Večer (s vínem a divnými myšlenkami)

Publikováno Od LumennKategorie:poezie...
Nebyla jsem si jistá, jestli tuhle báseň (ehm…báseň je trochu silné slovo) vůbec zveřejnit na blogu. Zcela na rovinu přiznávám, že jsem ji psala opilá, asi ve dvě ráno, unavená, sklíčená, v depresi a za zvuku mých oblíbených X Japan.
Kousek ode mě spal neméně opilý a neméně sklíčený člověk, který se mnou prožil poslední tři pekelné týdny a jak to vypadá, nebudou to poslední týdny, které strávíme spolu. Alespoň doufám. Jenomže zkuste zkřížit meče dvou strašně podobných povah, to pak lítají jiskry a taví se kov. Ale snažíme se a hledáme k sobě cestu, s láskou, důvěrou a ochotou. Jenomže jak píšu v téhle „básni“ (fakt je to hrozná s***ka:)), ještě jsem úplně nevyhrála bitvu se svým srdcem a svou pomatenou palicí. Ale mám neochvějný pocit, že to, co se teď děje, je správné, má to tak být a cesta, kterou jsem si vybrala, ačkoli nesnadná, je ta pravá. A pevně věřím, že se nemýlím. Live, love, be, believe, jak jsem čítávala na jednom ze svých oblíbených blogů. Teď už vím, co to znamená:)
Déšť houstne stále více
A přelézání zdí je pořád těžší
Mužských je na tisíce
Každý ti na nos věší
Že jeho láska vydrží
Smutek ti hořkne v dlaních
A múza ztrácí apetit
Ztratit se, ztratit v širých pláních
A nikdy nepoznat cit
Jenom svou pavučinu lží
Umřít na vlastním hrobě
A neslíbit nikomu nic
Navěky udusit všechny city v sobě
A nemilovat nikdy víc
Už jsi se stokrát spálila
A stejně zas na kamna sáhneš
Stokrát jsi lásku ztratila
A stejně po další prahneš
Pošlapej srdce dokud bije
Nečekej na zázrak
Najdi svůj stín, který tě skryje
A přemýšlej až pak
Najdi si svoji vlastní cestu
Kde nečeká nikdo za keři
A potom, až se sama najdeš
Třeba v tvou lásku někdo uvěří