A ještě jednu báseň vyrvu dnes zapomnění ze chřtánu a verše tepané ze slz pověsím sem. Název napovídá, že báseň patrně bude o mně. Ano je v ní má minulost, současnost a doufám, že i strípek z budoucnosti. Má ale i zapomenutá právo na štěstí?
Navenek drsná jako náhrobek,
Uvnitř jemná, jak rakev zdobená sametem.
Tvář krásná jak múzy polibek
Navenek dospělá, však uvnitř dítětem.
Zdá se jak laňka ztracená v lese,
Přesto ti cestu nakonec proklestí.
I když je veselá, nesměje se,
bledý pilíř zhmotnělého neštěstí.
Krvavou slzou jen uvnitř duši smáčí
Zatímco hrdě nese břímě tvrdých let.
Usíná pod nebem, stulená na bodláčí
Raději milovat chce než zabíjet.
Navenek ostrá jako lesknoucí se meč,
Uvnitř se choulí ve svém vlastním stínu.
Na místo srdce jen bolestivá křeč,
Pustina v plamenech namísto klínu.
Potkal jsi přízrak z časů dávno padlých věží?
Dívku, jež časem kráčí beze změn?
K srdci co hoří cestu najdeš stěží,
A v hloubce očí smutek sídlí jen.
Chceš milovat tu, co krutost vyvolila,
Namísto lásky vybrala si utrpení?
Snad zrovna ve tvém srdci dřímá síla,
Co na stránkách osudu příběh její změní.
Navěky bojovat proti zlu a temné moci,
Jen dobrem, co s krví koluje jí v žilách.
Přítel je meč, jen za měsíčné noci
Provází na cestách také luna bílá.
Putování pod širou hvězdnou oblohou
A tisíce roků samoty.
Valar její úděl již změnit nemohou,
Tak, prosím, Finne, změň ho ty.
Opět krásná…velmi zajímavá…