Už myslím nazrál čas, abyste se seznámili s druhou částí příběhu kněžky Alwë. V minulém díle (kdo nečetl tak tady je) jsme trochu pronikli do tajů bohyně Morrigan a zjistili pár střípků z minulosti Alwë – to že je sidhe a že se nestala kněžkou proto, že by se jí chtělo.
Chcete-li poznat celý její tajuplný příběh, čtěte dále, dnešní část je o trochu delší, než ta předchozí.
(A mimochodem – do konce povídky mi ještě kousíček chybí, snad to dopíšu v nejbližších dnech a současný rozsah je devět stránek. Inu Lúmennka se rozepsala více, než měla v plánu, ale věřím, že to bude stát za to. Tak tedy čtěte, komentujte a rozjímejte;))
„Paní Alwë, paní…“
Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si hlas, volající mé jméno, uvědomila, až když mi zazněl těsně u ucha. Trhla jsem sebou a upustila hřeben, který se po kamenech dokutálel až na okraj říčky a spadl do vody.
„Promiňte, paní, nechtěla jsem vás vylekat,“ blekotala dívka, sotva šestnáctileté pískle v šatu novicek. „Já jen, že přijelo poselstvo až z Irska a žádá si vás ctihodná Matka Kerivu.“
„Jistě, hned přijdu,“ usmála jsem se na ni povzbudivě a sledovala, jak dívka utíká po trávě zpátky k posvátnému háji kněžek. Když se ztratila mezi stromy, hlasitě jsem si povzdechla, neochotně se oblékla a vyrazila zpátky do svého příbytku.
V rámu dveří jsem se skoro srazila s dívkou, teď už oblečenou v novickém šatu, se kterou jsem ráno viděla Rívaj. Trochu provinile sklopila zrak a vyrazila ze dveří jako by se nesrazila s kněžkou, ale přinejmenším s rohatým kozlem. Mimoděk jsem se pousmála a vešla dovnitř.
Rívaj se zrovna oblékala do bílé pracovní řízy a mezi tkaničkami se na mě vesele zašklebila. Jen jsem zakroutila hlavou a posadila se na lůžko. Přemítala jsem, jaký oděv zvolit. Poselstvo, které váží cestu až z Irska jistě nebude nijak bezvýznamné a fakt, že je přijímá sama Matka, o jeho významu vypovídá dvojnásob. Běžná procesí poutníků, prosebníků a žadatelů o věštbu přijímají řádové kněžky, takže tyhlety Iry jistě posílá někdo velmi mocný. Snad i sám panovník, napadlo mě.
S touhle myšlenkou jsem vzala ze stěny rudý slavnostní háv s černými a fialovými výšivkami na rukávech a na okraji kápě. Dokonce jsem se rozhodla vzít si i sandály a tak jsem ze skoby sňala i ty.
Rívaj mě pozorovala s hlavou nakloněnou na stranu, než se konečně odhodlala k otázce: „Kam se chystáš? Kdyby tě Kerivu chtěla pokárat za ten včerejšek, bohatě by ti stačila pracovní říza, takže v tom bude něco jiného, nemám pravdu?“
„Máš,“ odvětila jsem prostě a podnítila její zvědavost. Dál jsem se věnovala zavazování tkanic a tvářila se nezúčastněně.
„Alwë,“ protáhla Rívaj zklamaně obličej. „Nehraj si na důležitou nebo uvidíš!“
Zvedla jsem hlavu od sandálů, které jsem právě zavazovala, a pokrčila rameny. „Sama přesně nevím, co se bude dít. Nějaká novicka ke mně přiletěla s očima navrch hlavy, že prý přijeli nějací Irové a žádá si mě kvůli nim Matka.“
Veselý výraz z Rívajiny tváře vzápětí zmizel a vystřídalo jej zděšení. „Ne…“ zašeptala tiše a opřela se o stěnu. Chtěla jsem se rozesmát, ale její strach mě nakazil a hrdlo se mi stáhlo v podivné předtuše.
„Co se děje, Rívaj?“ dostala jsem ze sebe přes náhle vyschlé rty. Výraz mojí spolunocležnice a také nejlepší přítelkyně, alespoň v tomto čase a místě, mi naháněl husí kůži.
„Ten sen…splnil se,“ vypouštěla Rívaj pomalu slova přes rty. Slova, kterým se moc nechtělo ven.
„No tak, Rívaj, víš, že mi můžeš říct všechno, tak mluv! Matka na mě nebude čekat celý den,“ sandály jsem už měla téměř zavázané a chybělo jen upravit si stále ještě mokré vlasy do copu.
Rívaj se ztěžka posadila na dřevěnou trojnožku a se zrakem upřeným kamsi za mě konečně začala mluvit: „Včera v noci, před sabatem, se mi zdál sen. Zdálo se mi o tobě, vlastně ne přímo o tobě, ale o Bohyni, která mě varovala, že ti hrozí zkáza. Neřekla nebezpečí, neřekla smrt, ale zkáza. Nevím co si pod tím představit,“ odmlčela se a jazykem si navlhčila rty. Oči měla podivně lesklé. „Řekla, že zkáza se dostaví v podobě muže se zrzavými vlasy a vousy, který slouží králi. Dcera sidhe prý nalezne, co ztratila, aby ztratila ještě mnohem více. Tak to řekla Bohyně a tak se také stalo.“
Domluvila a podívala se na mě, až mi od šíje po kostrč přejel mráz. Chtěla jsem ji nějak rozesmát a obrátit její věštecký sen v nevinný žert, ale nedokázala jsem to. Bohyně nežertuje, alespoň ne ta, jíž sloužíme.
„No tak, Rívaj, kdo ví, jestli ti Irové slouží králi a mimoto,“ pokusila jsem se o veselý škleb „o muže a zvlášť o Iry se už nějakou dobu nezajímám.“
Rívaj jen pokrčila rameny a zadívala se zase do prázdna. Pak náhle vyskočila, políbila mě na tvář a vyběhla ven. Ve dveřích se ještě otočila. „Dej na sebe pozor, Alwë. Víš, že tě mám ráda,“ řekla a odběhla.
Pomalu jsem dopletla cop a zavázala jej koženým řemínkem. Slova Bohyně mi zněla v hlavě jako nekončící šumění korun stromů, jako neustávající kolotání říčky, jako pomalu, ale bez zastavení se otáčející kola osudu. Dcera sidhe nalezne co ztratila, aby ztratila ještě mnohem více.
I když jsem vyšla do teplého jarního dne, na duši jakoby se mi usadila jinovatka a nad mou hlavou visel stín hrozby, která se měla každou chvíli vyplnit. Nohy mi těžkly, čím víc jsem se blížila k příbytku Matky Kerivu a podivný pocit pod žaludkem se mi nedařilo zapudit vůlí. Do domu Matky jsem vešla jako v mrákotách.
„Ach, vítej Alwë,“ pozdravila mě Matka objetím a políbila mě na čelo. Nepřítomně jsem se pravým ukazovákem dotkla čela jejího. „Je ti dobře, Alwë?“ neušla jí moje nepřirozená bledost ani pohled upřený do ztracena.
„Cože? Ano, ano, je mi dobře,“ pokusila jsem se o chabý úsměv. „Jen jsem ještě po včerejšku trochu unavená, Matko, to nic není.“ Dodala jsem o něco přesvědčivěji. Kerivu mi zjevně nevěřila, ale nechala své pochyby dobře ukryté ve svém nitru a obrátila se k návštěvníkům.
Až teď jsem si všimla, že v příbytku jsou kromě Matky, mě a dvou ozbrojených kněžek-strážkyň také tři muži, oblečení v plné zbroji a notně zaprášeném, cestovním oblečení. Zaprášeném, ale drahém, zhodnotila jsem okamžitě, ovšem pod nánosem bahna a špíny jsem nebyla schopná rozeznat, zda znak na sponách plášťů všech tří mužů opravdu patří irskému králi. Bylo to však zbytečné, Matka Kerivu okamžitě rozptýlila mé pochyby.
„Alwë, toto jsou muži, které vysílá do našeho háje irský král Donach. Tedy, král podle svých slov. O moc se pere s bratrem – oba jsou téměř stejně staří a oba z nemanželského lože. Předchozí král, Avidu, nedávno zemřel a nezanechal legitimního dědice. Kromě dvou bratrů o trůn soupeří ještě několik šlechticů, ale to není důležité. Donach si myslí, že pokud přemůže svého bratra většina prostého lidu i vojáků se postaví za něj, není si však jist a když se mu zdál sen, že ho k sobě zve bohyně Morrigan, nechal si vyložit sen od druidů a ti mu řekli, že má vyslat poselstvo do našeho háje a požádat o věštbu. A tak jsou tu,“ obrátila se čelem ke mně a zadívala se mi do očí. „A ty jsi naše nejschopnější věštkyně a proto tento úkol spadá na tebe. Dnes večer požádej Bohyni a zeptej se jí, co nám může říct o Donachově cestě ke královské koruně.“
Matku Kerivu jsem poslouchala jen na půl ucha. Celou mou pozornost upoutával muž v nejhonosnějších šatech, patrně vůdce celého poselstva. Jeho rudé vlasy a tvář pokrytá pihami, kterou porůstal neméně rudý vous, mi někoho připomínala – ačkoli jsem si byla jistá, že jsem v žádném ze svých pozemských životů zrzavého muže nepotkala. Pak zvedl tmavošedé oči a podíval se na mě. Celým tělem mi projela vlna horkosti a chladu zároveň, podobný pocit, jaký jsem zažívala při věštecké extázi. Pak ale podivný pocit zmizel, muž opět sklonil oči k hliněné podlaze a já zase byla schopná vnímat vše, co se kolem mě děje.
„Ano, Matko,“ řekla jsem slabším hlasem, než bych si přála. „Požádám Bohyni, aby mi ukázala, co je třeba vidět. Jestli mě omluvíte, půjdu do lesa nasbírat byliny a houby a připravím si, co je potřeba k rituálu věštění.“
Kerivu mi dala slabým pokývnutím najevo, že mohu odejít a já z jejího příbytku skoro vyběhla. Ve spáncích mi hučela krev, jako dravá řeka a před očima se mi dělaly rudé a černé mžitky. Opřela jsem se o strom a zhluboka dýchala čerstvý vzduch, vonící jarem a vlhkou trávou.
„Je ti dobře paní?“ uslyšela jsem za sebou hlas, který opět roztančil mžitky a nahrnul mi do hlavy víc krve, než byla schopna pojmout. Zmohla jsem se jen na slabé vyheknutí.
„Omlouvám se, ale nemůžu se zbavit dojmu, že za tvoji nevolnost jsem zodpovědný já, nemám pravdu?“
Podařilo se mi vzpřímit a otočit, zády jsem se opřela o drsnou kůru dubu, která mě škrábala do zad a vrátila tak mou mysl pomocí bolesti zpět do reality. „Kdo jsi?“ vyštěkla jsem ostře.
„Jmenuji se Finnewan O’Reily, paní,“ zlehka se poklonil zrzavý vousáč a tázavě se na mě zadíval. Ty oči mi vrátily zpět pocit neodbytného déja vu, ale nebyla jsem schopná si plně uvědomit, kde jsem se s ním už setkala a proč je moje reakce tak silná. Pomaličku, polehoučku jsem k sobě ze světa snů přitahovala vizi, která mi měla mé vzpomínky osvětlit, ale nevolnost byla příliš urputná a tak se místo pochopení dostavila jen prudká bolest hlavy a do krku se mi nahrnuly žaludeční šťávy.
Odvrátila jsem se od Finnewana, opřela se o dub a zhluboka dýchala. „To nic není,“ máchla jsem rukou za sebe, kde jsem vytušila Finnewanovu blízkost, jak mi patrně chtěl pomoct. Kdyby se mě dotknul, patrně bych buď omdlela, pozvracela se nebo ještě něco horšího.
„To nic není,“ zopakovala jsem o poznání klidněji. „Měla jsem včera náročný den, je to jen únava, nic víc. Vrať se ke svým mužům, já to zvládnu.“
„Paní, ještě jsem se tě chtěl zeptat,“ začal opatrně Ir a já v duchu zaúpěla. Jeho přítomnost mě doháněla k šílenství – věděla jsem, že ho znám, ale za žádnou cenu jsem nebyla schopná zjistit odkud. „Víš, chtěl bych, jestli bych tedy mohl, být přítomen u rituálu, je to…je to královo přání.“ Dodal po krátké odmlce.
Chtěla jsem ho pár ostrými slovy poslat do patřičných mezí, kdo to kdy slyšel, aby někdo cizí pozoroval kněžku při rituálu? V tom ale jako bych ucítila hlas Bohyně, jak mi říká, že muž zvaný Finnewan O’Reily má rituálu přihlížet. Je-li to tedy přání Bohyně, já se jí podřídím. Jako její věrná služebnice, napadlo mě s trochou ironie.
„Dobrá,“ řekla jsem kůře stromu, ovšem Finnewan pochopil, že mluvím na něj a z nějakého důvodu se prostě nechci otočit. „Přijď dnes večer do Údolí mlh, kněžky ti řeknou, kde to je. A teď už běž,“ zakončila jsem vyčerpaně a počkala, až jeho kroky dozní v trávě za mými zády. Pak teprve jsem se otočila a sesula se podél kmene. Obrátila jsem oči k obloze s němou otázkou, ale odpověď jsem v bílých beráncích ani paprscích slunce nenalezla. S hlasitým povzdechem, už druhým za tento den, jsem se zvedla a vydala se do lesa, nasbírat byliny potřebné pro rituál. Hlasité kručení v žaludku mi také připomnělo, že jsem už od rána nejedla. Aspoň nemám co zvracet, pokud na něj v lese natrefím, pomyslela jsem si a zapudila myšlenky na jídlo až na zítřejší ráno. Krom toho, že bych mohla potkat záhadného Finnewana, totiž také musím před věšteckým rituálem držet půst.
Třetí část zde.
moc krásný…víat tyto bytosti můžeme třeba i ve snech…když dost věříme…nebo je koutkem oka zahlédnout, nebo si to alespon myslet…
Opravdu krásné!!
Irsko je mou oblíbenou zemí (s ohnivýma očima) a také zemí kde jsem byl osobně. Bohyně Morrigan (jak víš o této bohyni? – s temným dozvukem)je mou oblíbenou bohyní též už od všech časů i nečasů. Hmmm, působivé (drsným, temným hlasem vysloveno).
[3]: jak o ní vím? Bububu, přečetla jsem si o ní v knížce, húúú:D Ty tvoje temné dozvuky apod. mi začínají připadat nehorázně komické:D
Tak teď už mě to opravdu hodně chytlo, sem s další částí! 😉
Lúmenn: Tak to máš blbý (tajemný dozvuk). Každej si píše svůj názor jak chce tady na internetu.
Dahak: ano, to jistě, Lukáši, ale svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, takže udělat jediný klik a zamezit tvému vstupu na tyto stránky není až tak složité, víme? Ale to neudělám, mě bavíš:)
pro Lúmenn: Že to říkáš zrovna ty. Ty, která jsi se na jednom nejmenovaném blogu jednoho autora téměř ani nezastala. A teď mi tady povídaš něco o vhodných komentářích? Prosím tě. Nechala jsi toho autora nejmenovaného blogu samotného absolutně v tom. Bylo ti to naprosto jedno. Tak mi teď vykládej něco o přístupu k nevhodným a vhodným komentářům. Teď je dobře že tě tedy mé komentáře baví. A mimochodem jen dokaž přesně totéž chování které autor Olympu dokázal také. Zamezit nevhodným komentátorům v přístupu ke komentářům na svém blogu. Budeš stejná jako autor bývalého blogu Olymp. Že? A jsme u podstaty věci. Jinými slovy nejsi jiná než ten autor Olympu. Myslím to totiž pouze dobře. Mimochodem kdo říkal že jsem Lukáš?
Dahak: tvoje Ip adresa to říkala;) Je stejná jako Lukášova. A taky tvůj styl psaní. A já tě v tom nenechala, do debat jsem se vkládala, ale některé diskuze mě upřímně řečeno nudí – třeba věčné hádky mezi materialisty a duchovními. Kašlu na ně a nezapojuju se. A upřímně řečeno "…" měl v mnohých výhradách k tvé osobě pravdu a jak jsem na Olympu několikrát poznamenala, byli jste jak malí děti, jeden jako druhej.
Lúmenn: Máš smůlu. Já jsem IP adresu nechal změnit. Má jen stejné jádro ale celkově je jiná. Z této IP adresy může psát více lidí. Máš smůlu. Takže je odlišná.
Dahak: To nemění nic na faktu, že někdo jménem Lukáš a někdo jménem Dahak píšou z též IP adresy;) Což je podivná náhoda, když Dahak mi vyčítá, že jsem jej nebránila na Olympu a přičemž Olymp vedl Lukáš? A jakožto spisovatel amatér mám zvláštní smysl pro poznání stylu psaní, takže se prosím přestaň přetvařovat Lukáši-Dahaku a taky se vrať na stezku světla, ze které se za každou cenu snažíš sejít. Ublížíš tím jen sobě, ne mě;)
Lúmenn: Takže ti nevadí když tě nazývám tvým skutečným jménem Petra? A neřekl jsem že nejsem Lukáš. Jen říkám že z této IP adresy může skutečně psát více lidí. A to dokonce i podobným stylem.
Dahak: víš, co? Je mi jedno kdo jsi, třeba démon z pekel nebo sám archanděl Gabriel, dokud nebudeš šířit jedovaté ovzduší svými nenávistnými komentáři, piš si sem co chceš, klidně mi říkej Petro, jestli to udělá tvé zvrácené dušičce radost, ačkoli to moje jméno není a nikdy nebylo, protože mil zlatý, jméno je psáno v srdci a ne v rodném listě;)
pro "Lúmenn": Mimochodem Petro. A ostatní mohou ubližovat nevhodnými komentáři? Pověz Petro. Ostatní mohou mít provokativní a nevhodné a drzé komentáře a já mám celkově ještě slušné komentáře ale i tak já už nemůžu mít komentáře? Nepřipadá ti to zvláštní?
Lúmenn: Moje milá Petro. Oficiální normy světa říkají něco jiného. A to že oficiální pravé jméno je to co je napsané v občanském průkaze. Takže je mi líto takových tvých myšlenek a informací. A máš mylnou představu o mně. Mým cílem je šířit dobrou myšlenku, ale mnozí jiní to převraceli proti mně a to mnohdy dokazatelně. A smutné je že je podporuješ nepřímo v tom. Takže je to zvláštní.
Dahak: oficiální normy světa si můžou říkat co chtějí:D:D:D A nevhodné komentáře neubližují, jenom otravují, ty tvoje komentáře ubližují, jsou jedovaté a nenávistné. Ale dobře ti tak, otravuješ jen sám sebe;)
pro "Lúmenn": Ale ale Petro. To jsou jenom tvé myšlenky. Není to totiž pravda to že to myslím špatně. Naopak. Snažím se osvětlit pravdu o tom, že se mně v době když jsem měl Olymp nikdo nezastal a to i když jsem měl pravdu já. Takže teď dokaž že jsi taková jako jsi mi radila abych byl já sám. Nevšímej si tedy těch podle tebe "jedovatých komentářů". Ty jsi přeci silná k tomu abys byla odolná proti takovým pro tebe nevhodným komentářům. Mně jsi radila abych byl odolný a abych si takových komentářů nevhodných nevšímal. Tak proč tě to teď rozčiluje prosím? Chci jen jediné. Abys pochopila stejně jako jiní lidé, že základní slušnost není špatná věc a když to někdo požaduje tak je téměř povinností takovou základní slušnost dodržovat. Jenže ty jsi se nepřímo zastávala těch ostatních. Tak teď se dívím že ti mé komentáře vadí. Jsem stále pořád slušný. Oni ti ostatní nebyli mnohdy slušní. To je zajímavé že?
Dahak: jsi slušný, ale jsi negativní. A taky jsi nesnesitelný, ale zároveň úžasně směšný:)
pro "Lúmenn": Nechej si svou tvrdohlavost a dále lži i svým andělům a vílám. Ti totiž zcela jistě vědí že já mám alespoň v jádru pravdu. A dokud si ty necháš svou tvrdohlavost tak já si nechám svůj optimismus v komentářích. (úsměv).
Dahak: andělům a vílám nejde lhát:D To duchovní lidé vědí, ty jsi jen špinavý podvodník, právě ses odhalil;)
Finnester: Jde vidět jak přes svůj závoj zaslepenosti a tvrdohlavosti nevidíš co jsem tím chtěl vyjádřit. Tvá slova nemají jakéhokoliv významu neboť ty podle mého názoru doslova chceš klamat sám sebe a své okolí. Mimochodem tobě nemusím vysvětlovat absolutně nic.
"Dcera sidhe nalezne co ztratila, aby ztratila mnohem více."
Je příliš brzy na to, abych povídku kriticky zhodnotil. V tuto chvíli můžu jen říct, že jsem se začetl a dýchla na mě atmosféra. Tvůj sloh je čtivý, popis a děj zdá se být v rovnováze a přímá řeč do příběhu vstupuje přirozeně.
Uvidíme jak povídka bude působit ve své celistvosti.
Povídka mě začíná opravdu zajímat, zvláště ten muž, jež má podobné jméno s jedním jiný mužem, že? 😀
Ne, je to moc pěkné a těším se na další 🙂
Nechápu. proč se někteří lidí musí stále hádat….
Hello!
<a href="http://viagra4sildenafil.com/">sildenafil</a> , <a href="http://cialis4tadalafil.com/">tadalafil</a> ,