Tobě, Elodare…
Jste jako naostřený meč,
můj pane jenž se nebojíte stínů.
Jste jako naostřený meč,
co na mé smrti nese vinu.
Podlomená kolena a uslzené oči,
nebojte se pane, já už nemám strach!
Já před ostřím vaším neuskočím,
moji krev teď vpije popelavý prach.
Jste jako vítr nad modravým mořem
unáší mě v dáli do krajiny snů.
Budete mou vášní, budete mým hořem,
já chci s vámi zemřít na konci svých dnů.
Podlomená kolena a krev na bílé dlani
zabte mě můj pane, já už nemám strach.
Nebojím se teď a nebudu se ani,
až se přiblížíte vy, můj milovaný vrah.
Jste slunce na obloze siné
rozum vás nenávidí a srdce miluje.
Jste slunce na obloze siné,
jste horoucí peklo, co mě spaluje.
Podlomená kolena a puklé srdce moje,
milujte mě pane, já se nebojím.
Probudím se ráno, slunce do pokoje
svítí zlatě oknem a já jenom sním.
Tak nádherné… Nic takového jsem v životě nečetla.