Při přehrabování se ve svém virtuálním šuplíku jsem našla jednu povídku, na kterou jsem málem zapomněla. Napsala jsem ji už hodně dávno – tuším, že někdy v roce 2004 nebo 2005. Tehdy jsem podobné bláboly o lásce až za hrob psala poměrně často, ale jen málokterý jsem dokončila. Tenhle příběh se měl později stát součástí delšího románu, který (jako většina mých dlouhých příběhů) zůstal nedokončen.
A tak si jej, jestli budete chtít, můžete vychutnat samostatně a zase se pohroužit do Lúmennčina nevybroušeného stylu z dob sladké patnáctileté puberty:) Vždycky, když už si myslím, že jsem na blogový talíř rozložila všechny zákusky z mé minulosti, nějaký se objeví. Trochu žluklý s opadlou šlehačkou, ale i přesto snad hosty neurazí. A pokud ano, berte to s rezervou a doufejte, že mě popadne inspirace a já vás pohostím něčím čerstvějším.
„Tak jsme tě konečně dostali,“ zaburácel hlas, ale on jej slyšel jak v mlhách. Celý svět se mu nyní barvil rudě, tak rudě, jaká byla jeho krev, která mu stékala po tváři z hlubokého šrámu na čele. To však nebylo nejhorší zranění. Bylo ještě jedno, hlubší, a on si toho byl vědom. .
„Ty svině, ty se ještě budeš hejbat?“ kdosi jej prudce udeřil do hlavy a on zůstal ležet.
Přijel tenkrát do Saklidu pozdě v noci. Světla v domech už zhasínala a na ulicích se jen tu a tam objevil toulavý pes nebo žebrák, který neměl kde složit hlavu. Všichni si ho udiveně prohlíželi, ale pak, zahnáni ohněm v jeho očích, šli po svých a zapomněli na něj stejně rychle, jako na desítky jiných lidí, které již potkali na noční ulici.
Zamířil k hostinci. To byla jediná budova, ze které ještě byl cítit ruch a život. Za rozzářenými okny se míhala tlustá postava hostinského a občas bylo možné zahlédnout potácející se stín opilce.
Uvázal koně k zábradlí. Ze sedlové brašny vyňal měšec a potěžkal jej v ruce. Nebylo v něm mnoho zlata, sotva na to, aby se mohl slušně najíst, napít a vyspat v měkké posteli bez švábů a blech. Ale to bylo v tu chvíli vše, co potřeboval.
Když vešel, nikdo si jej zpočátku ani nepovšimnul, takže si mohl celou místnost v klidu prohlédnout. Kouř z dýmek zahaloval celou krčmu do bílého oparu, který se proplétal mezi stoly a na všem ulpíval jeho pach, mísící se ještě s pivními výpary a potem mnoha mužů, tísnících se u asi tuctu dubových stolů. Přestože se již blížila půlnoc bylo plno a hostinský měl plné ruce práce. Pobíhal mezi stoly a zarudlém čele se mu perlil pot. Dnes se ve městě konal trh, z okolních vesnic přijela spousta obchodníků i prostých lidí, kteří chtěli nakoupit. Všichni nyní seděli pospolu v jedné krčmě: poctiví kupci i šejdíři, chuďasi i boháči, kapsáři i okradení.
Udělal několik kroků dál do místnosti. Pár mužů znuděně zvedlo hlavu, aby si opilým zrakem změřili nového příchozího, a zůstali na něj zírat bez pohnutí. Krčma postupně tichla až se neozýval jediný hlas, jediný krok, jediný vzdech. Ti, kteří doteď hlučně připíjeli na svoje i cizí zdraví, nyní třímali v ruce korbel na půli cesty k ústům a jejich hlava, omámená alkoholem, si pomalu přebírala to, co oči vidí.
Cizinec nebyl příliš vysoký a v lokále sedělo několik mužů, kteří byli i o dvě hlavy větší než on, ale přesto budil respekt svou atletickou postavou a mohutným hrudníkem. Potrhaná hnědá kožená vesta odhalovala jeho svalnaté paže s četnými jizvami z mnoha bojů a potyček. Na širokém opasku měl meč v černé pochvě s jedinou stříbrnou nitkou uprostřed, která tvořila podivnou klikatou čáru, jako na hřbetě zmije. Jeho černé kalhoty byly na mnoha místech zašity a potřísněny zaschlou krví, ale tmavé jezdecké boty byly bez jediné poskvrny, jen trochu zablácené a dlouho neleštěné. Jinak na sobě neměl nic, jen na snědém čele uvázaný pás rudé barvy,který držel jeho tmavě hnědé vlasy, aby mu nepadaly do očí,a to bylo teprve rozpukávající se jaro. Měřil si hledící muže šedýma jiskrnýma očima pod hustým obočím a jeho tvář byla přísná, ztvrdlá jako kamenná maska ošlehaná větrem. Pod levým okem měl jizvu ve tvaru kříže, jinak byl jeho obličej bez zranění. Málokdo ve svém životě někdy spatřil někoho tak tajemného a tak zvláštního a jen několik málo mužů se mohlo pyšnit tím, že mají vlastní meč. Cizinec budil opravdový údiv – i strach.
„Dám si pivo, ale rychle, mám žízeň,“ řekl a usedl k jedinému stolu, u něhož bylo ještě místo. Šest nebo sedm mužů, kteří u něj seděli, rychle vstali a spolu se svými korbely se přemístili o kus dál. Tísnilo se jich teď na úzké lavici deset, ale za nic by se nevrátili ke stolu, u nějž nyní seděl cizinec.
Za okamžik přicupital hostinský a postavil před něj plný korbel. „Budete si přát ještě něco?“ zašveholil.
„Něco k jídlu, pečené maso a chléb.“
„Hned, hned,“ poklonil se hostinský a odešel.
„Umíte s tím zacházet?“ ozvalo se za ním.
Otočil se. Na lavici po jeho levé ruce seděl muž, nepříliš vzhledný,vyhublý a s dlouhýma rukama. V jedné z nich držel zpola vypitý korbel a druhou, na které chyběly dva prsty, ukazoval na meč u cizincova pasu.
„Hm,“ přitakal a usrkl piva.
„Byl jste asi na mnoha cestách, že pane?“ nedal se muž odbýt jeho mlčenlivostí.
„Ano,“ přikývl a znovu se napil.
„Tak tak,“ řekl muž. „Ale jak vidím, máte na rukou spoustu jizev. Tahle je hluboká,“ ukázal na jednu na pravé ruce. „To muselo bolet.“
„Ani ne.“
Náhle se cizincova ruka vymrštila a pevně stiskla mužovu dlouhou ruku, která mu právě šátralo po měšci u opasku. „Já nechtěl,“ zakvílel muž, když mu začal ruku nemilosrdně kroutit. Bolest se stupňovala.
„Já vás nechtěl urazit, pane, já ….au, to….hrozně bolí!“
Ozvalo se zapraskání kosti a cizinec jeho ruku pustil. Znovu usrkl piva, zatímco muž kvílel a naříkal. „To vám nezapomenu,“ vyjekl nakonec a vyběhl z hospody, drže se za ruku.
„Vy jste chytil Dlouhorukého Grida při činu,“ zvolal kdosi a přisedl němu. „To se ještě nikomu nepodař-lo!“
„Ano,“ usmál se
a dopil zbytek piva v korbelu. Další dva muži si přisedli k jeho stolu a vesele hovořili jeden přes druhého.
Ani nevnímali, že cizinec celou dobu mlčí.
a dopil zbytek piva v korbelu. Další dva muži si přisedli k jeho stolu a vesele hovořili jeden přes druhého.
Ani nevnímali, že cizinec celou dobu mlčí.
Pokusil se vstát. Ruce jej téměř neunesly, ale přesto se nakonec posadil. Nebyl svázaný, ale kolem něj stálo několik mužů s tasenými meči a sledovali každý jeho pohyb. Stejně byl příliš zesláblý, než aby se vzmohl na odpor nebo se pokusil utéct.
Vesta byl roztržená a okraje látky se mu přilepily krví do rány na břiše. Nikdo se mu ji nepokoušel ošetřit, stejně měl brzy zemřít. Otřel si alespoň trochu krve z obličeje a pak znovu omdlel vyčerpáním a bolestí.
Jakmile ulehl na postel, usnul zdravým a posilujícím spánkem, který si už po mnoho dní nedopřál. Měl příliš naspěch.
Když za svítání vstal, dlouho hleděl na město, ale pak se odvrátil od okna, opláchl si obličej studenou vodou z připraveného umyvadla a sešel dolů do hospody. Včera večer se tu příliš nezdržel, pojedl a dopil své pivo a pak hlučnou společnost opustil. Nyní byl však lokál prázdný, jen hostinský už kmital mezi stoly a utíral je, aby mohl za okamžik otevřít.
„Dobré ráno, pane, budete si přát snídani?“ zašvitořil, jakmile jej spatřil.
„Ne, zaplatím. Spěchám.“
Hostinský se uklonil, vytáhl z kapsy umaštěný papír, chvíli do něj hleděl a pak prohlásil: „Tři zlaté, prosím.“
Cizinec vzdychl a vysypal mince z měšce. Poslední mince. Pak se obrátil a vyšel z hospody. Venku ho ovanul čerstvý vzduch, chladivý a příjemný po zakouřeném prostředí hospody. Zhluboka se nadechl a vyšel do jitřního slunce.
Koně nalezl tam, kde ho předchozí večer uvázal. Hnědák ho vesele přivítal a nozdrami jej šťouchl do ramene. „Pojď, Azare, už jsme blízko.“
Pobídl koně a ten vesele vyrazil. Hnali se po sotva probuzeném Saklidu a Azarova kopyta zanechávala v hlíně na cestě zvláštní stopy. Nebyl okovaný.
Konečně dorazili k cíli a cizinec přitáhl otěže. Zastavili před velkým domem, větším než ostatní ve městě. Jeho okna hleděla do ulice mlčenlivě a výhružně, jako by chtěla každého usvědčit ze špatnosti. Byl to dům hlavního guvernéra Sefredu, této části knížecí říše, jíž byl Saklid hlavní město. Malé a chudé, stejně jako celý Sefred.
Seskočil s koně a nechal ho volně pobíhat po ulici. Nebál se, že ho někdo ukradne, protože Azar byl tak
vzpurný kůň,
že jen opravdu silný a
zkušený muž
by jej dokázal zkrotit. Žádného takového tady zatím nepotkal a tak byl klidný. Tedy pokud šlo o koně. Když totiž pohlédl na velký dům, na jeho cihlové zdi a mlčenlivá okna, na jeho široký honosný balkón a dřevěné dveře s mosaznou klikou, zmocňoval se ho neklid a nervozita. Zdalipak tam ještě bude?
vzpurný kůň,
že jen opravdu silný a
zkušený muž
by jej dokázal zkrotit. Žádného takového tady zatím nepotkal a tak byl klidný. Tedy pokud šlo o koně. Když totiž pohlédl na velký dům, na jeho cihlové zdi a mlčenlivá okna, na jeho široký honosný balkón a dřevěné dveře s mosaznou klikou, zmocňoval se ho neklid a nervozita. Zdalipak tam ještě bude?
„Tak pojď,“ kdosi ho prudce zvedl, až se mu z nepříjemného probuzení zatmělo před očima. „Konečně dostaneš, co ti patří!“
Věděl, kam ho vedou a neměl strach. Spíš cítil lítost, lítost, že už ji nikdy nespatří, nebo spíš,
že ji spatří teď, na své vlastní popravě. Zabolelo ho u srdce. Nechtěl na ni myslet, ale byla to jediná krásná vzpomínka, kterou za celý svůj život měl.
že ji spatří teď, na své vlastní popravě. Zabolelo ho u srdce. Nechtěl na ni myslet, ale byla to jediná krásná vzpomínka, kterou za celý svůj život měl.
Zaklepal a dlouhou chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely dveře a…stála tam. O sedm let starší, ale o sedm let krásnější. Tenkrát byla ještě dítě, ale nyní? Krásná žena s dlouhými plavými vlasy, které jí splývaly kolem obličeje s hlubokýma šedomodrýma očima a droboučkými pihami na nose. Žena, kterou miloval. Žena, kterou chtěl, ale nemohl mít. Žena hlavního Sefredského guvernéra.
Vklouzl dovnitř a tam, v tmavé chodbě,
ji prudce objal a
políbil. Nebránila se, ale přitiskla se k němu a rozvzlykala se. „Wistare, já už nedoufala. Chyběl jsi mi, tolik jsi mi chyběl.“
ji prudce objal a
políbil. Nebránila se, ale přitiskla se k němu a rozvzlykala se. „Wistare, já už nedoufala. Chyběl jsi mi, tolik jsi mi chyběl.“
„Já vím,“ objal ji pevněji a pohladil po plavých vlasech.
„Neměl ses vracet, je to nebezpečné.“
„Slíbil jsem to.“
Zvedla hlavu a pohlédla na něj uplakanýma očima. Ten pohled mu pronikl hluboko do srdce. „Ty vždycky dodržíš slovo.“
Znovu se k ní nahnul, aby ji políbil, ale vtom se ozval tichý hlásek. „Mami, kdo je to?“
Přiběhl k nim klučík, asi sedmiletý a překvapeně si jej měřil. Rychle se vyprostila z Wistarova obětí.
„To je…“ polkl Wistar a upřeně sledoval chlapce. „To je tvůj syn?“
„Je ti podobný, nemyslíš?“ řekla.
„Maro…to ale….kolik je mu let?“
„Bude mu sedm,“ usmála se. „Je celý otec: zvídavý, toulavý a miluje dobrodružství.“
„Takže…“ Wistar nevěřil. Neměl nic, ani peníze ani šlechtický titul jako Mařin muž, ale měl syna. Krásného malého kloučka, který na něj nevěřícně zíral modrýma očkama.
„Kdo to je mami? Není to zloděj? Já bych ho vyhnal!“
„Ne, Wistarine, to je návštěva. Jdi si hrát,“ řekla Mara a chlapec byl s jejím vysvětlením zjevně spokojen, protože vesele odběhl kamsi do domu.
„Wistarin? Tvému muži nedošlo, že když se tak jmenuje, nebude jeho otcem guvernér Derta, ale někdo jiný? Například Wistar? Jeho oblíbený potulný šermíř?“
„Uklidni se,“ řekl Mara a znovu jej objala. „Nic netuší, nezná tvé jméno a Wistarin se mu dokonce líbilo. Zní to prý…tajemně.“
„Ach Maro,“ řekl a zabořil hlavu do jejích plavých vlasů. „Proč jsem tě potkal? A proč je tvým manželem zrovna Derta?“
„Osud,“
zašeptala. „Nechceš vidět náš dům? A mou ložnici?“
zašeptala. „Nechceš vidět náš dům? A mou ložnici?“
Přikývl.
Když došli ke stromu, na kterém se houpala oprátka, spatřil ji. Stála v davu lidí a držela Wistarina za ruku. Neplakala, v jejích zarudlých očích už nezbývala ani jediná slza. Všechny je vyplakala. Pro potulného šermíře, otce jejího syna, pro muže odsouzeného na smrt za zradu guvernéra. Pro Wistara Eneglina, pro něj.
Vystoupil na špalek a hlavu mu strčili do oprátky. Kdosi v davu se zasmál. Pohlédl na ni. Třásla se.
„Odejdu s tebou,“ řekla, když ležela na jeho nahé hrudi. „I s Wistarinem. Nenávidím Dertu, nevydržím zde už ani den. Sedm let jsem doufala a připravovala vše. Sedm let jsem snášela jeho ponižování. Odejdu.“
„Zabije nás,“ řekl Wistar. „Já nemám strach ze smrti, je to má dobrá známá, ale nechci tě připravit o život a hlavně ne Wistarina. Je to ještě chlapec.“
„Právě proto musíme odejít. Když ho bude vychovávat Derta, stane se z něj zbabělec, jako je Derta sám. Bez touhy po nebezpečí, bez meče a bez srdce, jen stroj, který řídí a počítá. Wistare,to nedopusť. Prosím!“
Upřela na něj své šedomodré oči a on věděl, že neodmítne. Jí by neodmítl nic.
„Kdy se vrátí Derta?“
„Až k večeru. Odchází za úsvitu a přichází po setmění. Než přijde, dávno budeme pryč.“
Dlouze ji políbil. „Miluji tě a stále budu. Žádný Derta mi v tom nezabrání,“ řekl nyní odhodlaně.
„Já vím,“ zašeptala.
Náhle pustila Wistarinovu ruku a rozeběhla se k němu. Než stačil popravčí kopnout do špalku a ukončit jeho život, stála u něj a objímala jej.
„Nemůžete ho zabít,“ vykřikla. „Není to spravedlivé. Nemůžete dítěti vzít otce!“
„Cože??“ Derta k ní přistoupil a prudce ji zvedl za rameno. „Zopakuj to.“
„Wistarin není tvůj sny. Copak ti to nedošlo? Jsi nechutný slizký zbabělec. To on,“ ukázala na Wistara. „To on je jeho pravým otcem. Nemůžeš ho jen tak zabít.“
„Ty děvko,“ Derta se rozmáchl, jako by chtěl Maru uhodit. Ale nechal ruku klesnout. „Oběste ji s ním! Chci aby můj syn viděl tu kurvu umírat!“
Křičela, bránila se, ale ruce vojáků ji chytily pevně. Chtěla mu pomoci, ale nedokázala nic, než že jej bude následovat. Wistar zavřel oči, ale i přesto slyšel Mařin marný křik. Neprosila, neplazila se, mluvila jako matka, která miluje svého syna, ale ne jako zlomená žena litující svých činů. Přiznávala svou vinu, ale nekála se. Jen nechtěla opustit své dítě.
Náhle se její hlas zlomil a zmlkl. Wistar otevřel oči a uviděl, jak se Derta otáčí zády a jak si jeden z mužů z jeho osobní utírá okovanou rukavici o svůj plášť. Byla od krve. Bezvládnou Maru zvedali ze země dva vojáci a další dva už připravovali špalek a oprátku.
Uháněli nočním lesem. Dřímající Wistarin se choulil před ním a Wistar jej držel jednou rukou, aby nespadl z koně. Mara byla pevně přitisknutá k jeho zádům, ale nespala.
„Jedou za námi,“ řekl Wistar tiše. „Jsou zatím hodně daleko, ale dřív nebo později nás Dertovi vojáci doženou. Azar je neokovaný, jeho stopy mohou dobře sledovat i mezi jinými.“
„Tak půjdeme pěšky a Azara pošleme samotného,“ navrhla Mara.
„Jeho stopy pak budou méně hluboké, když neponese jezdce,“ řekl Wistar. „Poznají hned, že jsme slezli.“
Přitiskla se blíž k němu, až ucítil zrychlený tep jejího srdce. „S tebou se jich nebojím.“
Byla půlnoc. Zvuk kopyt okovaných koní Dertových mužů
se ozval o okamžik dříve, než se objevili v zatáčce za nimi. Dohnali je. Jejich koně byli čerství, ale Azar byl unavený dlouhou jízdou bez odpočinku. Bylo to zvláštní. Touha po pomstě jako by dala Dertovým vojákům křídla. Honička na život a na smrt, kdy Azar běžel jako nikdy před tím, byla předem rozhodnuta.
Wistar seskočil na zem a Mara s Wistarinem prchali dál. Wistar si stačil ještě povšimnout, jak Azara zastavuje jeden z jezdců, on se splašil a Mara a Wistarin spadli na tvrdou zem. Pak už jej příliš zaměstnávali Dertovi vojáci.
Bylo jich šestnáct.
Šestnáct proti jednomu.
Pobil čtyři a pak…. přišel Derta
a rozesmál se.
Bylo jich šestnáct.
Šestnáct proti jednomu.
Pobil čtyři a pak…. přišel Derta
a rozesmál se.
Smál se jako šílený, když viděl jeho zkrvavený obličej a ránu na břiše. „Smrt oběšením,“ řekl svým nakřáplým vysokým hlasem a Wistar věděl, že to bude horší, než zemřít v boji. Tolik potupné, se spoustou diváků, mezi nimiž bude i…..Mara. Pomsta dokonale promyšlená. Dokonale.
„Já, Derta, guvernér Sufredu, odsuzuji tebe, Wistare Enegline ke smrti oběšením za velezradu knížectví. A tebe, Maro, taktéž ke smrti oběšením, za napomáhání ke zločinu a smilstvo s velezrádcem. Rozsudek budiž vykonán ihned!“
Wistar se naposledy rozhlédl. Slunce, probleskující mezi větvemi, ho pálilo do očí. Sklopil zrak a uviděl dav lidí, kteří jako očarovaní sledovali blížící se popravu. Mezi nimi spatřil i Wistarina. Plakal. Náhle se obrátil a utíkal do lesa. Stráže se ho pokusili zadržet, ale on jim zmizel. Co s ním bude? Jeho rodiče zemřou a bude jej vychovávat Derta. Ubohý chlapec…bude žít s tím, že jeho matka je děvka a nevěrnice. Bylo mu ho líto. A ještě víc litoval toho, že ho nikdy neuvidí vyrůstat.
Bezmocně zalomcoval rukama, ale byly svázané příliš pevně. V návalu zlosti si zkousl rty. Nemohl dělat vůbec nic, ztratil syna i ženu, kterou miloval.
Otočil hlavu napravo. Smyčka se obepínala těsně kolem jeho krku, takže se mu hlavou špatně pohybovalo, ale alespoň trochu ji viděl. Její plavé vlasy a smutné, prázdné oči. Její krásný bělostný krk v objetí oprátky. Jak ho ten pohled bolel. Víc než rána na čele, více než rozseknuté břicho, více než Dertovy propalující oči.
Kdyby přišel Derta ten den jako obvykle a ne už odpoledne. Kdyby se Wistar tak nezdržel v Mařině ložnici. Kdyby vůbec nepřijel do města. Kdyby Maře po donucené svatbě s Dertou před sedmi lety neslíbil, že se vrátí v tento den. Kdyby….
„Teď!“ křikl Derta a ozvěna jeho vysokého hlasu se nesla lesem. Wistar ani Mara ji už neslyšeli. Zemřeli ve stejný okamžik a jejich mysl v tu chvíli myslela jen na jedinou věc: „Miluji toho, kdo umírá vedle mě. Miluji ho a žádný Derta mi v tom nezabrání!“
Přirovnání blogu a příběhům k zákusnkům ….originální a nápaditý nápad…skvělé :))
Zajímavá, taková historická. Míš skutečně nadání 😀
mockrát děkuju za tu ikonku:-*
Zdravím Lúmenn. Vidím, že ti je dobře. Ale k textu. Ono se sice říká, že magie nemá nad pravou Láskou moc, ale ve skutečnosti ji může dočasně "vyřadit ze hry". Takzvaně může "oslněnit" silou magickou. To už ale záleží na těch konkrétních dvou lidech (úsměv) – jak moc se znají, co o sobě ví (a podobně). V každém případě dočasná možnost, jak "vyšachovat" pravou Lásku, v magii existuje.