Pohádka z Lúmennčina pera…
Náš příběh se odehrává v dávné době, kdy sluneční bůh brázdil oblohu od východu k západu a od západu na východ, nikdy nemizel za obzor a tak na zemi bylo stále světlo. Lidé spali, kdy chtěli, nebáli se divokých zvířat, která se k nim nemohla za světla nepozorovaně přiblížit, stále viděli na ostatní a protože před sebou neměli co skrývat, neexistovaly sváry a nepřátelství.
V těchto nádherných časech žili na zemi ještě čarodějové, kteří ovládali mocná kouzla, kterými pomáhali lidem. Jedním z nich byl i Den. Den byl starý muž, velice moudrý, ale také upjatý a nevrlý. Měl za ženu mladou dívku jménem Noc, která se mu kdysi, snad okouzlena jeho moudrostí, zaslíbila. Nyní však smutně bloudila prosluněnými zahradami a lesy, s prázdným a vyprahlým srdcem, osamělá a znuděná. Den byl zalezlý v jejich domě a opět mudroval nad starými svitky a knihami a své krásné mladé ženy si nevšímal. Jedinou společností jí tak byla v osamělých chvílích kočka, ale i ta teď pobíhala kdo ví kde. Noc ronila slzy nad svojí samotou a ponořena do nešťastných myšlenek kráčela krajinou a ani si nevšimla že sluneční bůh, plující v zářící loďce po obloze, se na ni už hodnou chvíli z výšky dívá a nemůže odtrhnout zrak.
„Krásná dívko,“ uslyšela za sebou náhle líbezný melodický hlas. Otočila se, ale nikoho neviděla, přestože louka, po které kráčela, byla dokonale ozářená sluncem. Pak ji napadlo pohlédnout nahoru, ale hned rychle odvrátila zrak a padla na kolena – protože zírala do tváře samotného slunečního boha.
„No tak,“ řekl tiše, ale zvučným hlasem bůh. „přede mnou nemusíš padat na zem. Jsem možná bůh, ale cítím se stejně osaměle jako ty. Jsi krásná, že i moje záře je proti tobě jen blikotavé světlo skla vedle rozzářeného diamantu, avšak tak smutná, že jsem neodolal a musel slétnout níže a zeptat se, proč?“
Noc byla celá uzardělá, že smí mluvit se samotným bohem, ale byl k ní tak laskavý a milý, že se brzy rozpovídala o svém starém muži, o samotě a nudě, kterou prožívá a bůh se usmíval a byl šťasten, že má na své dlouhé pouti tak půvabnou společnost. Noc kráčela po zemi a bůh nad ní plul ve zlatavé loďce a povídali si, až došli k západní hranici země Slunce.
„Co je za ní?“ zeptala se zvědavá Noc.
„Země tmy,“ odpověděl bůh. „Do ní mé paprsky neproniknou a není tam vidět ani na krok. Žijí tam podivná temná stvoření a nikdo se nikdy neodvážil tam vejít. Pojď, zde má pouť končí a já se navracím zpět až dopluji zase k východní hranici a tak to bude až do skonání věků.“
„Je mi líto, že jsi na své cestě tak osamělý,“ zašeptala Noc.
„Chtěla bys mi dělat společnost?“ otázal se bůh a slétl tak nízko, že se mohl dotýkat Nociných vlasů. Jeho dotek však nepálil, byl něžný a příjemný, takový, jaký Noc nepoznala za celý život.
„Nemohu s tebou zůstat,“ řekla Noc a tvář jí posmutněla. „Musím se vrátit ke svému muži, čaroději Dnovi, jistě už mne očekává.“
„Jsem bůh,“ zaškaredil se její zářící společník. „A čaroděj mi nemůže bránit, abych byl se ženou, do které jsem se zamiloval. Má drahá, řekneš-li ano, vezmu tě do své sluneční loďky a budeme se plavit spolu nebeskou bání až navěky.“
„Ano,“ zašeptala Noc. „Chci s tebou putovat nad zemí a být světlem pro všechen lid. Ale než odejdu od Dna, chci se ještě naposled podívat domů a rozloučit se s tím místem, které už nikdy nenavštívím.“
„Ovšem, má lásko,“ svolil bůh. Pak usadil Noc do své lodě a pluli po obloze až nad město, kde žil čaroděj Den. Tam vysadil dívku na střechu jejího domu a domluvili se, že než bůh doletí k východu a zpět, bude na něj čekat zase zde.
Bůh se vznesl a jeho záře se vzdálila. Noc sešla po schodech do domu a tiše proklouzla do svého pokoje. V tuhle dobu Den spával ve své pracovně a tak si chtěla jen vzít pár věcí a rozloučit se s kočkou, svým jediným věrným společníkem. Ale sotva vešla do pokoje, zkoprněle se zastavila. Den stál uprostřed místnosti, mračil se a z jeho očí sršely blesky.
„Ten zářící blázen! Ten zlatý pitomec! Bůh? Pche! Cucák v ohnivé loďce mi nebude krást mou ženu! Všechno vím, všechno jsem viděl, myslela sis, že na to nepřijdu? Ty jsi moje, rozumíš?“ Den zuřil. Máchal rukama a rozbíjel nábytek mohutnými kopanci. Ubohá noc se třásla a její kočka jí celá vyděšená skočila do náruče.
„Chci odejít se slunečním bohem,“ řekla nakonec dívka slabým hlasem. „Milujeme se.“
„Tak ty chceš odejít?“ zasyčel čaroděj. „Tak vy se milujete?“ zaječel. „To nedovolím!“
Den rozpřáhl ruce a zamumlal zaklínadlo. Noc, stále držíce kočku v náručí, se roztočila dokola. Cítila jakoby ji něco unášelo do dálky. Obraz pokoje slábl a na její oči padla poprvé v celém jejím životě tma. Nic neviděla. Jen svírala kočku ve své náruči a nehybně stála ve tmě. Nevěděla kam ji Den zaklel, ale v hloubi duše slyšela hlas: „Jsi na temné straně světa. Tady je tma, stvůry a strach. Tady zůstaneš na věky, protože jsi milovala slunečního boha.“
Sluneční bůh mezitím připlul až nad čarodějův dům, ale jeho láska na střeše nečekala. Místo krásné Noci stál na střeše čaroděj Den, mračil se a měřil si boha opovržlivým pohledem.
„Čaroději!“ zahřímal bůh. „Vzal jsi mi, co mi patří. Kde je Noc, má vyvolená?“
„Ne, sluneční bože,“ odpověděl ostře čaroděj. „Ne já, ale ty jsi mi vzal to, co mi patří. Chceš vědět, kde je má žena Noc? Leť na západ a spatříš ji!“
Bůh vyrazil a jeho loďka byla jako zářící šíp, který hřímal a sršel plameny. Lidé se skrývali a padali k zemi před tím hlukem a žárem. Když sluneční bůh dorazil až k západní hranici země Slunce, prorazil temnotu svým zrakem a uviděl, že na vyprahlé pláni plné kráterů a popela, stojí Noc, jako vytesaná do kamene a okolo jejích nohou se motá malá kočka.
Zařval tak mocně, že se otřásla celá země. Zařval podruhé a otřásla se srdce všech, kteří někdy spáchali něco špatného. Zařval potřetí a otřásl se jen jediný dům v celé zemi – dům čaroděje Dna. Starého muže zavalily kameny a trámy a on zůstal v krvi ležet pod sutinami.
Sluneční bůh posílen svou láskou prolomil hranici světla a tmy a letěl nad temnou krajinou, poprvé za celé počítání času ji ozářil světlem, až doletěl k Noci. Jaké však bylo jeho zklamání, když zjistil, že dívka je vážně vytesaná do kamene a jen kočka, překvapená z náhlého světla mhouří žluté oči a zírá do Slunce.
Bůh se rozletěl zpět ke Dnovu domu a jestli předtím letěl jako ohnivý šíp, teď byl jen horoucí šmouha na obloze. Tak pálil, že se vypařily mnohé řeky a jezera a zakryly jeho hněv parou, tak rychle spěchal, že se kolem něj zvedl uragán a proháněl se nad pohořími, lesy i vesnicemi lidí. Nakonec dorazil až k domu čaroděje, který před chvílí zbořil svým řevem.
Nalezl starce pod sutinami a vytáhl ho. Den byl celý zkrvavený, ale ještě sípavě dýchal. Sluneční bůh s ním zoufale zatřásl a Den otevřel oči. Vyplivl krev a zašklebil se. „Kde je?“ zařval bůh. „Kde je Noc? Hledal jsem ji ve tmě, ale není tam! Kam jsi ji ukryl, řekni, čaroději!“
„Hlupáku,“ zasípal čaroděj. „Hloupý zamilovaný blázne! Copak to nechápeš? Ona je tma!“
„Ona…je…jak jsi mohl? Jak jsi mohl?“ sluneční bůh třásl s čarodějem a z očí mu stékaly jiskřící slzy.
„Chtěl jsi mi ji sebrat,“ vykašlal Den další chuchvalec krve a oči se mu obrátily v sloup. Pak se ale na boha zahleděl zarudlýma očima. „Teď jsem ji vzal já tobě. Navěky!“
„Ne, to nesmíš!“ zakvílel bůh. „Vrať mi ji. Vrať ji do světla!“ Bylo však již pozdě. Čaroděj zemřel a nikdo jiný na světě neměl tu moc zlomit jeho kletbu. V tu chvíli puklo slunečnímu bohu srdce a jeho úlomek se dokutálel až na noční stranu světa. Odrážel se v něm zlomek boží záře a pohladil smutnou tmu, kterou teď byla Noc. Za čas se mu začalo říkat Luna a její světlo přitahuje všechny milence a taky kočky – tvory, kteří jako první začali žít ve tmě, aby uctily památku Noci.
A co Den? Ani on neunikl svému prokletí. Jeho duše zůstala zakotvená ve světlé části světa, stejně jako duše Noci byla navěky zakletá do té temné. Sluneční bůh nepřestával putovat ve své loďce a stíhal tmu, která mu však stále unikala. Světlo Dne a tma Noci se střídaly na zemi tak, jak bůh plul nad krajinou a vždy na kratičký okamžik se světlo a tma smísilo, jakoby se Noc se slunečním bohem políbili, než bůh odplul roznášet světlo dál a krajinu pohltila Noc. Této chvíli se později začalo říkat soumrak a červánky jež ho doprovází značí, že Den se hněvá a zuří, protože láska zvítězila nad jeho kletbou a i když je sluneční bůh a Noc každý jinde, přesto jsou spolu a tak to bude na věky.
JeSiSh SeSh cOpAk mAlY MiMiNo, Že pIShEsH pOhAdkY???stAReJ sE rADSi o uZhiTeCznEjShí VjEci, pICzo BlBaAaAaA…UpLnE NEsNaShim TaKoVy DeFky. PoLiB Si PrDel A nEpIsH TaKoVi PiCzOvInky.
KoHo To ZaJmA?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?
Koho to zajímá? třeba mě. Dobrá pohádka, originální pojetí. Celou dobu jsem čekal, jak to dopadne, že se Noc nikdy se Sluncem nesetká…
keď už niekto píše komentár,mohol by ho napísať aspoň tak aby sa dal rozlúštiť,však emoprincess?
KkAaTtAaRriNna.EeMmOo.PpRrIiNnCcEeSsSs: Myslím, že tvůj pravopis i podání komentáře jest dostatečným vyjádřením tvojí inteligence 🙂
Lumenn: publikováno u mě na blogu(samozřejmě s velkou pochvalou a uvedeným zdrojem- nejsme přeci plagiátoři :D)
Na tvůj blog sem narazila zcela náhodou, ale zaujaly mě tvoje články a především tahle povídka. Je to pěkně a čtivě napsané. Pokud ti to nebude vadit, přidám si tě do oblíbených
mishennka: SeSh StRaShNe ChYtRa ZhE? TiM Ze Se BuDeSh SnAzHit PsAtH JaKo MuJ PrAdEdEcZeK Ze SeBe ChYtRoU NeUdElAsH. DeWkO HlOuPa. NeSnAsHiM TaKoVy Ty VyPiCzEnY NeJViC CzErNy GHoThIcKy JaKHo Je TrEba Ta LuMeN Co PiShE PoHaDkY Jak MaLy MiMino. BeSh RaCzi Na HrBiThOf, TrEbA Te THam BuDe MIth NeKdO Rat. PiCzu ViTe Co jE Tho DepReSe
aale naša emoprincezná určite vie čo je depresia však? inak dosť ťažko sa to lúšti,nauč sa písať
KkAaTtAaRriNna.EeMmOo.PpRrIiNnCcEeSsSs: milá zlatá (nebo spíš, milý zlatý?) upozorním tě na pár faktických chyb ve tvém "velice podnětném" příspěvku. Za a) jako mimino se označuje dítě ve věku kojece, proto nepředpokládám, že by bylo schopné napsat jedno písmeno, natož celou pohádku. Za b) tvůj rukopis se dá identifikovat snadno a proto tuším, o koho tady jde. Na pár stránkách už jsem četla tvé podobně ubohé komentáře a je mi jasné, že nikdo jiný než velice nešťastná, frustrovaná a trpící bytost nemůže psát takové *(doplň sprosté slovo)*oviny. Uvažoval/a jsi o návštěvě odborníka? A za c) dle tvé inteligence soudím, že tvůj pradědeček ještě lezl po stromech, v lepším případě jako opice, v tom horším jako její blecha. Proto pochybuji, že by se psaním v jeho stylu Míšenka projevila jako inteligentní bytost.
Takže, děkuji ti za zbytečný příspěvek a pro tvé vlastní dobro by jsi mohl/a zkusit číst více pohádek, prospívá to duchu i srdci a možná že poznáš i co je to fantazie;)
A ostatním taktéž děkuji za podporu:)
KkAaTtAaRriNna.EeMmOo.PpRrIiNnCcEeSsSs:
Narozdíl od tebe se vyjadřuji jako člověk, ne jako dement s potřebou neustále dokola druhým nadávat. Lumenn z písmenek tvoří něco, co se druhým líbí a lecos si z toho odnesou, což se však nedá říct o tvém bezduchém střídání písmenek. Přijde-li ti to jako dobrý druh zábavy, pokračuj v tom, prosím..
Další věc- máš – li potřebu shazovat slovní zásobu a obraty druhých, užij si to,ty jakoukoliv sečtělost opravdu postrádáš.
A ještě jedna věc na závěr- jsi si vážně jista tím, že jsem černo černá GOTHIČKA, jak si mne nazvala? jdi si radši stavět bábovičky na píseček a neotravuj lidi, kteří za něco stojí (nemyslím tím moji osobu ale konkrétně lumenn, která mi jistě udělá radost tím, že tyhle komentáře smaže ;))
Já bych to nemazala. Jen ať lidí vidí, jací lidi jsou mezi námi.. 🙂 musím podotknout, že mě jako "cizince" místy dělalo problém přečíst příspěvek oné paní H (na mě je v textu až moc háček). Tudím mám spíše pocit, že za oním cvakacím přístrojem s klávesnicí bude opice či jiné zvíře než člověk, který má v hlavě něco podobného mozku.
jiank Lúmenn: skvělý nový vzhled blogu a k této pohádce se vyjádřím pozdeji.. 🙂
kRaVI ZaSrAny!!!!! UmIttE AkOrAtH NeKoHo SrAtH ChyTrYmA KeCamA. A KdO Ti ReKl Ty KrAvO ZaSrAnA ZhE nEjSeM SeCtElA, He??? MySlIm ZHe JsEm ToHo Za ZhIvOtH PrEcZeTlA ViC NezH Ty. A OdBoRnIkA ByS MeLa NaVsHTiVit Ty LumEn Ja USh JsEm Z PohADeK DaVnO VyRoStHLa DeMeNtKo
hele nemáš nějakej problém s Caps Lockem?:D nebo možná máš tak velký prsty, že ho prostě mačkáš a ani si to neuvědomuješ… 😀
KkAaTtAaRriNna.EeMmOo.PpRrIiNnCcEeSsSs: jeden filozof prohlásil, že člověk nebude nikdy dost starý na to,aby z pohádek vyrostl..Tedy pokud nám nepíše zlodémon ze záhrobí, nejspíše vím, kde bude problém 😀
mimochodem-Kráva bez krávy jako žena bez ženy- tj Y ! 🙂 hezký večer přeji
JaSnE Ty PiCzO BlBa. ObE. JeDnA Ma NeJvIc TrApNy PoZnAmKy A DrUhaA Je StRaShnE ChYtRa. PoLiBtE Si PrDeL VsEcKy!!! ZaJiMaLo By Me JaKeJ FiLoZoPh ThO ByL. ZaSee SiS NeCo NaShla Na InTeRnEtHu Co Ty DefKo
kep: příjdeš mi strašně hloupá a proto ty trapné poznámky. Hádám že jsi nějaké malé ufňukané děcko, protože dospělí člověk by se takto nechoval. navážet se do cizích lidí jenom kvůli nějaké pohádce. Víš všechno na světě nemůže být jenom temné a černé. 🙂
Myslím, že nemá cenu aby se rozumný tvor zahazoval s tímhle lidskch mláďátkem, které hasí svoje mindráky anonymitou. Je mi to velice líto a ačkoli uznávám svobodu slova, budu nucena při ještě jednom sprostém a nečitelně psaném komentáři smazat tvé příspěvky a omezit ti přístup na moje stránky. Až pochopíš, že pohádky jsou studnicí lidské představivosti a že urážky a vulgarismy bez důvodu značí jen ubohost a úpadek tvého ducha (máš-li nějakého) pak se můžeš vrátit.
Překrásné, nádherné a trošku smutné.
Každopádně je to ta nejkrásnější pohádka na kterou jsem za poslední dobu narazil. Nic si nedělej z hloupých holčiček, které se snaží vypadat strašně dospěle, ale jediné co tím ukáží je to, jak jsou duševně nevyvinuté. Je mi jí líto, asi nemá moc přátel a tak si své úzkosti ventiluje svou agresí. Soudě dle stylu písma skladby vět se jedná o člověka trpícího komplexy vlastního těla, nejspíše si připadá ošklivá a nezajímavá. Na internetu není vidět do tváře a tak je jednoduší nehledět na to jak člověk vypadá, ale na to jak se chová a vyjadřuje. Princezno, kdybys byla trochu milejší, snad by ses cítila i lépe. Je mi tě líto
Mimochodem ješ jednou- Je to Náááádherná pohádka.
Pac a muzzu přeje Kensan
tak sem si to konečně přečetl – je to krásné….
Tato povídka mě už dávno vzala za srdce a musím si ji číst bez přestání znovu a znovu. Dnes jsem se do ní po dlouhé době zahloubala a když jsem byla skoro u konce, náhodou se podívám z okna..venku zapadá slunce, jako by se mísilo s tmou a na nebi plují červánky…ten pohled v kombinaci s povídkou mi vehnal slzy do očí…..je to nádherné Lúmennko, jako všechny tvoje příběhy..hlavně nepřestávej psát 🙂
Astriel: neboj, přestat psát se v žádném případě nechystám:) Děkuju za pochvalu, právě takové komentáře jsou úžasným hnacím motorem pro to, abych psala dál:)
krásniučký…nesnášim lidi, co se pletou někam, kde je nikdo nechce…!
Přeji Ti krásný den Lúmenn. Tvé stránky jsem objevila nedávno.Jsem ba přímo fascinována Tvými dílky. Nepatřím vysloveně mezi knihomoly,ale těch pár povídek,které jsem zatím od Tebe přečetla, byly pokaždé na jeden nádech,plné očekávání a fantazií v plných otáčkách.Děkuji Ti za tvůj um,který ve mě probouzí pocit,které nedokázali ve mě vyvolat i někteří uznávání spisovatelé.Jen tak dál 🙂 Pohádka nádherná,opět jsem byla na okamžik dítětem :)……jsem zaskočena některými komentáři,ke kterým je ztráta času se jakkoliv vyjadřovat…..
KkAaTtAaRriNna.EeMmOo.PpRrIiNnCcEeSsSs (fuj, lež som to napísala), láskavo prestaň žiarliť na jej a iných ľudí talent, prestaň robiť hanbu môjmu menu a zalez revať do kanála!
Úplne som zabudla ťa pochváliť, snáď nevadí:) 😉
Ako Lúmenn som zabudla pochváliť 😀