Proč slavím Vánoce?

Náhodný rozhovor s cizím člověkem:
„Slečno, věříte v Boha?“
„Ne.“
„A slavíte Vánoce?“
„Ano.“
„A proč? Když je to oslava Božího narození?“
Nestihla jsem opovědět. Ale zamyslela jsem se. A zjistila jsem proč.

Proč zdobíme byt svíčkami, jehličím a sněhovými vločkami? Proč si doma už teď broukáme koledy a vybíráme nejkrásnější stromeček? Proč peče mamka se sestrou cukroví a všude po bytě jsou schované dárky? Proč se celá naše ateisticko-pohanská rodina těší na Štědrý den?
Odpovím zase otázkou…a proč ne?
Nikdy ani v mém dětství, ani teď v dospělosti jsem neuvažovala nad tím, proč Vánoce slavím. Prostě proto, že každý rok uvidím celou svoji rodinu pohromadě, budu se s nimi smát při rozbalování dárků, dělat jim radost svými drobnými překvapeními a sama umírat zvědavostí, co bude v mých balíčcích. Proto, že se spolu všichni sejdeme, povečeříme, poklábosíme, zhltneme mísy cukroví a u rozzářeného stromečku si splníme malá i větší přání.
Na Vánocích není důležité jak a proč vznikly, kdo je vymyslel a kdy. Není důležité zda dárky přinese Santa Claus nebo Ježíšek, zda na stole voní kapr nebo nadívaná krůta a zpíváme Narodil se Kristus Pán či třeba keltské písně na oslavu slunovratu. Podstatné jsou jen tři věci – láska, radost a klid. Tyhle tři pocity mě napadnou, když si vzpomenu na mé první Vánoce v dětství i na ty dvacáté, které budu slavit za pár týdnů.
Vím, proč slavím Vánoce. Není to pro mě oslava Boha, slunovratu ani zimy. Je to pro mě den, kdy rozdávám lásku a radost a stejnou měrou ji přijímám od svých nejbližších přátel a příbuzných. Vzývejte si modly, bohy, anděly…já vzývám jen lásku, radost a štěstí. A někde v hloubi duše cítím, že tak by to mělo být.
Tak proto slavím Vánoce.