Po dlouhé době se mi zase podařilo stvořit báseň a ačkoli pojednává o večeru, byla napsána v chladném ranním vzduchu na brněnském nádraží, kde kulisy smutku, beznaděje a mrazivého pocitu osamění vytvořily i za dobér a usměvavé nálady tuhle baladu o puklém srdci, cigaretách a lásce, na niž věři nemá cenu. Nebo má?
Všechny zvony Brna zvonily klekání.
Kouř z cigaret
tančil v chladném vzduchu svou parodii na balet
a k mému pokání
odkudsi zazněl tichý zpěv.
Do městské dlažby se zvolna vpíjí krev
a láska? Po té je veta!
Mé puklé srdce sotva zachrání
když mu všechny hříšné duše světa
hodí svou růži na rakev.
Jak je krásná a přec bolestivá,avšak k Brnu skutečně ladí.
Krásná…padla do mé nálady a myslím, že i Brnu docela sedla…aspoň tak, jak jsem ho poznala onehdy…
Připomnělo mi to pár Hrabětových veršů…
Ten obrázok.. je to pán Žal? 🙂
inak, báseň.. je pekná
Pěkná náladoffka.
[4]: těžko říct, možná ano:) prochází se v mé hlavě i mých básních až příliš často na to, aby se nepřišel kouknout i na tuhle:)
má to dobrý rytmus, některé verše jsou výborné, jen bych otesala báseň od některých klišé. Tak například hříšná duše je velmi ustálené spojení. Něco originálnějšího by vyznělo líp. a na rakvi by se mi líbily jiné kytky, než růže, ty na mě působí klišovitě už samy od sebe. Ber to prosím jen jako konstruktivní kritiku, pojatou čistě technicky. Ty pocity jsou jen Tvé a jsou z básně dobře cítit. A zlepšuješ se, básnířko:)
To Brno zazvonilo v mém srdci… Ale nejspíš to bude tím, že je zítra středa…
Každopádně mne přemohla zvědavost, a tak se tady ještě po něčem s dovolením podívám.