Lúmenn a Cúglin II.

..druhá část příběhu a Lúmenn a její tragické lásce.

„Lúmenn, kde jsi?“ Cúglin křičel z plných plic, jeho hlas však zanikal mezi tisíci jinými. „Lúmenn! Lúmenn!“
Žádná odezva. Náhle zahlédl před sebou bílou hřívu. To musel být Sûl. „Lúmenn!“
Postava na koni se otočila. Byla to ona. Přes obličej měla šmouhu od krve a vlasy slepené potem a zaschlou krví, ale byla to ona. Rozmáchla se mečem a skřetí hlava odletěla a černá krev vystříkla vysoko nahoru.
Lúmenn si klestila cestu k Cúglinovi a on se přes těla nepřátel snažil dostat k ní.
„Cúgline, pozor, za tebou!“ Lúmenn zařvala z plných plic. Cúglin se prudce otočil a tak tak stačil vykrýt ránu obrovského skřeta. Ten však neztratil rychlost a ťal zubatou sekerou znovu. A znovu. A znovu. Cúglin sotva stačil uhýbat a vykrývat jeho rány svým mečem. Skřet zasáhl jeho ruku, ale sekera jen neškodně sjela po zbroji. Další rána však nebyla tak neškodná. Cúglin klesl na koleno, a ucítil na stehně pramen krve. Pravá noha už jej neunesla. Zvedl hlavu a díval se jak se obří sekera zvedá k poslednímu zásahu. Jeho meč a zubaté ostří se srazily. Meč praskl a sekera narazila na jeho rameno Zbroj vydržela, takže nebyl zraněn do krve, přesto nemohl pohnout rukou. Kost byla rozdrcená na malé kousíčky. Cúglinovi se zatmělo před očima bolestí. Jako ve snách viděl jak se skřet šklebí a míří sekyrou na jeho břicho. Náhle se objevila lesklá čepel a rozťala skřeta vejpůl. Na Cúglina se snesla sprcha páchnoucí krve a vnitřností.
„Lúmenn,“ podala mu ruku a on se s námahou postavil na nohy. Pravá ruka mu bezvládně visela u boku.
„Uteč, Cúgline. Dostaň se pryč, nemůžeš takhle bojovat. Zabijí tě. Běž!“
„Nemůžu utéct. Není kam. Je-li mým osudem smrt, chci zemřít vedle tebe.“ Zdravou rukou jí objal a políbil ji na rty.

Postavili se k sobě zády. Cúglin třímal meč v levici. Co chvíli musel odrážet nepřátelský útok a jeho zranění ho pomalu udolávala. Lúmenn se mu ve vřavě ztratila. Už za sebou necítil její záda a trochu znejistěl. Dostával se do sevření nepřátel. Obklíčilo jej šest šklebících se lidí v tmavých zbrojích a křivě kovaných helmicích. Za zbraně měli krátké meče, v každé ruce jeden. Byli stále blíž. Cúglin po jednom ťal. Ten hravě vykryl jeho zásah a druhý zasáhl Cúglina do boku. Jeho zbroj ránu odrazila. Třetí máchl dvěma meči tak prudce že měl Cúglin co dělat, aby ránu vykryl. Věděl však, že je konec. Muži se kolem něj stahovali jako krvelační vlci. Oči jim plály a jejich útoky byly čím dál rychlejší. Cúglin již umdléval. Podařilo se mu jednoho zasáhnout do ruky a ten se stáhl, aby udělal místo nezraněným druhům. Cúglin pocítil horko na krku. Krev. Stékala po jeho zbroji a barvila jeho plášť do ruda.
Nesmím to vzdát. Nesmím kvůli ní. Nesmím…to…vzdát…začínal vidět mlhavě. Ucítil bolest na břiše. Instinktivně pustil meč a objal si břicho. Mezi prsty se mu řinula krev a ucítil zápach vnitřností. Byl konec. Věděl to. Ale chtěl ještě naposledy pohlédnout do Lúmenniných očí, vidět jejich třpyt. Ale ona tam nebyla. Umíral sám. Zkusil si vyvolat z paměti její tvář. Ale mysl mu přestávala sloužit. Dopadl na zem. Kdosi mu dupl na nohu. Nevnímal to. Spolu s krví odcházel z jeho těla život. Naposledy zalapal po dechu. Zdálo se mu to nebo opravdu viděl její tvář, jak se mihla mezi bojujícími stíny nad ním. „Lúmenn…moje…“ zavřel oči. Už neviděl nic, jen temnotu, do které se propadal. Z koutku mu vytekla stružka krve a jeho ruce, stále svírající vyhřezlé vnitřnosti ochably.

„Cúgline, ne!“ Lúmenn vše viděla, ale přes hradbu nepřátel se nemohla dostat až k Cúglinovi. Když se jí to podařilo, bylo už příliš pozdě. Ležel bez života v tratolišti krve. „Lásko moje, neopouštěj mě, nemůžeš!“
Klekla si k němu. Nedýchal, nehýbal se. Do očí jí vhrkly slzy. Zemřel a ona nemohla nic dělat. Pevně uchopila svůj meč a zvedla se. Prudce se rozmachovala a kosila všechno kolem sebe jako bohyně pomsty. Věděla však, že život už mu nikdo nevrátí. Byla připravena na cokoli. Nebála se smrti ani bolesti. Její meč se míhal jako zářící blesk a nepřátelé padali po několika. Ale ani její síla nebyla nevyčerpatelná. První zásah přišel zezadu. Kdosi ji sekl pod koleno a ona zavrávorala a ucouvla. Pod nohama ucítila Cúglinovo tělo. Před ní se objevil vysoký zapáchající skřet, v každé ruce třímal šavli a hrozivě cenil tesáky. Máchl po Lúmenn, ale ona uhnula a ťala po něm. Vyrazil jí meč z ruky a zazubil se. Elfí meč dopadl na zem a křupl pod železnou botou skřeta. Lúmenn mu pohlédla do očí. Byly to jen hloupé zvířecí oči, lačnící po krvi. Chtěl vidět jak klesá a prosí o milost. Nemínila mu ten pohled poskytnout. Zůstala stát.
Čepel se mihla vzduchem a rozťala Lúmenninu zbroj od levého ramene po břicho. Lúmenn ucítila svou krev. Namočila do ní ruce a omámeně je pozorovala. Klesla na kolena. Tak takhle vypadá smrt. Není to tak hrozné, pomyslela si. Necítila bolest, jen chlad, který se jí pomalu zmocňoval. Dopadla na Cúglinovo tělo. Jejich krev se smísila. Lúmenn pohlédla na oblohu. Zatočila se s ní. „Jdu za tebou, lásko,“ řekla, než ji obestřela tma.

„Lúmenn-verya, vstávej, spala jsi příliš dlouho, je čas procitnout.“
Na okamžik si myslela, že je ve Valinoru. Tolik vůně a květin. Ptačí zpěv a jasné slunce na obloze. Pohled se jí rozjasňoval. Vzpomínala. Bitva a pohled na oblohu. Spousta krve a…
„Cúglin, kde je?“ zašeptala tichou otázku, přestože znala odpověď.
„Je mrtvý. A ty bys také byla, kdybychom tě nenašli. Věděla jsem, že žiješ, poslala jsem pro tebe oddíl mužů s Doriathu. Našli tě a odnesli z bojiště. Byla jsi téměř mrtvá, ale vrátila ses ze stínů smrti. Bohužel sama.“
„Galadriel?“
„Ano, jsem to já.“
„Jak to myslíš, sama? Kdo by měl přijít se mnou? Cúglin?“
„Ne, má milá. Čekala jsi dítě, nemohla jsi to vědět, bylo tak maličké, ale já cítila, jak z tebe odchází jeho život. Dříve než se mohlo uhnízdit v tvém lůně, zemřelo. Je mi to líto.“
„Já čekala dítě? Cúglinovo dítě?“ Lúmenn se posadila na posteli, oči zalité slzami. „Proč za jedinou chvilku štěstí musím platit takovou bolestí? Proč jsem raději nezemřela s Cúglinem i s tím maličkým!“
„Tvým osudem je žít, Lúmenn-verya. Shledáš se s nimi, opět budete spolu, ale až přijde ten pravý čas. Musíš čekat.“
„Proč mě nazýváš statečnou?“ Lúmenn zvedla hlavu. „Nejsem o nic statečnější než všichni muži, bojující proti Morgothovi.“
„Ale jsi,“ usmála se Galadriel. „Neptej se a ber co ti dávám. Dávám ti tvé přízvisko, kéž ho nosíš s hrdostí. Vrátila ses z druhé strany, abys mohla dál plnit své poslání. Ochraňuj dobro a čekej na okamžik, kdy zase budeš se svou láskou.“
Lúmenn se zahleděla do dálky. Viděla zvlněné pahorky a blyštící se řeku. „To je konec jednoho věku a přichází další. Nový začátek, nový svět.“ Vstala z postele a vyšla na balkón. Rozpřáhla ruce a nechala si vlasy čechrat větrem.
„Nikdy se nevzdám,“ zašeptala a nechala ruce klesnout. Opřela se o zábradlí a zahleděla se do dálky. ¨

Slunce jí zářilo nad hlavou, když dalšího dne odcházela na východ do neprobádaných končin a Galadriel za ní ještě dlouho hleděla. Jejím osudem byla cesta, cesta bez konce. Ale nemusí jít sama, pomyslela si Galadriel, přijde čas, kdy najde druhou polovinu své duše. Ale zatím…usmála se a zašla do domu.