Z rozpočtu naší rodiny každý měsíc přispíváme skoro tisíc korun, za které by jinak mamka mohla něco koupit mě nebo sestře, na organizaci unicef a naši adoptovanou afričanku Lízinku. Několikrát do týdne hodím pár drobáčků do futrálu muzikantům v brněnských ulicích a nebo obdaruju bezdomovce cigárem. Často si kupuju nový prostor, přispívám na různé sbírky, dokonce občas pošlu DMSku, ačkoli mě štve, že tři kačky jdou pro operátora. Tomuhle říkám pomáhat a jsem na to hrdá. Není to moc, ale pokud by každý člověk dělal aspoň takhle málo jako já a moje rodina, na světě by se hned žilo o dost líp.
A možná proto mě dnes tolik vytočil zážitek, který mě potkal hned poté, co jsem vystoupila z vlaku. Už když jsem vytahovala krabičku s cigaretami, že si zapálím na nádraží a ne až doma, věděla jsem, že to není dobrý nápad. Ve chvíli, kdy si to ke mě mířila dívka tmavé pleti s obrovským břichem už jsem si tím byla naprosto jistá.
„Hej, prosím tě, mohla bych se tě na něco zeptat?“ halekala už z dálky. A že se nechce ptát jak se mám bylo docela zřejmé.
Nahodila jsem nacvičený úsměv a čekala, co z ní vypadne. „Prosím tě, potřebuju na vlak a chybí mi peníze, paní mi teď dala nějaký drobný, prosím tě, dala bys mi taky něco?“
Něco v tónu hlasu a pohledu člověka vám řekne, jestli mluví pravdu nebo ne. A já si v ten okamžik byla naprosto jistá, že tahle slečna na vlak nepotřebuje a možná ani vlakem nepojede. „Víš, já su těhotná a už tři dny jsem nejedla, dej mi peníze, prosím.“
Pokud jste někdy tři dny nejedli, víte, jak takový člověk vypadá. Pokud hrajete v Myší díře na kytaru (resp. tam sedíte se s vým přítelem, co toto provádí), víte také jak vypadá bezdomovec nebo člověk, co je v nouzi a zoufale potřebuje každý drobák. Tahle slečna nebyla ani jedno, čistá, lehce při těle, namalovaná.
„Promiň, mám akorát čerstvě vybrané z bankomatu a mám jen celou pětistovku, nezlob se,“ zkusila jsem to uhrát do autu, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Pětistovka už díky jízdence nebyla celá, ale chybělo z ní padesát korun a kapsička v peněžence obsahovala nějaké drobáky. Prostě jsem jen v tu chvíli věděla, že slečna moje peníze nepotřebuje a to že ségře dlužím nějaké peníze a celý měsíc nemám ani korunu nazbyt, mi dělá na moje finance větší nároky.
Jenomže slečna se odbýt nenechala. „Tak běž tady do trafiky a rozměň, já fakt ty peníze potřebuju!“
„Ne, fakt promiň, musím ty peníze vrátit ségře a fakt ti je nemůžu dát. Mrzí mě, že ti nemůžu pomoct, ale někdo se tady snad najde,“ usmála jsem se a doufala, že už to mám za sebou.
Jenže slečna se začala rozčilovat. „Ježíš, to nemůžeš rozměnit? Já jsem těhotná, já jsem tři dny nejedla, tak mi dej aspoň stravenku, nemáš stravenku?“
„Neříkalas, že potřebuješ peníze na vlak?“ napadlo mě. „Za stravenku si jízdenku nekoupíš a stejně žádnou nemám,“ odvětila jsem popravdě a začínala jsem být už docela naštvaná. Já se tu snažím být milá a tohle mám za to?
„Ty seš hrozná, hej jako si nemůžeš rozměnit? Já jsem těhotná a tři dny jsem nejedla! S vama se nemá cenu bavit, vy jste hrozní, doufám, že za tohle tě aspoň někdo okrade!!!“
Tohle už mě vytočilo úplně, mít dokouřeno, už jsem dávno v šalině a mířím pryč. Takhle jsem ale byla nucena stát vedle čím dál tím naštvanější cikánky, která mi nadává a přeje mi okradení jen proto, že nemám peníze nazbyt, které bych jí chtěla (a mohla) dát.
„Hele, víš co? Nepřej lidem nic zlýho, pak se nediv, že nemáš peníze. Zkus se prostě zeptat někoho jinýho, já ti fakt nepomůžu, nezlob se,“ pořád jsem udržovala úsměv a hořící tabák se pomalu blížil k filtru.
„Hm, víš co? Nemluv už na mě nebo to budu řešit jinak!“ vztekala se cikánka a mračila se na mě jak tisíc čertů. Zavrtěla jsem hlavou, típla cigáro a s přáním hezkého dne konečně vyrazila směr šalina.
Po cestě domů jsem o tom nemohla přestat přemýšlet. Právě jsem div nedostala přes hubu za to, že jsem dívce stejně dobře oblečené a stejně čisté jako jsem byla já sama nedala peníze, o nichž jsem pochybovala, že je opravdu nutně potřebuje. V hlavě se mi přehrávaly všechny rozhovory s bezdomovci, které jsem za celý život zažila – a že jich nebylo málo. Otrhaní a špinaví natahovali ruku, aby si za pár mých mizerných drobných mohli koupit polívku na zahřátí, rohlík na hlad nebo krabičák pro lepší náladu. Někteří peníze dostali, jiní ne, podle toho, kolik jsem měla, jakou jsem měla náladu, jak se ke mě chovali a kolik peněz jsem ten den už komu darovala. Když nic nedostali, kromě úsměvu a přání hodně štěstí, někteří mi popřáli hezký den a šli dál, někteří se se mnou dali do řeči a pověděli mi část svého příběhu, jiní prostě jen beze slova odešli pryč.
Žádný mě neproklínal, žádný mi nenadával. A každý ty prachy potřeboval.
Lízinka, desetiletá afričanka, čeká každý měsíc, jestli jí přijdou naše peníze, aby mohla dál studovat, dokončit aspoň základní, ale nejlépe taky střední školu a mít naději na lepší budoucnost pro sebe a svoji zemi. Když jí nepošleme nic, nebude se vztekat, nebude nadávat, nebude nám vyhrožovat ani nás nutit. A přitom na tom závisí celá její budoucnost.
A tak jsem jela tou šalinou a ptala se sama sebe, jestli jsem špatná, že jsem té slečně na nádraží nic nedala a nebo naopak dobrá, protože díky tomu, že se uskrovním, může malá holka v Africe studovat a díky mé dobré vůli mají občas bezdomovci příjemnější den.
Odpověď jsem nakonec nenašla, protože jsem ji přestala hledat v argumentech a našla si ji ve vlastním srdci. Můžeme rozdat vše co máme chudým, ale pak se všichni zařadíme mezi ně a už nebudou lidi, co by jim pomáhali. Můžeme bezmyšlenkovitě házet peníze žebrákům na nádraží a nebo se snažit vědomě pomoct lidem, kteří jsou na tom ještě stokrát hůř než ten nejotrhanější bover. A koneckonců – peníze nejsou vše a tím, že jsem se na tu holku dneska usmívala a přála jí hezký den, jsem v ní možná něco změnila.
Pomáhat a pomáhat nemá vždy stejný význam. Tak pomáhejte – sobě, světu, lidem v něm a když vás někdo prokleje, popřejte mu hodně štěstí. Vám totiž neuškodil, ale sobě ano.
Krásný zářijový den přeje Lúmennka:)
Přesně něco podobného se mi stalo na Florenci. Šla jsem z metra na nádraží a zastavil mě nějaký kluk, už od pohledu feťák a začal: "Hele nemáš dvacku, já nemam na bus." Já řeknu: "Nemam." Ignoruju ho a jdu dál. Najednou za sebou slyším: "A za co jezdíš domu ty p*čo zk*rvená!" To už jsem měla dost. Otočila jsem se a řekla jsem mu: "Představ si, že mam průkazku, ty kreténe!" 😀 … a pak už v klidu…
A teď, když po mě někdo podobný jemu chce "nějaké drobné", tak jdu, toho dotyčného ignoruju a tupě zírám před sebe, to vážně funguje 🙂
A Nový prostor si někdy taky koupím, většinou ho prodávají slušní lidi, kteří se do té těžké situace, ve které jsou, nedostali svou vinou. A takovým lidem jsem ochotna pomoci.
Já jsem z tohohle celkem vyléčená. U nás dá člověk bezdomovci peníze a on si koupí pivo a jelikož se vždycky někdo slituje, nemá potřebu žít jinak i když by v mnoha případech mohl. Na různé sbírky taky nedávám, protože nevidím, kam ty peníze doopravdy jdou a na ulici je často nevybírají ani do zapečetěných krabiček, takže si výběrčí klidně můžou ulít něco pro sebe, což se mi nelíbí. Posílat peníze do Afriky je šlechetné, ale podle mě to jejich situaci nevyřeší (tady platí přísloví: Chceš-li člověka nasytit na jeden den, dej mu rybu, chceš-li ho nasytit na celý život, nauč ho chytat rybu). Spousta vystudovaných lidí z Afriky tak akorát odejde a to jim nepomůže.
A být tebou bych příště rozhodně neříkala, kolik máš u sebe. Radši řekni, že máš jen přesně na tramvaj. Říct, že máš pětistovku by se ti mohlo taky pěkně vymstít.
Zdá se, že máš zatím jen kladné zkušenosti mimo tuhle – to jsi šťastný člověk 🙂
Prosímtě, z toho si hlavu nedělej. Pomohla jsi jiným, to tě může těšit. Jestli ona ty peníze NUTNĚ potřebovala, nemusela spacifikovat jen tebe, měla se smířit s NE a jít dál.
Nejvíc mě "fascinuje" ta věta "Běž si rozměnit." Fakt ironie.
Co se týče Afriky…neposlal bych jim tam nic. Je to stejný jako s lidma. Zvyknou si, že jídlo dostanou, tak tam můžou válčit. Sranda by byl, kdyby byli postaveni před vyhynutí. Že jsem jak Hitler? Ne, jen říkám „Pomož si sám, a bude TI pomoženo.“ Dokud je někdo bude živit, bude to s nima špatný. Jako u jednotlivců.
Pěkný, jak se nedala odbýt. Njn, i tací jsou.
Trochu mi to připomíná mně, když po mně chce někdo prachy. Drtivou většinu času u sebe nemám ani korunu. Takže ne, že bych šel se 100 do krámu, i kdyby mě okradli, tak si nevydělají.
Těch posledních pár řádků je pěkných, tohle si vezmu k srdci.
…a vůbec, to si nemohla vzít třeba nějakou domácí práci, a dělat, místo žebrání?
Je to otrava, ale netrap se s takovými případy. Docela zírám, jak jsou někteří lidi voprsklí. Jsem snad zodpovědná za to, že někdo jiný nemá peníze? Mám povinnost dávat svoje peníze komukoliv, kdo si o ně řekne? natož ještě drze a sprostě. Jasně že NE, je to jen každého dobrá vůle, jestli někomu něco dá, ale oni si snad myslí, že mají nějaký nárok to od jiných vyžadovat, viz i příspěvek [1]: :O
Přesně jak píše tady Dalarius – poslední řádky jsou opravdu moc pěkné 🙂
Jo, je pravda, že takovýhle lidi jsou a jsou i někdy pěkně hnusní. Tátovi se jednou povedlo v metru potkat jakousi ženskou, a každej den chtěla 10 kaček na cestu, ale pokaždý někam jinam. A on jí řek'(když se zeptala), že včera chtěla jet někam jinam. Tím ji na chvilku umlčel, ale pak mu tak vynadala…
Lúmenko, jestli jsi byla v Brně na hlavním, jakože asi byla. Tak ti s klidným srdcem řeknu, že ta baba mě oslovila taky. A vsadím se, že není těhotná, ale jen pořádně vyžraná. Takže jsi neudělala nic špatného.
Já jsem se v první fázi chovala úplně stejně. A když mi začala úpůlně stejně vyhrožovat, tak jsem se od tvého chování hrubě odlišila.
"Vypadám jako nějaká cigánská charita či co? Běž makat a nežebraj!"
A měla jsem od ní pokoj.
Ty, jsi ještě v Brně? Nezajdem na pizzu do Špalku? Já mám kartičku 1+1 pizza zdarma a nechce sa mi to vyhazovat 😉
Tihle lidé jsou nejhorší… Kdyby žebrali jenom ti, kteří pracovat nemohou, ale pro tenhle případ nemám slov.
Pokud mě nějdo na ulici požádá o peníze, tak nějak poznám, jestli to potřebuje nebo ne. Případně se zeptám, co všechno zažil a tak. Na charity z osobní zkušenosti peníze nedávám, protože třeba v červenym kříži si nejlepší kousky berou ti, co to mají rozdávat… Pokud mám pomoci, tak ukaž přesně komu a jak.
I tomu bezdomovci bych radši místo dvacky koupil půlku chleba a 40 deka salámu.
Ze stejného důvodu se snažím na ulicích vyhýbat těm, co vybírají na postižené, slepé, atd. Nejlepší metoda je naučit se pár slovíček ve znakové řeči a za žádnou cenu nemluvit. Jednou jsem tak dokonce nachytal podvodníky, kteří hráli hluchoněmé a neuměli pomalu ani abecedu.
Ehmmm… K tomu se raději nebudu vyjadřovat… Jelikož bych mohl být považován za rasistu…
Já už taky jen chodím a nevšímám si, dělám, že neslyším a ignoruju, ostatně sama mám málo.
A co se týče dětí v Africe, kdyby to k něčemu bylo, snad bych i příspivala, adopce na dálku mě dlouhou dobu lákala, poslední dobou ale zastávám tentýž názor jako Dalarius et Laixi [5]:
Tak takovýchto srážek jsem měla celkem dost a pokaždé byly dost nepříjemné. Dřív jsem to řešila podobně jako ty, teď už naštěstí ne, protože vím, že tito lidé neumí nic jiného, než se perfektně přetvařovat. Pokud však vím, že peníze skutečně pomohou, ráda je dám.
[5]: já to vnímám tak, že když dostane peníze na vzdělání, tak se něco naučí a pak třeba bude jedna z těch, co udělají z Afriky zemi schopnou konkurovat naší civilizaci, kdo ví:) Myslím, že dávat chudým zemím vzdělání je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat
Mě moc lidí nezastavuje, ale právě nedávno mě s přítelem zastavil jeden pán. Chtěl po nás rovných 15 korun na autobus, řekl i kam chtěl jet, co dělá (a šlo poznat že se v tom vyzná) a odůvodnil to tak, že ho právě pustili z nemocnice. Myslím, že tomu nebyla potřeba nevěřit:)
To co předvedla ta nána, to snad ani netřeba komentovat. Nechci působit rasisticky, ale slečna byla nejspíš zvyklá dostávat jen tak. Dobře žes jí nic nedala, zachovala ses fakt správně;D
Tak zrovna dneska mě asi 2 minuty otravoval jeden pán, kterej údajně vybíral na dětskej domov nebo co. Půl na půl to byl podvod, každopádně jedno ne mu nestačilo a furt otravoval a místy byl až extrémně nepříjemnej se svými řečmi, to je vychování… Nejen, že člověk žebrá o peníze, ale ještě se pak do druhýho naváží, to i kdybych měl pak v budoucnu tintilion peněz a potkám ho a bylo by mi jedno, že je podvodník, tak mu nic dávat logicky nebudu, když se chová jako hulvát :).
Jinak na nádražích je vysoká šance, že se vás bude někdo snažit oškubat, no. Tuhle naposledy za mnou přišel jeden borec do kupéčka, že všecko ztratil a potřebuje na vlak. Ani jsem nemusel přemýšlet, jestli kecá, když smrděl jako měsíc nevětraná hospoda. Navíc historka to je ohraná.
Na druhou stranu, když se vám občas stane nějaká nepříjemnost a potřebujete pomoct, tak lidi jsou zvyklí na to, že to bývá podvod a i když fakt potřebujete pomoct, tak můžete mít smůlu. Jsem ztratil před měsícem mobil, chtěl jsem si na něj zavolat, a nebyla sranda od někoho si vypůjčit na to telefon, ale nekonec se povedlo.
BTW Petr Pan přispívá na slepecký psy :), to má pro mě význam, a docela nerad dávám na cokoliv jinýho, jelikož to pro mne osobně nemá význam.
Ju, hlavák je stzukplatz všech sprostých nefachčenků…
[15]: Týpek v kupé – mám dojem, že sem ho potkal taky.
Jinak nemůžu si pomoct – http://unseen.bloguje.cz/861964-gfg.php
[3]: zrovna vzdělání přeci přesně zapadá do toho, co jsi se snažila starobylým příslovím říci. Vzdělání je přece rybaření, to není jen konečný produkt. Lúmenn neposílá do Afriky peníze, ale příležitost pro to, aby mohla Lízinka něco dokázat. Když bude Lízinka vzdělaná, může měnit svět kolem sebe.
[17]: ten komiks je zlý, strašně zlý, a strašně dobrý 😀
Něco podobného se stalo mému tátovi. Občas něco dá lidem, kteří vypadají slušně, ale jednou potkal nějakou ženu a chtěla peníze a protože strašně páchla, tak řekl, že si zrovna vybral v bankomatu a nemá drobné a ta žena normálně drze, ať si jde rozměnit, což tátu dost naštvalo. Lidská drzost opravdu nemá hranic.
V Praze potkávám spoustu bezdomovců, občas i pár drobáků jim dám, když na tom vypadají opravdu špatně. Ale sama mám peněz hrozně málo, tak jsem jednou bezdomovci dala sušenky, protože ty kupujeme ve velkém a já nic jiného nemělaX) Když jsem viděla dokument o dětech UNICEF, nebo o Vánocích, když byly adventní sbírky, darovala jsem 30 korun z mého už tak dost malého kreditu (který věčně nemám)X)Ale je fakt, že jednou když jsem šla na Václavák, nějaký bezdomovec na mě vyřvával, jestli nemám drobáky, vypadal zlitě a když jsem mu neodpovídala, běžel za mnou a řval na mě. Docela jsem se bála, lidé jsou dneska všelijací…:-(