Tahle práce vznikla do předmětu „Psychologie osobnosti“, za asi dvě hodiny, kdy jsem ji vyloženě „vyblábolila“, abych ji včas odevzdala:) Nakonec se mi ale nezdá tak špatná a tak jsem zvědavá, zda mi zaručí aspoň ucházející známku z inkriminovaného předmětu (což zatím v době zveřejňování tohoto článku netuším). A pokud ne, tak snad aspoň některého z vás, mých čtěnářů, donutí k zamyšlení:)
Člověk. Z evolučního hlediska se jedná o druh zvaný homo sapiens, z čeledi hominidů, z řádu primátů. Člověk je savec a na zemi se nachází přibližně sedm miliard jedinců jeho druhu.
Avšak na rozdíl od všech ostatních živočichů, kteří podobně jako homo sapiens chodí po této planetě, člověk si neustále klade existenční otázky a sám sebe se táže: „Kdo jsem? Kdybych byl jen opice, chodící po zadních nohách, dokázal bych to všechno, vybudoval bych tak skvělé stavby? Napsal tak skvělá díla? Popsal zákony přírody a vesmíru, dal jména věcem a zvířatům? Uvědomoval bych si natolik sám sebe? Asi jen těžko. Ale pokud tedy nejsem obyčejná, evoluční mašinou vyplivnutá opice, kdo jsem?“
Když se dívám na předcházející řádky, do mysli se mi vkrádá citát od George Christopha Lichtenberga, který řekl: „Tvrzení, že člověk je nejušlechtilejší stvoření na světě, si lze vysvětlit tím, že to ještě žádné stvoření nevyvrátilo.“ A nejde jen o ušlechtilost, tento aforismus se dá aplikovat na cokoli, co si o sobě člověk myslí. Ale protože zatím neexistuje žádný nevyvratitelný důkaz, že nejsme jediná bytost, která o sobě takto smýšlí, můžeme se směle ponořit do pátrání po lidské podstatě. Tak tedy – co jsme zač?
Tuto otázku si lidstvo klade odnepaměti. V dobách starověku jsme svůj původ odvozovali od bohů. Kdysi dávno vznikli bohové, kteří pak dali život člověku – ze své krve, svého semene nebo své myšlenky. Už tehdy jsme si asi uvědomovali, že jsme něco víc, než pes, kůň nebo kráva. V biblických mýtech bůh jeden den tvořil všechny rostliny, jeden den všechna zvířata a celý jeden den mu zabralo stvořit jediného člověka.
To svědčí o obrovském významu tohoto druhu! V každé báji bylo stvoření člověka vrcholným dílem boha či bohů a člověk na to byl odpradávna patřičně hrdý.
Ale takový byl starověk – čas hrdosti, pýchy a rozkvětu lidského druhu. Středověk tento pohled poněkud změnil – stále byl člověk nejblíže Bohu ze všech živoucích bytostí, ale zároveň se nemohl, ba ani nesměl s Bohem poměřovat. Na jednu stranu jsme se tedy cítili silní a mocní, na stranu druhou maličcí a nicotní, bezvýznamní pěšáci na obří šachovnici, jejímiž figurkami má právo táhnout jedině Bůh.
Jenomže čas stále běžel a lidské názory, stejně jako celá naše společnost, se dostaly až do věku moderního, kdy se všechny zažité a fungující představy o světě zhroutily jako domeček z karet. Včetně představy o tom, kdo jsme – a tak desítky myslitelů a filozofů začaly uvažovat nad touto prastarou otázkou, stavěly nové hypotézy, dedukovaly nové závěry, zahazovaly stará dogmata a nahrazovaly je novými.
A tak to šlo až dodneška – stačí otevřít jednu filozofickou knihu a pak další a zjistíme, že neexistují dva autoři, kteří by se shodli. Ba možná neexistují ani dva obyčejní lidé, kteří by v odpovědi na otázku „kdo jsme“ použili stejná slova a stejné myšlenky.
Možná to řekl už někdo moudrý dávno přede mnou, ale dle mého existuje tolik definici lidství, kolik lidských srdcí na zemi tluče. Můžeme se přiklánět k té či oné obecnější teorii, ale v důsledku stejně naše představa bude odlišná od představy myslitele, našeho souseda i vlastního bratra. Potom je nasnadě spíše otázka – má tedy cenu se vůbec ptát, má cenu pídit, když se stejně nakonec dopídíme k sedmi miliardám jiných výsledků?
Pokud se budeme držet starého moudra, že cílem může být i sama cesta, musíme si odpovědět – ano. Možná právě to, že neustále hledáme je naší podstatou. To, že se klademe otázky nás dělá jedinečnými a tak vlastně není třeba odpovídat, stačí se jen ptát. A dáme-li zapravdu Friedrichu Nietzschemu, pak vlastně ani nebylo třeba žádných bohů, kteří by stvořili člověka, protože to byl člověk sám, kdo stvořil bohy. Svými otázkami o svém původu, při pátrání po svém zrodu vytvořil představu božství a tím dal vzniknout nekonečně se opakující smyčce otázek a odpovědí.
Co bylo dříve – vejce nebo slepice? Bůh nebo člověk?
Budu-li ještě chvíli citovat Nietzscheho, tak ten také říká, že člověk je živočich, který může slibovat. Rozvedeme-li tuto myšlenku, seznáme, že podobně uvažuje mnoho autorů a myslitelů. Člověk je tedy sice jen zvíře, ale zároveň je zvířetem, které je obdařeno něčím zvláštním, něčím navíc, něčím, co jej činí výjimečným. A není to jen výjimečně dlouhý krk, jakým oplývá jedině žirafa nebo jedinečná sestava pruhů, jaké má pouze zebra. Lidská výjimečnost je v něčem nehmotném, transcendentálním, skoro až magickém.
Je to naše neuchopitelná duše – ať už se přikloníme k monistům nebo dualistům, vždy musíme přiznat, že existuje nějaká esence mimo naše chápání, která zároveň naše chápání zapřičiňuje. Žirafí krk změříme, zebřiny pruhy spočítáme, ale duši ba ani mysl jsme za staletí bádání vyextrahovat nedokázali. Pokud bychom ji jednou dokázali uchopit do dlaní (a kvantová fyzika má k tomu snad prý konečně nakročeno), pak na ni můžeme ukázat a říct – toto je člověk.
A nebo tak úplně ne? Vrátíme-li se k předchozí myšlence, pak lidskou podstatou je sice duše, ta výjimečnost, která ji odlišuje od zvířat, ale zároveň je jeho nedílnou součástí také tělo, které jej naopak zvířatům připodobňuje. Dostáváme se tak k zajímavé myšlence, která mohla stát u zrodu lidství, pakliže uvěříme teologickému vysvětlení, že nás kdysi dávno stvořili bohové.
Jestliže byli bohové bytosti čistě duchovní a kromě mysli, duše, psýché či jak to nazveme, neměli nic více, možná byli zvědaví, jak by to vypadalo, kdyby se jejich nehmotná podstata stala součástí hmotného těla, jakým zase oplývala pouze nemyslící zvířata. Pozůstatkem tohoto dávného podivuhodného experimentu můžeme být my všichni – bohové ve hmotných schránkách, duch a tělo propojeny v nerozdělitelný celek.
Co je tedy zač ta bytost člověk? Odpovím citátem Blaise Pascala, který tři stránky mých slov vložil do jediné věty: „Člověk není ani anděl, ani zvíře.“ Musíme se tedy spokojit s tím, že víme, co nejsme – což je první krok k odpovědi na otázku, co jsme.
člověk může mít spoustu podob…:) 😀
P.S. Mám jednu velkou prosbu. Nechceš být sponzorem letního programu na http://www.civava.blog.cz? pokud ano přečti si podrobnější informace zde: http://civava.blog.cz/1006/sponzorovani-tento-clanek-se-po-splneni-ucelu-smaze 🙂
ja hledal smysl zivota 25 let. Mam lekarskou fakultu a o psychologii neco vim (ac to neni muj chleba). Ale odpoved na to, co jsem zac, mi dala Bible.
George Christopher Lichtenberg vyslovil moc pěknou větu. Jakkoliv může být na Zemi x druhů živočichů – člověk je stále sám a nevypadá to, že se to v brzké době změní.
PS: Prosím, kvantovou fyziku v kontextu s duší ne…
Člověk je prostě člověk a nic víc ani míň. Nevěřím, že jsme zvířata, ale v to, že právě naše lidství je skutečným darem a zároveň prokletím od Boha (nebo jakkoli TOMU říkáme).
Myslím, že člověka činí tím, čím je, především vědomí vlastní konečnosti. Zvíře žije jen okamžikem, ale člověk zná minulost i budoucnost a především fakt, že na zemi má jen velmi vymezený čas. To jej nutí hledat a odlišuje jej od všech tvorů na zemi. Když už jsme u toho citování, podle mě člověka nejvíce vystihuje – "Sám sobě stal jsem se otázkou". A jak si na ni zodpovíme (či zda vůbec), to už je na každém…
Lidská bytost je téma, které nelze rozebírat v jednom relativně krátkém článku. (proto i můj komentář vypadá tak jak vypadá)
ty vole huste, doufasm že se nikdy nezzměniš
rychlá online nebankovní pujčka 😀