Jak jsem nedávno avizovala, mám rozepsanou novou povídku. Rozsah jsem odhadla původně na pět stránek, ale už jsem překročila čtvrtou stranu a příběh se sotva přehoupl do poloviny, takže nový odhad činí stran deset. No ještě uvidíme.
Každopádně jsem vám slíbila, že povídku zveřejním na blogu a naznačila jsem, že je zčásti autobiografická. Prozradím k tomu ale jen to, že je poskládaná ze střípků vzpomínek na jeden z dávných minulých životů, který (snad) prožila má duše. Odehrává se v době, kdy ještě světu vládly pohané a lid sidhe (v podstatě takoví elfové) se procházel po zemi bez skrývání. A v tomto čase prožila svůj příběh kněžka Alwë – vlastně jen jednu epizodu svého předlouhého příběhu, epizodu, která se její duši stala osudnou. Tolik úvod, více už vám prozradí první část Kruhu věčnosti.
Tmavě fialová kápě vrchní obřadní kněžky, jíž jsem dnes byla, mi padala do tváře a skrývala ji pod hlubokým stínem blížící se noci. Bosýma nohama jsem kráčela po trávě k obřadnímu kameni vprostřed kromlechu – okolo stály další kněžky a hlubokým mručením zpívaly melodii neodmyslitelně spjatou s obětinami pro Bohyni.
Na šedivém, větrem a deštěm oprýskaném kameni ležela vrána. Její drobný hrudník se chvěl v trhavých nádeších a oči měla sice otevřené, ale kalné. Byla spoutána kouzlem hypnózy a netušila, že se ještě dnes setká s Bohyní.
Přistoupila jsem ke kameni a položila ruku na ptačí hruď. Pod dlaní jsem ucítila rychlý tep jejího srdce, ale v očích už nebylo matné světlo umírajícího zvířete. Očima vrány se na mě dívala Bohyně, lačná a mocná Bohyně, čekající na slíbenou obětinu. Zatočila se mi hlava a hrdelní zpěv kněžek okolo mne zesílil. V hlavě mi hučelo a pohled Bohyně se mi propaloval hluboko do duše.
Jako ve snách jsem pronesla zaříkání: „Věčná, dnes v noci slunovratu, darujeme ti tento dar, dar krve. Ó Badb, ó Macho, ó Nemain, nechť Božská trojice střeží naše kroky, nechť bubny války dozní na věčnosti, nechť spočine každý, kdo spočinout má a procitne každý, jenž je procitnutí hoden.“
Můj hlas mi zněl nějak cize, jako bych volala ze strašné dálky. Mnohem silněji mi v uších zněla pravidelná melodie tepajícího srdce a nekončící vlna hrdelního zpěvu. Z černým peřím obklopených očí na mě zírala Bohyně a v jejím zraku bylo jediné: „Už je čas, Alwë!“
Obsidiánové ostří dýky se vnořilo do hrudníku vrány a jeho ostrý hrot zamířil k srdci. Jedno zatepání, druhé, třetí a tělíčko se v zoufalém poznání, že umírá naposled zatřáslo. Ruce mi doruda zbarvila teplá krev, jež vytryskla z rány, ale já to nevnímala. Můj úkol ještě neskončil. Má duše se lehounce jako vánek odpoutala od těla a zamířila za duší vrány směrem k branám Smrti. Tam už čekala Ona, Bohyně. Vysoká, mocná a podivně krásná ve své ošklivosti. Poklonila jsem se a ona pokynula rukou. Její oči žhnuly jako dva řeřavé uhly a já měla pocit, že mě za něco kárá, ačkoli jsem netušila za co. Duše vrány spočinula v ruce Bohyně a ta mi znovu pokynula rukou.
Co to gesto znamená? Chce abych odešla a nebo šla s ní? Udělala jsem jeden váhavý krok blíže k Smrti, tvář Bohyně se roztáhla do pobaveného úsměvu. Ještě pár kroků, napadlo mě zoufale, a nebude cesty zpět. A potřebuješ se vrátit? Nebude ti líp u Paní, jíž věrně sloužíš celý svůj pozemský život? Ozýval se v hlavě druhý hlas, hlas Bohyně.
Pak mi hlavou blesklo vše, co jsem již zažila a co se naučila za ta léta, kdy jsem dryádou a nohy se mi samy obrátily zpět k Životu. Bohyně ještě chvíli stála před branami Smrti a pak se dunivě rozesmála. Málem mě nachytala jako tu nejposlednější z novicek, stačila jsem si ještě pomyslet, když jsem ucítila ruce na svých ramenou a propadla jsem se do tmy.
„Alwë! Alwë!“
Čísi ruce mě pleskaly po tvářích a já jen neochotně procitala. Viděla jsem rozmazané tváře svých sester kněžek a temnou modř noční oblohy. Matka Kerivu se mi podívala do očí a pak přikývla: „Je to ona. Byla jsi pryč příliš dlouho, Alwë, co se stalo?“
„Bohyni nestačila jediná duše,“ dostala jsem ze sebe a můj hlas mi zněl podivně cize. Pokusila jsem se na tváři vykouzlit úsměv, ale vyšel z toho jen unavený škleb. „Zachovala jsem se jako hloupá novicka a málem jí podlehla, Matko. Je to moje chyba.“
Kerivu se konejšivě usmála a její vrásčitá, mírná tvář byla balzámem na mou duši, která se před pár okamžiky setkala se strašlivou podobou živoucí Bohyně. „Běž spát, má milá, pro tebe je dnešní sabat u konce,“ řekla tiše a pohladila mi víčka. Chtěla jsem ještě něco říct, ale oči se mi samy zavřely a já vstoupila do Eponiny říše snů.
Probudilo mě sluneční světlo a tiché chichotání. Pomalu jsem otevřela víčka a protáhla se. Jen matně jsem si vzpomínala na včerejší večer, na rituál obětování, na setkání s Bohyní na prahu smrti, na to, jak mě Kerivu uspala. Nadzvedla jsem se na loktech a rozhlédla se. Lůžko z travin a mechu, dřevěné stěny, kmen statného dubu, tkané koberce a rohože, roucha zavěšená na stěně…to je můj příbytek! Sestry mě sem včera musely donést a já jim za to v duchu vyslala dík. Odhodila jsem lněnou pokrývku a bosýma nohama stoupla na udusanou hlínu na podlaze. Přes nahé tělo jsem přehodila jen lehkou řízu a vydala se k říčce umýt.
Než jsem rozhrnula závěsy a vyšla ven, opět jsem zaslechla známé chichotání. Kousek jsem poodhrnula závěs, rozdělující mou část příbytku a druhou polovinu, kterou obývala Rívaj, tmavovlasá dívka, která mi byla od svého prvního dne v posvátném háji družkou a přítelkyní. Pousmála jsem se, když jsem ji zahlédla v objetí jedné z mladších sester, jak spolu čile dovádějí v posteli. Pro někoho sabat ještě neskončil, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. Má drahá Rívaj je nenapravitelná.
Vyšla jsem ven a pohlédla na oblohu. Byla teprve hodina po svítání a u země se ještě drželo vlhko a chladno. Rozeběhla jsem se, abych ze sebe dostala chlad. Na břehu říčky jsem ještě v běhu odhodila šaty a rozehřátá skočila do proudící vody. Neubránila jsem se zavýsknutí, byla příšerně studená.
Rychle jsem si umyla vlasy a osvěžila celé tělo a roztřesená zimou jsem vyskočila na břeh. Mezi kameny jsem našla jeden z kostěných hřebenů a začala si rozčesávat vlasy. Mezitím se ustálila hladina říčky a já mohla v ranním slunci pozorovat svůj odraz.
Tvář, která na mě hleděla z kývající se hladiny, nebyla lidská, přestože se takovou na první pohled mohla zdát. Na ten druhý by si ale každý všiml až příliš souměrného obličeje, lehce protažených, nahoru zešikmených očí a špičatých uší. Znaků lidu sidhe, k nimž jsem patřila.
Šedavýma očima, jež také patří k typickému vzhledu našeho lidu, jsem pátrala po té tváři, lemované hustou záplavou rudých vlasů, jako bych z ní mohla vyčíst odpovědi na to, proč sedím u říčky v posvátném háji bohyně, místo toho abych procházela časy a světy, nezměněná, věčná a vzdálená obyčejnému koloritu životů smrtelných.
Hořce jsem se pousmála a na chvíli odklonila pohled od říčky a zadívala se na vrcholky stromů okolo. Ano, sidhe mají tento dar a žijí věčně, tedy alespoň podle měřítek lidí. V Jiném světě, který je našim domovem, neplyne čas a i když jej opustíme, trvá stovky let, než se na někom z našeho rodu projeví známky stárnutí. A já, já se tam nemohla vrátit a vydat se na toulky do vzdálených dob a míst, nemohla jsem se veselit se svými bratry a sestrami v nikdy nekončícím reji. Nemohla jsem, protože jsem se v tomto čase a na tomto světě zavázala přísahou, že budu sloužit Bohyni Morrigan třikrát třicet lidských let.
Z jedné z větví bříz, rostoucích na břehu řeky, se snesl lísteček. Pozorovala jsem jeho pomalý let, než dopadl do vody, kde vytvořil kola, která zase rozhoupala hladinu. Dívala jsem na ně, jak se z nich postupně vynořuje můj odraz a sledovala své rty jak se pohybují a neslyšným šepotem sdělují jen samy sobě: „A nebylo to úplně dobrovolně, Alwë.“
Druhá část zde.
Dryady,Elfovia,Bosorky..tieto bytosti a príbehy o nich ma neskutočne fascinujú. Prvú časť Kruhu večnosti som čítala s rovnakým záujmom ako tú, kde Philip Pullman vo svojej trilógii opisoval život bosoriek od jazera Enara. Nádherné a neskutočne pútavé. Pokiaľ bude poviedka pokračovať,na svojom blogu sa ma nezbavíš 🙂
Docela mě to chytlo, už se těším, jak to bude pokračovat 🙂
Nic si z toho, co jsi psala u Alue nedělej =o)
s velkou láskou, L. =o)
Co považuješ za dobré ty (a co cítíš ty) je jediná pravda, každej ji má jinou a nikdo nemá právo ti vnucovat svou (tím nic proti Alue, apod. )
=o) s láskou Lirka =o)
vždy se řiď sebou
Začátek byl velmi poutavý … Těším se na další díly 🙂 Mimochodem, podobný obrázek jsem nakreslila, ale je o dost horší 😀 jen ty polohy těl jsou stejné 🙂
Píšeš krásně poutavě 🙂
Tak promin no to byl ciste muj nazor 😀
Teda…rzohodně zajímavé….
Kněžky, obětiny atd…jsem si po shlédnutí jednoho filmu (ale jak on se jm,enoval)..velmi oblíbilaa kdyžtam zapojíš ještě elfy, dryády a já nevím co… wau..úžasné 🙂
Těším se na další díl 🙂
Nečekaně mě to chytlo. Žádnou takovou povídku jsem ještě neměla tu čest potkat, možná je to tím, že se vyhýbám tomu, čemu až tak nerozumím. Ale Kruhu věčnosti čas věnovat budu.
jééé…já chcu pokračování prosím…xD
Je to štivé. Jsem zvědavý na pokračování.
Podivné jak když lidi vypravují své minulé životy nebo i sny tak mluví v první osobě a přitom to vypadá že mluví o někom jiném…