Další povídka z cyklu příběhů pana Žala aneb muž s hůlkou a cylindrem jako průvodce jedním lidským životem.
Bytem se rozléhaly zvuky hádky. Vysoký ženský hlas přecházel z afektovaného křiku do roztřeseného šepotu a v odpověď zněl hlas muže měnící se z burácivého řevu do rezignovaného polohlasu. Do dětského pokoje ale tyto zvuky nedolehly. Jen měsíc svítil dovnitř dlouho neumytým oknem a jeho velký bledý obličej se tvářil nezúčastněně.
Na podlaze pokoje seděla holčička a zírala na ošuntělé křeslo v rohu. Kromě polštářů a plyšového medvídka na něm nic nebylo, ale všímavému pozorovateli by neunikl otisk v polstrování, jako by na starém kusu nábytku někdo seděl.
„Zase se hádají,“ řekla tiché místnosti a pak chvíli pečlivě naslouchala odpovědi, kterou slyšela jen ona.
„Už nechci, už to nedokážu,“ svěřila se křeslu a zase naslouchala.
„Odejde, já vím, ale bude lepší, když bude pryč,“ řekla o poznání tišeji a po líci jí skanula slza. Pomalu se zvedla a sedla si na opěradlo křesla. Další slzy, které se jí draly z očí a stékaly po bledých tvářičkách, mizely neznámo kde dřív, než dorazily k bradě.
„Děkuju ti,“ zašeptala prázdnému křeslu a pohladila vzduch nad ním. Někde v hloubi bytu se ozvalo prásknutí dveří.
***
„Já už toho mám plné zuby!“ zařvala do chodby dívka a práskla za sebou dveřmi. Sklo výplně ještě pár vteřin rezonovalo v dřevěném rámu, ale pak už bylo společníkem dívky jen ticho.
„Rozumíš tomu?“ obořila se na křeslo, které stálo v rohu jejího pokoje. „Proč mě musí pořád kontrolovat? Proč nemůžu volně dýchat ani doma?“
Křeslo mlčelo. Ale dívka stejně napjatě naslouchala neslyšitelnému hlasu. Nevěděla proč, ale vzpomněla si na den, kdy byla ještě malá a její matka za sebou zabouchla dveře, aby se už nikdy neukázala. Od té doby žila s otcem sama a nebylo dne, aby si nevjeli do vlasů kvůli maličkostem. Toho dne taky svítil měsíc, stejně jako dnes a zíral do pokoje stejně bez zájmu.
„Vím, že mě má rád,“ řekla dívka o poznání klidněji a zadívala se na ošumělé křeslo smutnýma očima. „Nechci mu ubližovat, ale jinak to neumím.“ Pokrčila rameny a rozplakala se.
Otisk těla na křesle zmizel a stará péra zavrzala. Dívčiny slzy se začaly ztrácet z jejích tváří a ona vděčně nastavovala uplakaný obličej do prázdnoty pokoje.
„Nechci už mu ubližovat,“ šeptla tiše a sklonila hlavu. Poslední slza jí stekla po tváři a staré křeslo vrzlo pod neviditelnou tíhou.
Dveře pokoje se otevřely a dovnitř nakoukla hlava asi padesátiletého muže s ustaranýma očima a šedivými tvářemi. „S kým si to povídáš?“ zeptal se opatrně.
Dívka se zahleděla na křeslo. „S nikým,tatínku,“ podívala se na postaršího muže a usmála se.
***
„Tati, neměl bys teď řídit. Pil jsi, zavoláme si taxíka!“
„Ale no tak, holčičko, zas tolik jsem toho nevypil. A státnice děláš jen jednou v živote, museli jsme to oslavit!“ muž pevně objal svou dceru, snad posté tento večer. Byl na ni hrdý, jako ještě nikdy. Díval se do její tváře a věděl, že už to není jeho malá holčička. Tváře se zostřily, vlasy prodloužily, postava získala ženské rysy…jen ty oči měla stále stejné, šedé jako jarní obloha a hluboké jako oceán.
„Tak pojedeme?“ zeptal se s úsměvem a trošku zavrávoral. Možná toho přece jen hodně vypil…měl ty panáky dva nebo tři nebo snad čtyři? Nebyl si jistý, ale jeho dcera dnes skončila vysokou školu a na to se musel napít.
„Tak dobře, ale jeď opatrně,“ svolila dívka a nastoupila do auta. Otec si přisedl vedle ní a otočil klíčkem v zapalování. Auto zachrastilo, ale nerozjelo se.
„Tati, jsi si jistý, že to zvládneš?“
„Samozřejmě, holčičko,“ usmál se muž a na druhý pokus nastartoval. Auto se váhavě rozjelo po šedé silnici. Na okna začal dopadat jemný déšť. Jeli zvolna, domů to nebylo daleko. Míjeli oplocené zahrady a domky v nich, jeden jako druhý. Déšť vytrvale klepal do oken jako zručný cimbalista. Melodie deštivého večera, napadlo dívku, když se jí začaly klížit oči. Náhle ji do očí udeřilo jasné světlo přímo naproti čelnímu okénku.
„Tati, pozor!“ Brzdy zaskřípěly, auto se bláznivě roztočilo a okolní svět se míhal za okénky jako na horské dráze. A pak byla tma.
„…budiž mu země lehká,“ prohlásil řečník a rituálně vhodil do hrobu hrst hlíny, která se rozprskla o dřevěnou rakev. Lidé, skrytí pod deštníky, pomalu přicházeli ke smutné bledé dívce, která s ovázanou nohou seděla na invalidním křesle a strnule zírala do jámy. ,Neměl jezdit, říkala jsem mu to,‘ opakovala se jí v hlavě tatáž písnička stále dokola. Jen vzdáleně vnímala chladné, deštěm zvlhlé ruce lidí, kteří jí přáli upřímnou soustrast.
Pak všichni odešli a ona zůstala na hřbitově sama a zírala do čerstvě zaházeného hrobu. Po lících jí stékaly slzy a mísily se s dešťovými kapkami. Obloha šedá jako její oči plakala s ní. A ještě někdo jí dělal toho dne společnost – člověk s bystrýma očima by na okamžik zahlédl siluetu muže v cylindru, jak stojí u mladé ženy a líbá její tváře.
***
„Podívej, co jsem ti přinesl,“ vykřikl hned ve dveřích a hnal se do pokoje. Žena v něm jen nepatrně zvedla hlavu, ale náhle upustila štětec, kterým doteď čmárala po papíře a vrhla se k manželovi.
„Ale ne! Kde…kde jsi ji sebral? Ta je krásná,“ rozesmála se a hned vzala do náruče mourovaté kotě.
„Běhala kolem našeho domu,“ usmál se muž a láskyplně se zadíval na svou manželku. Tak veselou ji neviděl už léta. Od té doby co prožila ten potrat a…ne, nechtěl na to myslet. Ne teď, když se na její tváři rozbíhaly vrásky od smíchu a ona chovala mourečka v náručí jako poklad. Jako děťátko…
Stále ji pozorujíc přešel ke stolu a zadíval se na ženiny kresby. „Miláčku, proč to maluješ stále dokola, to je o to takový zájem?“ podivil se a přehraboval se v hromadě podobných obrázků. Na všech byl muž ve staromódním saku, s cylindrem na hlavě a vycházkovou hůlkou. Tak nějak zvláštně se usmíval. Nebo spíš neusmíval? Jeho výraz byl záhadný, stejně jako tvář. Mladá? Stará? Těžko říct.
„Ano je,“ usmála se žena a zadívala se na ošoupané křeslo v rohu místnosti, které si nechala jako jediné přivést ze starého bytu. Zdálo se jako by v něm byl důlek.
***
Déšť smáčel okna a v pokoji bylo chladno. Stará žena seděla na houpacím křesle a v ruce držela album s fotografiemi. Kočka a muž. Kočka a muž a stále dokola. Nikoho jiného v životě neměla. Bezděky se chytila za břicho. Dar v podobě dítěte jí nebyl dopřán a když podruhé potratila, vzdala se vyhlídek na miminko. A tak jí společnost dělala jen mourovatá Tracy a její milovaný manžel. A oba už odešli.
Žena upila z hrníčku chladnoucí čaj a zadívala se přes brýle na křeslo stojící v rohu pokoje. „Jenom ty jsi zůstal,“ usmála se smutně a podala ruku neviditelnému člověku. Roztřásl ji chlad, ale stiskla čísi neviditelnou dlaň a z oka vytlačila slzu. „Ty jediný.“
Sundala si brýle a otřela je kapesníkem. Plakala a fotky na jejím klíně se na ni dívaly stejně nezúčastněně a netečně jako kdysi pan měsíc. Fotky malé holčičky, fotky dospívající slečny, fotky ustaraného šedovlasého pána ve vytahaném svetru, fotky mladého muže s jasnýma očima, fotky starce ve vlněných papučích, fotky mourovaté kočky….obrázky jejího života. Otočila album až na konec a zadívala se na akvarelovou malbu. Cylindr, oblek, hůlka a výraz, který nešlo rozluštit. Usmíval se ten muž na obrázku? A byl mladý nebo starý?
„Existuje na tyto otázky odpověď?“ zeptala se stará žena prázdného pokoje a slzy z jejích vrásčitých lící ve chvíli zmizely jako zázrakem.
„Já vím, že ne,“ potřásla stařenka hlavou a nasadila si brýle. „Udělám si něco k jídlu,“ řekla, odložila album a na nejistých nohách zamířila do kuchyně. Ve dveřích se otočila a její pohled padl na ošoupané křeslo. „Ale zůstal jsi se mnou,“ usmála se nepřítomně a v jejích bouřkově šedých očích se objevil zvláštní výraz – byl to smích? Nebo pláč? Nebo obojí?
Déšť bušil do oken, čaj v hrníčku pomalu vychládal a křeslo tu a tam zapraskalo pod tíhou někoho, koho viděly jen oči staré ženy.
***
Hřbitov byl prázdný a zase pršelo. „Tady pořád prší,“ zabručel si starý správce a přitáhl si kabát těsněji k tělu. Musel ještě zkontrolovat, zda hrobníci dnes všechny jámy správně zapravili a nebo to zase odflákli jako obvykle. Zrovna kráčel uličkou k jednomu z dnešních hrobů, když se překvapeně zastavil.
Něco ho vyděsilo. Nebyla to fotografie staré ženy, která se dívala s tak zvláštním výrazem na novém náhrobku, ani svíce, která na jejím hrobě hořela, ačkoli ji bičovaly provazce deště. Ne, byl to stín muže ve starožitném obleku s vycházkovou hůlkou, jenž stál na cestičce před hrobem a v rukou svíral cylindr. Správce zamrkal a rukou se pokusil setřít z očí neviditelnou mlhu. Ale přízrak nezmizel. Namísto toho se velice pomalu otočil a s podivným úsměvem, jen koutkem úst, kývl správci na pozdrav. Pak si nasadil cylindr a kulhavým krokem zamířil k bráně hřbitova, až se vyděšenému správci ztratil mezi kapkami deště.
Lookni ke mě xD
Veľmi obdivujem tvoju energiu pridávať sem každý deň toľko článkov….
Och, to bylo…úžasné….
Když si to člověk tak vezme, nejsme tady zase tak dlouho…ale když máme někoho, koho milujeme….můžeme mít aspoń ty krásné chvíle a vzpomínky…
Jinak teda jsem tam našla docela dost věcí, co jsem v životě zažila i já…takže to mi hodně přidalo…. 🙂
Opravdu..Pan Žal…. úžasné 🙂
Jsi moc šikovná 🙂
Úžasná poviedka, ešte stále pozerám na monitor so slzami v očiach… 🙂 Dojala si ma…Je to skutočne skvelé… 🙂
Inak,Lúmenn, veľmi pekne ti ďakujem za tú knižku Tma na konci tunelu 😉 je nádherná, tie básne sú dokonalé… =)
tak tohle se povedlo…