Svátek zesnulých nebo oslava hnití?

Vím, že už máme pár dní po Dušičkách, ale staré dámy s věnci, květinami, svíčkami a smetáčky potkávám v MHD ještě pořád. A nejen ty – auta naložená celými rodinkami, jimž s pootevřených okýnek trčí obří věnec, sourozenecké dvojice s kapesníčkem a kbelíke s mokrou hadrou… ti všichni v posledních dnech mířili na hřbitov, aby vzdali svým zesnulým předkům, příbuzným či přátelům hold.

I mě se babička ptala, jestli půjdu na hřbitov, dát kytku na hrob mé druhé babičce. Řekla jsem, že ani omylem. Mám babičku v srdci a zetlelá mrtvola pod kamenným náhrobkem rozhodně není moje babička. Reakce byla jen pokrčení ramen, to dědeček mi udělal delší přednášku, jak musíme mít úctu k předkům a jestli mám babičku ráda, tak proč nechci jít na hřbitov a bla bla bla.
Nikdo z nich nedokázal pochopit, že já babičku mám ráda i pět let po její smrti, ale to, co leží na hřibitově není ona! Ona odešla, je pryč, je na onom světě, v ráji, v nebi, ve věčných lovištích či jak tomu chcete říkat. Tělo bylo jen dům, ve kterém bydlela její duše a duše je pryč, dům je prázdnej a uctívat ho nemíním. To je jako byste dvacet let po té, co přestanete jezdit svým autem, pořád chodili na vrakoviště a nosili mu kytky.
A tak jsou pro mě osobně Dušičky svátkem pokrytců. Jednou za rok je přece slušnost jít na hřbitov a dát tam kytku/svíčku/věnec/whatever. Jednou za rok si prostě musíme vzpomenout na mrtvé, vytlačit z oka slzu, zamést náhrobek a pokecat s tetkama na hřbitově. Jenže já si na babičku vzpomínám každý den, její fotku vidím vždycky když otevřu peněženku, mluvím o ní, myslím na ni, občas dokonce vím, že je mi na blízku a chrání mě. Jednou za rok její zpráchnivělé tělesné schránce donést kytku tak považuju za zcela zbytečné a naprosto nevyjadřující, jak moc ji mám ráda a jak moc mi stále ještě chybí.
Nikdy jsem si u hrobu nedokázala představit člověka, co pod ním leží. Popel, kosti, červi, hniloba…to vše jsem viděla pod tím kamenem. Ne hřejivý úsměv, laskavé ruce, veselý smích, ne vzpomínky na společně prožité chvíle, vůni, zvuk hlasu, lesk očí. Jen hnilobu a tlení, zápach něčeho, co nedokážu pojmenovat. Tělesná smrt mi hrozně smrdí, smrt duše naopak cítím v nose jako vůni květin, rosy a svěží trávy.
Proto si na babičku vzpomínám na místech, kde jsem s ní byla nejčastěji – na chatě na lavičce, kde pila kafe a kouřila, v bytě, kde teď bydlí jen dědeček a kde mi vařila čaj, smažila mnou zbožňovaný smažený sýr, kde mi u postele četla pohádky a na křesle stavěla bunkr. Vzpomínám na ni, když slyším vrznout dveře u nás v bytě, když ucítím v autobuse podobnou vůni u nějaké starší paní, když zahlédnu reklamu na krémy proti křečovým žílám.
To všechno mi v duši vyvolá vzpomínku, ne žádný pitomý kámen na který někdo vyryl její jméno. Tam ona neodpočívá. Odpočívá tam, kam chodí duše po smrti a je tam nesmírně šťastná, než se znovu zrodí. A jestli duše není a my se po smrti prostě vypaříme a naše touhy a myšlenky zmizí v nenávratnu, pak odpočívá aspoň v mém srdci.
Dál se budu z pohrdáním dívat na lidi, co táhnou veliké věnce, aby splnili povinnost, aby se vykoupili ze svých vin, když si na svého otce/matku/dědečka… celýrok nevzpomněli.
Jít na hřbitov o Dušičkách není povinnost, nutnost, slušnost ani ukázka lásky. Je to uctívání mrtvol, ne těch krásných vzpomínek na ty, co už odešly, které se tetelí v našich srdcích.
Až umřu, nenoste mi na hrob kytky, pokud možno ani nechci hrob. Chci, abych mě lidi, co mě mají rádi uctívali ve svém srdci a nechodili brečet nad tělem, které jsem nikdy nebyla já.
PS: Tímto se omlouvám všem, kdo chodí na hřbitov zapalovat svíčku apod. a nedělají to z povinnosti či falešné úcty, ale proto, že to tak cítí. Já to mám jinak, což ale neznamená, že správně. ve vyznání lásky,ať už mrtvé či živé milované bytosti, totiž žádné správně a špatně neexistuje;)

27 komentáře “Svátek zesnulých nebo oslava hnití?

  1. No, myslim ze s tema pokrytcema jsi to mirne receno prehnala 😉
    Lidi, ktere znam ja, to neberou tak, ze se jdou "poklonit" telu nebo popelu, ale spis symbolu a mistu odpocinku. Navic, casto na tech hrbitovech to telo ani neni (kdyz se treba telo nenaslo, nebo bylo pohrbeno davno a jinde, ba dokonce byl hrbitov znicen), jen je tam nahrobni kamen. Tady nejde o uctivani nejake padliny, ale proste o jakesi hmatatelne misto nehmatatelneho pocitu, ktere je pro nekoho dulezite.
    To, ze vidavas lidi s vencema jeste nekoli dni po Dusickach je uplne normalni, ja je vidavam i nekolik dni pred. Na to je ale naprosto jednoduche vysvetleni – ti lidi tam jdou proste kdyz maji cas. My napriklad jezdime na hrbitov do Karvine, coz mas asi hodku autem, a nemuzes se jen tak sebrat a jet, proste musi byt cas, musime byt se segrou doma, ne ve skole, bracha taky, mamka musi mit volno z prace. Letos tam jeli treba v patek. Ale moje babicky chodi na hrbitov za svymi mrtvymi manzely porad. Jedne babi zemrel deda pred rokem, takze je to vlastne jeste cerstve. Ale druhe babi pred 30 lety a ona tam stejne porad jednou za cas jde. Je fakt, ze kdyby mi umrel nekdo, koho jsem milovala (treba prave manzel), spis bych za nim chodila na ten hrbitov, kde je klid a jsem vlastne sama, nez na nej vzpominala nekde doma, kde je plno lidi, nebo ve meste, na silnici a tak.
    Ja ale treba letos na hrbitovech nebyla. Ani sama nevim proc. Muzu vzpominat akorat na dedu, to je asi zatim jediny mrtvy v nasi rodine, koho jsem dobre znala. Jenomze ja si proste smrti jako takove moc dobre neuvedomuju, casto mi ani nedojde ze uz tu neni, jen treba o Vanocich nebo tak, takze mi ten clovek de facto ani nechybi a na ten hrbitov jit potrebu nemam..

  2. Před pár dny, když jsem na zastávce viděla důchodce s obřím věncem, nebo když jsem viděla jak nějaká prodavačka jendomu smutnému pánovi vnucuje hroznou umělotinu na hrob, jsem pak psala o tom samém.
    Nedávno zemřelé babičce na hrob jsem šla jen aby se má mamka přestala trápit když tam pořád odmítám chodit s tím, že co bych tam dělala, když babička tam není, že kdybych s ní chtěla mluvit tak můžu kdykoliv a ne u jejího hrobu. Bohužel u nás se tohle bere jako nějaké porušení tradice. Jen další svazující společenské pravidlo

  3. Taky si nemyslím, že by všichni lidi, co chodí na hřbitov, byli pokrytci. Já na svou babičku myslím (občas) i jinde než na hřbitově, ale když přijedu do rodné vesnice a je příležitost jako třeba dušičky nebo její svátek, tak jí tam jdu zapálit svíčku. Starám se o hroby svých předků, nejen proto, aby ostatní neřekli nebo z povinnosti, ale protože je to pietní místo, protože je to to poslední, co pro babičku a její památku můžu udělat. Pro spoustu lidí jsou dušičky taky příležitost zajet do míst, kde třeba prožili mládí atd. Podle mě je to hezký svátek i s tím chozením na hřbitovy.

  4. Beriem to podobne, vždy, keď sa na Dušičky nahrnú masy ľudí na cintoríny aby si splnili povinnosť uctiť si ľudí, čo tu už nie sú. Ale je to hodne individuálne. Na konci týchto prázdnin sa mi zabil 17 ročný kamarát. Utopil sa. A veľa ľudí za ním chodí poobede, len tak, "pokecať si", pretože to berú (ako vyššie napísala onni) ako hmatateľné miesto nehmatateľného pocitu, miesto "posledného odpočinku" toho človeka a majú pocit, že tak sú mu najbližšie a že ich skôr môže počuť.
    Ja sa s ním rozprávam hocikedy, v akúkoľvek dennú a nočnú dobu, pri akejkoľvek príležitosti, keď si spomeniem. Ale v sobotu v noci som jednoducho CHCELA zájsť za ním. Na jednej strane preto, že vysvietený nočný cintorín je neuveriteľne krásne miesto a na druhej strane preto, lebo je tam naozaj kľud (hlavne v noci), som sama, nikto ma nevyrušuje a kľudne sa s ním môžem rozprávať celé hodiny, resp. vyrozprávať sa zo všetkého čo ma trápi.
    Pre mňa majú cintoríny zvláštnu atmosféru a význam, avšak ako spomienka na niečo, čo tu už nie je a posunulo sa kamsi ďalej. Je to ale pekné miesto pokoja a ja sa tam cítim akosi vyrovnane, s vedomím, že všetci moji blízky, ktorých telá sú kdesi tam dole sú teraz vo všetkom živom a hlavne ich mám v srdiečku 🙂

  5. juj :o) tak já to mám zase trošku jinak…na hřbitovech se cítím moc dobře…dostavuje se u mě takový klid na duši :o) Líbí se mi ty svíčky a je tam taková příjemná atmosféra … já vím, jsem divná :o) … Moje babička (teda ta její tělesná schránka) leží na hřbitově, který je dost z ruky a tahle návštěva, i když je to jednou za rok, je pro mě něco jako svátek. Babička je jediná, kterou na hřbitově navštěvuju a vždycky si udělám i menší výlet po okolí. Nedávno jsem o tom psala na blogu. Mimoch. konečně jsem po těch letech měla možnost kvalitně vyfotit můj oblíbený hrob :o) … Na babičku si samozřejmě vzpomenu i běžně (a je to docela často) a občas se mi zjeví i ve snu :o) … neodsuzuji lidi, kteří nechtějí chodit na hřbitovy. Každý to má jinak. Nejvíc mi vadí, že se někteří lidé hádají kdo už tam byl a proč tam nebyl atd… to jsem také zažila.

  6. chodím na hřbitov, ale jenom kvůli tomu, že to tak cítím. Nechodím tam pravidelně (teď o dušičkách jsem tam nebyla).
    Pravdou je, že po smrti bratrance (asi 3 roky zpátky) jsem za ním byla jenom jednou. Mám ho v srdci, jak řikáš, ale tenkrát jsem potřebovala se s ním "spojit" nejenom psychicky, ale také fyzicky. V tom, že lidi chodí na hřbitov nevidím nic špatného.
    Myslím tělesná smrt nemá daleko od smrti duše. Netvrdím, že je to to samé, ale rozeznávat to takovým způsobem, jak to rozeznáváš ty, nějak nechci. Přeci ten člověk by tu ani vůbec nebyl, kdyby ne jeho tělesná stránka. A když ten člověk žil, tak přeci jsme viděli, cítili, vnímali jeho obě stránky (jak tělesnou, tak duševní), a když to prostě zmizí, tak je to společná smrt. Přitom památkou na jeho život zůstává jenom to tělo, které tam jak řikáš "hnije", a vzpomínky, které nedokážou být tak živé u všech.
    No nevím, jestli je ten můj komentář srozumitelný, ale hlavní co jsem chtěla říct je, že lidi, co choděj na hřbitov nejsou pokrytci. Někdy nevidí věc z duchovního hlediska, jako ty, a člověka vnímají fyzicky, ne psychicky. Takových lidi je většina. Vnímají to, že když tělo nedýchá, a nežije, člověk je mrtvý. I když pořád cítí jeho přítomnost (můžeš tomu říkat duchy), tak aby chtěli ukázat úctu, chodí na hřbitov, protože nijak jinak to nedají najevo. Přeci, to, co tam "hnije" bylo součástí toho člověka. Třeba já vím, že možná bratranec je někde "nahoře", a třeba na mě kouká. A tím, že někdy mám potřebu jít na hřbitov chci mu ukázat, že jsem na něj nezapomněla. Takhle to vidím já

  7. Cintorín nenavštevujem často. Možno preto, že tam skoro nikoho nemám. Teda, sú tam starí rodičia, no tých som nepoznala a tiež mame nepripravili práve idealne detstvo. Nemám dôvod tam chodiť.
    No vždy na Dušičky tam idem, dokonca rada. V tom čase mám pocit, že som im bližšie a že tí ľudia nemajú zlú tvár- spomína sa na nich len v tom dobrom a napriek všekému, čo sa kvôli nim stalo ich mám v tom okamihu rada.

    Pokrytectvo? Niee.. podľa mňa len čaro večera. Vtedy si každý spomenie na svojich blízkych ktorí s nami nie sú a to túto noc mení- všetci spoločne ju meníme.Vo vzduchu je niečo, čo inokedy necítim. Niečo krásne a smutné, niečo, čo mi roztiahne pery do úsmevu. Pre tento pocit mám Dušičky rada a asi aj vždy budem mať.

  8. Tiež považujem túto praktiku za morbídnu.. Z rodiny si však na zosnulých spomeniem vždy a nemusím byť kvôli tomu rozkladajúcemu sa telu čmudiť nad hrobom 🙂 (môj komentár pokojne ignorujte)

  9. ja si na ty, co nas opustili taky vzpomenu kdykoli, kdyz mi je treba neco pripomene a nemyslim, ze bych kvuli tomu musela chodit na hrbitov, na druhou stranu mam hrbitovy rada a kdyz uz tam jsem, zajdu se podivat i na hrob prarodicu ale urcite nemyslim na to hnijici telo, ale zase si snazimn vybavcit jejich podobu, zazitky…kdyz lidi chodi na dusicky na hrbitov at si chodi, ja tam zajdu radsi "mimo sezonu"….co mi vadi je kdyz tam nekdo chodi prave JEN o dusickach, to uz je pokrytecky… pokud tam chodi vzpominat pravidelne cely rok, proc ne? ale jit tam jen o dusickach aby me nekdo nepomluvil? to je fakt blbost, bud at tam chodijou castejc nebo vubec:)

  10. Já budu chodit na hřbitov hodně, babička z dědou znamenají pro mě hodně, víc než pro ostatní.  Budu tam chodit pravidelně i o dušičkách, abych byl ten správný pokrytec:)

  11. Neřekla bych, je to svátek pokrytců a že se chodíme klanět tlejícímu tělu. Je to den, který je zasvěcený památce zemřelých.
    Já si samozřejmě na svoje mrtvé příbuzné nevzpomenu jenom jednou ročně, myslím na ně, když mi je něco připomene, ať je to cokoliv. Na hřbitov chodím i červenci, jdu tam jenom tak na rozptylovou loučku zapálit svíčku, projít se mezi náhrobky. Ne proto, že bych si chtěla dokazovat nějakou morbiditu, ale protože si představuju, že tam ti "mí mrtví" nějak jsou, takže si třeba u hrobu mojí pratety na chvilku posedím a představuju si, že s ní mluvím.
    Jistě se najdou lidi, kteří tam chodí jen, aby se neřeklo, ale nemyslím, že to platí pro všechny, kdo jdou o Dušičkách na hřbitov 🙂

  12. Já spíš dušičky vnímám jako takový den, kdy je dobrý se třeba na chvíli zastavit, zapřemýšlet. Taková niterní chvilka, kdy je člověk sám se svými myšlenkami. A nejen si z povinnosti vzpomenout na ty, kdo už mezi námi nejsou, v tomhle dušičky neuznávám jako kterýkoli jiný svátek… ("Chcete mě potěšit ? Řekněte mi, že mě máte rádi třeba v polovině července, na narozeniny vás s tím vyhodím" :-))) Taky dušičky nijak moc nedržím, akorát vyskakuju, když se mluví o Halloweenu, ta tichá melancholie mi k podzimu sedí víc než divoký křepčení.

  13. Příjde mi to jako takový rituál, něco na způsob chození do kostela. Lidé tam příjdou, aby ulevili svojí duši, vyslechli nejaká absolutní dogmata o která se mohou opřít a svět se jim tím pádem zdá srozumitelnější.
    Když někomu umře někdo blízký, hřbitov vnímám jako hmatatelné místo, kam mohou pozůstalí (to je strašné slovo) chodit vzpomínat. Myslím, že je to pro lidi tak snažší, stejně jako návštěva kostela. Obojí má svá pravidla ve kterých se mohou orientovat.

  14. Moji milí přináležející zůstavají v mé duši. Nikam nemusím chodit. Ale někomu meditace na tichém místě může přinášet útěchu.
    Nejhorší je, že si někteří lidé navzájem věnce kradou.

  15. Tohle se dá napasovat na libovolný svátek. Vánoce (proč si kupovat dárky zrovna 24. prosince, že je nějaký datum), Valentýn (proč říkat tomu, koho máme rádi, že ho rádi máme, zrovna 14. února, proč mu to nepovídat celoročně)… Někdo to vnímá jako tradici, že je to dobrý moment si to připomenout zrovna v ten den, někdo má pocit, že bez toho dne kdy "se to prostě dělá" by si na to nikdo nevzdechl. Taky svátky nijak moc neprožívám, nebaví mě, ale když už, tak mi přijde dobrý na ten hřbitov jít, svíčku zapálit a tak nějak se zamyslet a chvilku tiše rozjímat.

  16. Jen doufám, že si všichni přečetli poslední odstavec psaný kurzívou – nikoho jsem nechtěla urazit ani mu sahat do svědomí:) Jen popsa své pocity a pohled.

    Aailyyn: jo třeba Valentýn mě taky vytáčí, přijde mi zbytečný, ale Vánoce miluju, protože naše rodina (a to široká, včetně tetiny rodiny a babičky s dědou) se sice schází celá i jednou týdně, ale na ty Vánoce je to jaksi krásnější, ty dárky, svíčky, vůně cukroví, slavnostní oblečení… všichni se na to těšíme celej rok, proto to mám tak ráda. Ale chápu i ten tvlj postoj, ale bohužel někteří lidi by si bez těch svátků na své bližní nevzpoměnli vůbec, tak buďme rádi, že je máme:)

  17. [16]: Tady bych použila to slůvko pokrytectví. Když vůbec, tak radši vůbec, to je aspoň upřímný, než falešně šaškovat pro nějaké datum. 🙂
    Ale chápu, že rovina toho článku byla jinde. Ty věříš, že duše z toho těla odešla a tím pádem to tělo už není ta milovaná osoba. Zůstala jen "schránka". Milovaný člověk není.
    Někdo, komu je cizí tak abstraktní pojem jako je duše, asi potřebuje mít nějaké místo nebo prostě něco, co by měl spojené s tím člověkem. Kam by mohl chodit, kde by měl pocit, že s ním ten člověk stále tak nějak je. A potřebuje to "hmatatelně", jaksi mu "nestačí", že toho člověka má ve vzpomínkách.
    Chápe mě někdo, co chci říct ? :-))

  18. [17]: eee, ja znam hodne lidi, pro ktere pojem duse abstraktni neni, to ani omylem, a na ty hrbitovy chodi.. myslim ze to vy dve vidite nejak moc cerno-bile, existuje preci jeste neco "mezi", ja jsem toho treba zivym prikladem 😀

  19. Hmm… jo. Něco na tom bude. U nás doma mezi sebou dokonce moje máti s tetou tak nějak neoficiálně soutěží, kdo přijde na hrob dřív a kdo přinese větší a lepší věnec, čí svíčka vydrží dýl hořet. A když je máma první, kdo tam ty kytky donese, tváří se, jak je to hrozný, že ,,..Jitka si na mámu nevzpomone ani o Dušičky!", ale je vidět, že je ráda, že ONA je ta správná vzorná dcera. (jako by ona snad na hřbitov chodil jindy nežna Dušičky Vánoce a Velikonoce..chjo..) A je to trochu.. možná ne zrovna pokrytecký, ale pěkný taky určitě ne. Já tu kytičky nosím na hřbitov taky. Můj spolužák umřel, když mu bylo deset let. Nosím ten věneček ne proto, aby ostatní viděli, jaká jsem ,,hodná kamarádka", znamená to spíš takové ,,Ahoj, Járo, pořád vzpomínám, chybíš mi.." Na Dušičky tam nechodím, je tam moc lidí a člověk si pomalu připadá jak natrhu než jako na hřbitově, děti dělají kravál, babky tlachaj.. chodím tam v den, kdy umřel, snažím se tedy, někdy se zpozdím nebo naopak. Ale určit kalendářně den, kdy si povinně vzpomenme na svoje nebožtíky je lehce šáhlý, asi jako den zamilovaných:p

  20. [18]: Já se taky nesnažím obsáhnout všechny názory, od toho ty komentáře čtu, abych se dozvěděla, co si o tom kdo myslí a píšu sem svůj názor… Fakt nemám patent na pravdu a vím to.
    Holt já osobně svátky vidím jednoznačně, nemám je ráda a příliš je nedržím, ale zkusila jsem pochopit i opačný pohled, že někdo je rád má a slaví a je a teoretizuju, proč je podle mě třeba pro někoho dobrý to držet.

  21. [21]: ja chapu, jen jsem chtela podotknout, ze na svete nejsou jen lidi, co vnimaji dusi tak jako Lumenn a lide, co ji nevnimaji vubec. Ba naopak, k tomu aby pro cloveka byl duse to nejdulezitejsi nemusi mit treba schopnosti nebo viru jakou ma Lum, staci mu proste nematerialisticka vira v to, ze dulezite je to, co je uvnitr. A taky, ze hrbitovy a svatky jako Dusicky rozhodne nejsou symbolem neceho materialistickeho 😉

  22. Zajímavé.. Vidím stejně to "povinné" chození na hrob. Ještě o výkendu jsme se šly s kamarádkou projít na hřbitov kam rády chodíme. Vždycky tam bylo ticho a klid. Ale teď, v období dušiček před ním byla auta, ženské si povídaly u hrobů, děti pobíhaly sem a tam, zapalovaly se svíčky a pokládaly se věnce. To by ještě bylo vklidu. Ale pak jsem zaslechla rozhovor dvou žen: "Já jsem mu koupila na hrob věnec a představ si – stál 120 korun!" "No a já jsem mu tam dala věnec jen za 80 korun." Přišlo mi to mechutné. Když už mají zvyk chodit o dušičkách upravit hrob, tak se přece nemá mluvit o tom, kolik co stálo a tak.To je přece jejich věc. Já jsem šla zapálit na hrob svíčku s tátou. Ale víc už nic. Jak jsi řekla ty – duše zemřelého odpočívá v našich srdcích nebo v místech kde přebývala. Ne na hřbitově..

  23. Ještě loni jsem to cítila podobně,jako Ty.
    Do té doby,než umřel někdo opravdu blízký,koho jsem měla ráda.
    A letos poprvé jsem koupila svíčku a šla na hřbitov.Letos jsem prostě musela.Já na ni myslím každý den,někdy si pobrečím,ještě to prostě dost bolí.Mám ji v srdci a vždycky mít budu.Ale já prostě na ten hřbitov musela.Být tam,kde jsme se s ní rozloučili.Jen já,ona a myšlenky.Šlo spíš o to dušičkové kouzlo,když to tak napíšu…
    Lidi,co choděj na hřbitov jen o dušičkách a tahaj s sebou obrovský věnce,ale nechápu…

  24. Pravda, pravda… Já si myslím, že se člověk po smrti převtělí, takže nevidím nějaký podstatný důvod, nosit věnce atd. na hřbitovy… Dyť tam je jen pár kostí a ten člověk/zvíře je už dávno někde jinde…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.