Linka ztroskotanců

Příběh, který jsem napsala jedno odpoledne z náhlého návalu inspirace. Tak čtěte a přemýšlejte

Rána pěstí do břicha. A vzápětí další. Romanovi se zatmělo před očima. „Do prdele, proč právě já?“ pomyslel si zoufale. Poslední rána do obličeje a padl na zem. Slyšel kroky, jak se od něj vzdalují.

Sám, v temné ulici, dobitý a okradený. Byli pryč. Pomalu a ztěžka se zvedal ze země. V duchu nadával, ale přes rozbité rty mu nešlo nic vyslovit nahlas. Belhal se pryč od té zdi, kde byl potupen. Zkontroloval si končetiny. Nic zlomeného. V obličeji měl pár podlitin, ale vyražené zuby žádné. Břicho ho bolelo a chtělo se mu zvracet. Tak to udělal. Pak šel dál. Unavený, bolavý, ale naštěstí živý. Sakra, co je ale tohle? Uslyšel opravdu kroky, nebo mu jen zvoní v uších? Ne…ozvaly se znovu a k tomu dokonce nějaké hlasy. To mu ještě chybělo. „Kolik může být, kurva, hodin?“ přemýšlel. „Tak dvě ráno?“

Kroky a hlasy se blížily. Přidal.

„Hele vole, tam někdo de, ty vole.“

„Kecy, vole!“

„Ne, vážně..čum vole, asi dost chlastal, divej jak de.“

„Tak to ho trochu pozlobíme, co vole?“

Roman byl v pasti. Nemohl se bránit ani utéct. Tolik smůly v jeden den. Kdyby do té hospody nešel. Jakmile ho přepadli ti kluci, vystřízlivěl. Sebrali mu mobil, peněženku s třemi stovkami i hodinky a zlatý řetízek. A teď za ním jdou dva opilci, kteří nevypadají, že by si ho nevšimli. „Proč já?“ napadlo ho ten den už poněkolikáté.

„Hej, ty kreténe! No ty, pocem.“ Roman se rozběhl. Pryč, pryč od nich. ,Sakra, musíš jim přece utýct.‘

„Ty vole, kam běží? Že dostaneš pár přes hubu?“

Roman uslyšel, jak se za ním ti dva s funěním rozeběhli. Takhle ještě nikdy neběžel. Cítil strašnou bolest v každém centimetru jeho těla. A taky strach. Cítil za sebou dech svých pronásledovatelů. Slyšel dupot jejich nohou. Slyšel jejich volání, ať stojí nebo ho zabijou.

Doběhl na autobusovou zastávku. Zrovna přijížděl autobus. Linka 666. Nepamatoval si, že by nějaká taková linka jezdila, ale to mu v tu chvíli bylo jedno. Jakmile vstoupil do dveří, zavřely se za ním. Dva opilci doběhli k autobusu a začali bušit na skleněnou výplň dveří. Autobus se rozjel. Opilci ukázali pár sprostých gest a zmizeli Romanovi z očí.

„Díky,“ otočil se na řidiče, ale v tu chvíli mu úsměv zmrzl na rtech. Na místě řidiče seděla postava v černé kápi, skrz na skrz probodená mečem. „Neboj se,“ zasyčela. „Nikdo ti tu neublíží. Jsme jako ty, chudáci a vyvrhelové.“

„Já nejsem vyvrhel,“ dostal ze sebe Roman. „Jen mám dnes špatný den. Rozešla se se mnou holka, Martina, a taky mě vyhodili ze školy. Tak jsem se šel ožrat a když jsem se vracel, tak mě okradli. Jsem vyřízenej.“

„Já vím,“ zasyčel řidič a strnule hleděl před sebe do prázdné ulice, kterou autobus projížděl. „Tady jsi v autobuse, který sbírá takové jako ty. Vyzvedne tě a už nebudeš nikdy sám. Podívej.“

Roman se otočil. Autobus byl skoro prázdný. Vzadu leželi dva feťáci, očividně úplně mimo. Vpravo za řidičem seděla mladá holka s krví podlitýma očima a jizvami na zápěstích. Usmála se na něj. Měla žluté zuby. Nalevo od ní se na sedadle rozvaloval tlustý chlápek, mohlo mu být tak 30. Měl rudé tváře a veverčí zuby. Někoho tak škaredého Roman ještě neviděl.

Až úplně nakonec si všiml postavy, choulící se na sedadle u prostředních dveří. Mladý klučina, tak deseti, dvanáctiletý, s velkou modřinou na oku. Slzel a pofňukával.

„A proč jste přijel pro mě?“ Zachránil jste mě.“

„Vím,“ zašeptal tvor v kápi a naklonil se k němu, aniž by přestal držet volant. „a ty mi za to pomůžeš. Jednou mě někdo vystřídá na místě řidiče. Můj stý cestující. A to jsi ty!“

„Ne, já nechci…ne…ne!!!“ Lidé se zvedli ze sedadel, dokonce i ti dva feťáci se dokázali sebrat a jít k němu. Autobus s hrknutím zastavil u staré továrny v bývalé dělnické čtvrti. Lidé i s tajemným řidičem vystrkali Romana ven. Došli až na rozlehlý dvůr, plný haraburdí a rozbitých aut.

„Teď přijde ta chvíle, teď ty budeš řidičem naší linky pro ztroskotance,“ zasyčel řidič a tlustý muž vytáhl z jeho zad široký dlouhý meč. Romanovi se udělalo nevolno. „Ne,“ zašeptal a zhroutil by se na zem, kdyby ho nezachytily ruce té holčiny a jednoho z feťáků. „Neboj se, nebude to bolet,“ zašeptala mu holka s jizvami do ucha. „Už jsem to viděla.“

Řidič převzal od tlusťocha meč a obešel Romana. Ten se svíjel v rukou dvou ztroskotanců, ale ti ho drželi pevně.

„Teď!“ zařval sípavě řidič a vrazil meč Romanovi do zad. Roman jen viděl zkrvavenou čepel, která mu lezla z hrudi. Najednou pocítil obrovský příval energie a pak…se všecko setmělo.

Martina seděla na lavičce autobusové zastávky. Rozešla se se svým klukem Romanem a vzápětí toho začala litovat. Když se za týden dozvěděla, že zmizel, dala si to za vinu. Teď seděla tady a v sobě měla tubu prášků na spaní. Čekala na smrt. V tom okamžiku tu zastavil autobus. Linka 666. Ještě ji nikdy neviděla. Dveře se otevřely. Uvnitř sedělo pár lidí. Nechtěla nikam jet. Autobus tam ale stál a lákal ji svým světlem. Vstoupila a dveře se za ní zavřely.

„Ahoj Marťo, vítej v lince ztroskotanců,“ zasyčel řidič v černé kápi s mečem zabodnutým v zádech. „Jsem rád, že tě zase vidím.“ A autobus se rozjel.