a nechtěla jsem být jiná, že on je můj vzor. Vždycky mi ukápne slza, když si na to vzpomenu :). Ale co se týče zákazů, ty třeba u mě byly na prd. Třeba jsem nevynesla odpadky a měla jsem zákaz číst (odjakživa ráda čtu). Akorát mě to pořádně naštvalo a motivovalo k tomu, abych dělala naschvály rodičům za zády a vůbec jsem se nesnažila, akorát mě to znechutilo a bylo to tím stylem, že ani další den jsem nevynesla smetí s myšlenkama: "No však co, vzali mi to nejmilejší – knihy. Horší už to nebude, můžou mi zakázat co chtějí, můžou mě zmlátit jak chtějí, já jim na to kašlu. Nevrátí knihu=budu taky vzdorovat." Takže asi tak. Jsou děti a děti, na všechny platí něco jiného, nehledě na to, že si děcko najde skoro vždy cestu jak to obejít (četla jsem tajně ve škole, chodila jsem k babičce…)
[24]: ty jo, tak zakázat knížky mi přijde fakt humus:( Mě rodiče zakazovali počítač, televizi nebo jsem dostala menší kapesné, ale nikdy mě neomezovali ve čtení nebo v chození ven, protože to považovali za přínosné. A jsem za to dodnes moc ráda.
No… pokud mohu něco podotknout, dostala se ke mě informace, že ten incident nebyl první a ta facka byla více, než výchovná. Takže ten vyhazov byl asi celkem na místě.
[26]: "Nebudu se nijak vyjadřovat k onomu panu řediteli ani žákovi, které dostal pohlavek. Situaci neznám a nemohu ji objektivně soudit." tahle věta snad mluví za vše, tento článek skutečně není o této kauze;)
[25]: Když vyšel pátej díl HP, kterej kvůli svý délce tehdy v mých letech prostě chvíli trval přečíst, protože jsem byla zvyklá to přeletět a pak to hned číst podruhý důkladně, tak jsem ho četla každou chvíli. Tátu to kdovíproč naštvalo, knížku mi sebral, schoval a já ji našla až po měsících. Dodnes nechápu, proč to udělal. Co mu tak moc vadilo na tom, že jsem si četla.
A bráchové naopak zaracha dostali každou chvíli a to mi taky přišlo nesmyslný. Tohle zakazování fakt většinou akorát naštve a přinutí být ještě protivnější a "zlobivější", pamatuju si, že jako malý dítě, když na mě řvali a něco mi zakázali a tím jakože věc vyřešili, tak jsem pak uraženě šla do koupelny a různě míchala tátovo kolínský mezi sebou a s vodou, ať si taky užije, když já svoje věci, na kterých mi tak záleží, nesmím.
[24]: Tak to je ten nejodpornější sloho rodičích, co jsem kdy slyšela. Normálně mi spadla brada. Fakt tě nechápu, jak se na to můžeš dívat s touhle nostalgií.
[28]:Tak mně máti vzala jednou knížku z ruky a mrštila s ní na druhou stranu pokoje. Bylo to v době, kdy jsem rezignovala na úklid, protože byla prase. A ona se naštvala. Ale to bylo jednou. Tohle je taková věc, která by se fakt v lidech měla spíš pěstovat.
Myslím, že jeden lepouch, když dítě vyloženě zlobí a domluva nepomůže, je jedině ku prospěchu. Dnes se hodně debatuje o tom, že děti musí vyrůstat svobodě, jsou to úžasný individuality a musí si samy zvolit cestu, ale jsou to pořád děti a potřebují občas usměrnit.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, ráda jsem ničila věci, respektive měla jsem pocit, že je vylepšuju, ale opak byl pravdou. Domluva, že se to nedělá, málokdy pomohla. Až když mě máma pleskla přes zadek, jsem pochopila, že už je zle. A tak si myslím, že je to v pořádku.
Vzpomněla jsem si teď na vyprávění jedné známé, jejíž kamarádka bydlí v Norsku. Má malý dítě. A ty občas začnou v noci řvát. Přičinliví sousedé zavolali barnevern – co kdyby náhodou někdo ve tři ráno to dítě týral?! Nedovedu si představit, že by tam někdo dal facku dítěti třeba ulici. Výsledkem je bohužel, že severské děti (podobně to totiž chodí i ve Švédsku) svým rodičům často přerůstají přes hlavu.
Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti: http://girlssnapshots.com
http://horkedivky.top – horke divky z vaseho okoli