Jedna z básní z poslední doby, o bouřlivém počasí i bouřlivém nitru.
Těžká černá mračna zalehla zem
a jejich váha ji drtí.
Ve světle blesků téměř přízračném
pohlédl’s do tváře smrti.
Kapky jak z olova horce tě líbají
a duní hrom. Ten tě však neleká.
Obrazy stromů v mlze se míhají.
Pohlédl’s do očí. Nebyly člověka.
Zuřící vichřice tančí s tvou bolestí,
ty se až zalykáš v tom velkém reji.
Zahlédl’s tělo tam na dně propasti:
Rozbité. Krvavé. Mraky se smějí.
Ať vítr hraje si! Ať déšť klidně buší!
Ty na kraji srázu stojíš už pevně.
V oku té bouře jsi našel mou duši
a chápeš má lásko: ta bouře je ve mně.
píšeš hrozně hezky!! Obdivuju tě!! 😀