Ale umírá. A to je to podstatné. Tolik naděje v jediné větě, která je zbavena optimismu ve chvíli, kdy naděje skutečně zemře a nezůstane nic. ALe nic si neumíme představit, nevíme, jaké je a jestli vůbec je (není?) a tak necháváme naději naživu, i když její plamínek skomírá na dně kalíšku plného vosku.Držím teď v rukou tu svoji naději, choulí se jako ptačí mládě a já napřahuji nůž, abych ji zbavila života, protože její existencí trpím víc, než kdyby vůbec nebyla. A nebo ji přeci jen pustím na svobodu, rozlětet se k zítřkům? Rozfoukám tu jiskřičku v plamen? Kdybych to věděla, tak takhle nebásním…
Krystalky soli
slíbávám ze tvých řas
a ptám se kolik
ještě lásky zbylo v nás.
Čekám tu na bitevním poli,
kde zastavil se čas
a nemám ponětí, co zvolíš.
Zvítězí láska nebo mráz?
Jak míza v čarodějné holi,
jak příslib jarních krás
je víra, že ačkoli to bolí,
tak cestu k sobě najdeme si zas.
Krásná báseň, krásně se čte, hůř se její obsah prožívá. Psávala jsem podobné, když jsem měla dojem, že nechám-li tu naději vyhasnout, tak lásku zradím. Ona má přece hory přenášet a tak. Podle buddhismu je naděje (a strach) jedna z nejsilnějších pout, která nás vlečou tím slzavým údolím. Jsou to opravdu ty věci, kterých se vzdáváme nejhůř a možná v tomto smyslu opravdu umřou až jako poslední. Až v okamžiku, kdy opravdu vnitřně pochopíme, že naděje lásku nepřivolá a ani ji neudrží při životě. Ta nepodmíněná láska to totiž nepotřebuje, ta je věčná :-))))) A ten druhý si může dělat co chce, kde chce a s kým chce. Zní to sice drsně, ale ono někdy nezbývá nic jiného, pokud chce člověk zůstat lásce věrný a zároveň přijmout fakt, že zrovna tento muž není ten, se kterým máme být. Ten se objeví i bez naší naděje, nebo strachu 🙂
Jako bys mi přímo mluvila z duše.
Nááádherné! Akorát mne jako druhá myšlenka napadlo, jaký jsem surovec, že se na vše dívám moc optimisticky a nepřipouštím si hodně bolestných věcí…
V první řadě – nikdo nikoho nepřesvědčí, co si má myslet, takže zbývá jenom skočit a žít tak trochu sobecky po svém. Láska žitá způsobem z článku mi připomíná spíš kouli u nohy, která furt táhne ke dnu..
Oslovila mě hlavně poslední sloka… díky za tvoje básnění Lúmennko 🙂
Ve tvojí básni jsem našla svůj vlastní příběh. Možná to bude tím, že ho vidím všude, kam se podívám. Nebo máme podobný?… Tou otázkou, jestli chceš zabít poslední kousek naděje, který zabíjí tebe… jsi ujistila mě v rozhodnutí, udělat to. Najít si novou cestu životem a dál neumírat kvůli věci, co může mít dávno za mnou. Jenže se bojím… co když zabiju s tím posledním zbytkem naděje i něco ze sebe?… Kus mě?
Básnička mi připomíná stromy na konci podzimního období. Ty už také nejsou květnaté. Škoda… ale i tak je to pěkné.
I když na básně moc nejsem, protože většinou ani nechápu ten skrytý význam, tahle mě okouzlila.
Zároveň závidím, že někdo dokáže něco takového napsat, na to jsem bohužel taky antitalent.
Pekne zvolené slová v básničke…. Ale neviem.. prišlo mi to ako text k voľajakej zaľúbenej pesničke. V jej klipe by bol chlapec a dievča a lúka, alebo les a bol by súmrak alebo úsvit a držali by sa za ruky a na konci by každý šiel svojou cestou.
Moc hezká báseň.
Nálada v ní se dobře představuje..
Hezký úvod:-)
Krásná báseň, hodně mě oslovila. Už když jsem četla úvod, tak mi bylo jasné, že to bude něco zajímavého a nespletla jsem se… Nejvíce se mi líbila první a třetí sloka. 🙂
Přenádherné verše.. jednou se mohou hodit do nějakého dílka.