A je tu poslední část Paní prstenů, kterou jsem napsala někdy před šesti lety a od té doby příběh spí a spát jej také nechám. Lúmenn s Manamrodem projdou skrze Fangorn a jejich cesta nekončí, právě naopak…
Ujeli jen několik mil a před nimi se objevila lesklá vodní hladina řeky Lipavy. Její břehy byly rovné a kamenité, takže koně se bez problémů dostali až k řece a mohli se napít její průzračné vody, ve které tu a tam plavaly spadané listy stromů a tmavé zetlelé jehličí.
Lúmenn zvedla hlavu k bledému zlatavému kotouči slunce, stále zakrytému mraky a mlhou. Nasála vzduch a pohlédla k východu.
„Blíží se déšť,“ řekla. „Ne bouře, ale hustý déšť. Bude velmi studený, jde z hor.“
„Můžeme se skrýt v lese,“ navrhl Manamrod.
„Nevím,“ řekla Lúmenn. „Vzpomeň, co nás potkalo při bouři v Temném hvozdě.“
„Řekla jsi, že nepřichází bouře, jen déšť.“
„Mohu se mýlit,“ řekla Lúmenn. „Stromy ve Fangornu jsou tak blízko sebe, že uhodí-li do jediného, padnou další čtyři okolo něj. Kromě toho sám dobře víš, co se tam teď děje. Viděl jsi spletená křoviska a větve na okraji. I kdybychom chtěli, neprojdeme.“
„A co tudy,“ Manamrod ukázal na tunel, který vytvářela řeka. Na jejích březích rostly smuteční vrby a prastaré lípy a jejich větve se navzájem proplétaly a vytvářely téměř neprodyšnou střechu. V lese byla tma. Sluneční jas a bílá mlha vytvářely hluboký kontrast s temnou zelení lišejníků a tmavými kmeny uvnitř.
Lúmenn pohlédla na mraky, které se stále hrozivěji kupily na východě a pak na vyzývající tunel. „Můžeme to zkusit,“ řekla.
Manamrod vstoupil pod klenbu stromů jako první a vedl Elcara, ale ten se vzpouzel a nechtěl jít. Nakonec jej Manamrod uklidnil tichými slovy a on se nechal nechal odvést po břehu řeky do lesa. I Jitřenka neklidně pohazovala hlavou a Lúmenn měla velkou práci dostat ji pod klenbu stromů.
Jakmile vstoupili pod větve, ovanul je zatuchlý vzduch a vůně listí a hlíny. Ve volné krajině vál svěží chladný vítr, ale uvnitř lesa bylo horko a tíživé bezvětří. Lúmenn se ohlédla k ústí tunelu a spatřila, jak první těžké kapky bičují zemi a byla ráda, že je v bezpečí pod hustou stěnou listí a ne ve venkovní slotě. Přesto neměla dobrý pocit, protože srdce stromů kolem byla uzavřená a ona do nich neviděla.
Šli ještě několik kroků do lesa a zastavili se a naslouchali šumění deště nad jejich hlavami. Tu a tam si mezi spleteným listovým nalezla cestu malá kapka a ta pak dopadla elfům na ramena, ale nebyla jim nepříjemná – spíše jako osvěžení v dusném lesním vedru, které je tížilo ze všech stran.
„Je tu ponuro,“ řekla Lúmenn a usedla na břeh řeky. Naklonila se k vodě a zamyšleně ji čeřila prsty. „Byla jsem ve Fangornu již mnohokrát a nikdy jsem necítila takovou zádumčivost a žárlivě střežené tajemství jako dnes.“
„Je tu stále lépe než venku,“ řekl Manamrod. „Je krásné, procházet se v dešti, ale tento není lehký jarní deštík, na jaký jsem zvyklý z domova. Jeho kapky jsou ostré jako nože.“
„Nechejme toho,“ řekla Lúmenn. „Nechci stále hovořit o dešti a o lese. Jen co mraky odplují, vyjdeme ven a pospíšíme si opět na cestu.“
Jakoby Jitřenka tušila, že se hovoří o cestě a o běhu, zařičela a pohodila hlavou. Váhavě udělala několik kroků směrem ke konci listového tunelu.
„Lau,“ šeptla Lúmenn. „Hauta.“
Jitřenka se zklidnila, ale její štíhlé tělo bylo stále připraveno k rychlému běhu. Svaly měla napjaté a nozdry rozšířené.
„Něco se jí nezdá,“ řekl Manamrod a otočil se na Elcara. I jeho pohyby naznačovaly, že se hřebec chystá k úprku před neznámým nebezpečím, které koně vycítili. Pohodil hlavou.
Jitřenka vyrazila. Lúmenn ve stejný okamžik vyskočila a hmátla po Elcarově uzdě, aby alespoň jednoho koně udržela uvnitř lesa, ale její ruka jen rozčísla zvířený vzduch a okolo ní se prosmýkl rudý záblesk. „Hau-ta!“ křikla na svou klisnu, ale bylo pozdě. Na její světle hnědý hřbet již narážely první kapky lijáku a Elcar k ní právě přibíhal, nadšen pohybem a omráčen svou vlastní rychlostí.
„Musíme je chytit, pokud se v dešti splaší a utečou, nemáme naději. Bez koní budeme pochodovat mnohem déle!“ zvolal Manamrod a jako první vyrazil k jediné možné cestě pod oblačnou oblohu. Lúmenn však zůstala stát na místě, jako přikovaná. Její rty se pohybovaly v tichém šepotu a oči se upíraly k větvím nad tunelem.
Přivřela oči. Jako v mlze viděla Manamrodovu běžící postavu. „Přestaň,“ šeptala. „Nic jsme ti neudělali. Nemůžeš nás tu uvěznit, slyšíš?“
Její síla nestačila na zlou vůli lesa, ovlivněnou jeho smutkem a beznadějí. Ani její měkký hlas nedokázal uprosit temná a zdrcená srdce stromů, aby nepohnuly větvemi. Jako ve snách spatřila jak se bílá skvrna otvoru před ní smrskává a Manamrod bezmocně naráží do spletené listové houštiny.
Šum deště utichl a setmělo se, jen řeka stále pěla svou neutichající píseň běžících staletí. „Fangorn se roz-
hodl, že za jeho bolest můžeme my,“ řekla, když se Manamrod otočil, s bezmocí a němou otázkou ve tváři. „Les nás tu uvěznil. Nemohla jsem nic dělat.“
„Proč?“
„Fangorn jde do války…“
Více již Lúmenn nepromluvila. Zůstala bez pohybu sedět u zataraseného vchodu a očima jakoby propalo-vala zelenou stěnu. Avšak ta byla pevná a její pohled, ačkoli pronikavý a ohnivý, jí nemohl uškodit.
Náhle Lúmenn promluvila. Pomalu, tiše, dlouze. Manamrod pozvedl hlavu, doteď sklopenou, s pohledem upřeným do vody, a překvapeně se zaposlouchal do tichého melodického proudu slov v neznámém jazyce. Byl jeho srdci blízký a ono se rozechvívalo neznámým pocitem, který voněl zelení a čišelo z něj stáří jako kmeny stromů obrostlých mechem. Slyšel z těch slov pomalu plynoucí čas v korunách stromů a míza jakoby proudila místo krve v jeho žilách v tu chvíli.
Dlouho hovořila Lúmenn s očima upřenýma do zelenohnědé tmy před ní, na druhém břehu Lipavy. Pak zmlkla. Náhle byl konec pocitu stáří a zeleně a Manamrod slyšel jen tlukot dvou srdcí, svého a Lúmennina, a jejich tichý dech. Do toho klokotala říčka a tichounce šuměl déšť. V lese začínalo být dusno.
Tu se před nimi na druhém břehu řeky rozhrnuly větve a v šeru se dokonce zdálo, jako by dva statné vrbové kmeny od sebe poodstoupily.
„Pojď, dokud jsou nám příznivě nakloněni,“ řekla Lúmenn a několika skoky se dostala po kamenech na druhou stanu. Manamrod ji následoval. Než však vstoupil pod větve, které se rozestoupily a vytvořily tunel tak akorát pro jednoho člověka, zastavil se a otevřel své srdce lesu. Pocítil, že žal je tu stále, ale zmírněný a hněv byl již pryč.
Kráčel tedy dál po lesní půdě, pokryté zetlelým listím a uschlou travou a neviděl téměř nic, protože v lese byla tma, jak mezi pevně spletenými větvemi nepronikalo sluneční světlo a venku navíc bylo pod mrakem. Ještě stále slabě slyšel šumění deště a tu a tam mu malá chladná kapka dopadla na ramena či stekla po tvářích.
Lúmenn byla několik kroků před ním a stále tiše hovořila oním neznámým jazykem. Občas zmlkla a poslouchala. V tu chvíli zpozorněl i Manamrod, ale neslyšel nic víc, než praskot větviček. Vždy, když Lúmenn opět začala mluvit, les před nimi se rozestupoval a ten za nimi opět zavíral. Tak šli dlouho, snad dvě či tři hodiny, až se začalo vyjasňovat a cesta se trochu stočila doleva.
Náhle les skončil. Stromy zmizely a oba elfy udeřilo do očí prudké sluneční světlo.
„Konečně,“ řekl Manamrod a zaclonil si oči rukou. Stanuli na svěží zelené trávě, která se leskla stovkami drobných kapek jarního deště, který skončil teprve před několika okamžiky, jak napovídaly temné mraky na východním obzoru.
Lúmenn se otočila zpět k lesu. „Děkuji,“ zvolala a dodala cosi v onom neznámém jazyce, kterým hovořila po celou cestu Fangornem.
„To je řeč entů?“ otázal se Manamrod.
„Ano,“ odpověděla Lúmenn. „Už jsem jí nemluvila po staletí, ale entí jazyk se naštěstí s věky příliš nemě-ní.“
„Takže někde kolem nás byli enti?“
„Několik, ano. Díky nim nás stromy nechali projít, ale dalo mi práci je ujistit, že pro Fangorn neznamenáme žádné nebezpečí. Nevěří nikomu. Železný pas, kterému mohli ještě donedávna věřit, je zradil a kácí jejich druhy. Elfy už neviděli po dlouhé roky.“ Lúmenn posmutněla. „Doba je zlá a temná. Nikde již nebudeme v bezpečí.“
A to je vážně konec přátelé. Dál už to nebude. Tuhle kapitolu jsem (jak jsem zjistila v deníku) napsala na jaře roku 2003 a někdy tehdy jsem se také s příběhy ze Středozemě rozloučila, vyhodila své zápisky o tom, jak to bude celé pokračovat a rozhodla se na Lúmennin příběh zapomenout.
To se nepovedlo – nezapomněla jsem a díky vám si opět připomněla, co jsem to v pubertě stvořila. Doufám, že ten půlrok, kdy jsem na blogu zveřejňovala Paní prstenů, jste se aspoň trochu vžili do řádků tohoto příběhu a že se vám aspoň v rámci možností líbil. Je to zvláštní se teď loučit, pomalu v prostřed věty, bez uzavřeného konce, ale možná je to tak lepší. Pokud budete hodně naléhat, napíšu aspoň stránku dvě o tom, jak to celé má skončit, ale toto rozhodnutí už ponechám na vás.
Díky že jste dočetli až sem, vážím si toho. Lúmennka
Teda, chválím tě, napsat takový příběh ve třinácti je fakt dobrý:-)A jak to dopadne? No, docela by mne zajímalo, jak by to autorka ukončila, takže bys mohla:o)
Šťastnú cestu, Lémenn-verya 🙂 Príbeh bol úžasný.. mal energiu
tak uz jsme na konci, ale lumenn bude pokracovat dal v nasi fantazii…zajimalo by me ale jak jsi to zamyslela ty:)takze kdyz ti to nebude prilis proti srsti, nejaky strucny shrnuti by se mi libilo:)
to ja jsem dal hahahahahahahahahahahahaha .odpoved Andy
asi zase idem s křížkem po funuse, ale rozhodne nalieham a chcem vedieť, ako príbeh skončí… nebolo to posledného pol roka, ale dva-tri dni, počas ktorých ma Paní Prstenů tak strhla, že som ledva vstávala od počítača… pjosím, pekne pjosím, zhrnutie <3
moc se mi to líbilo… a moc prosím o zhrnutí… bylo to opravdu poutavé čtení. 🙂
Paní prstenů? tje jako naký pozadí toho tvrdýho porna ala pán prstenů se Silvii Saint?:P a máš tu tky ňáký pořádný čuňárny?:P
Škoda, že je konec. Docela by mě zajímalo, jestli Lúmenn své poslání dokončí a vrátí se na západ. Přečetla jsem to jedním dechem. 🙂
ALUŠKA KAROLÍNA LOSKOTOVÁ JE VTĚLENÍM ĎÁBLA!!!!!
ĎÁBEL MÍCHÁ ZÁMĚRNĚ PRAVDU SE LŽÍ, TÍM DÁVÁ LŽÍM DŮVĚRYHODNOST A NAOPAK PRAVDU ZNEVĚROHODŇUJE.
A PRO CENZURU NA TO NEMŮŽE NIKDO UPOZORNIT.
LUMEN, DĚLÁŠ TU REKLAMU NA ĎÁBLA!
CÍLEM KAROLÍNY LOSKOTOVÉ TEDY ĎÁBLA JE SOUMRAK LIDSTVA A ÚPADEK!