VIII.kapitola – Znovu na cestě 1/3

Lúmenn se již zotavila ze svých zranění a je připravena vyrazit zase na cestu. Manamrod i přes (nebo právě kvůli) vidění v Zrcadle se rozhodl ji i nadále doprovázet, ačkoli temnota stále houstne. A elfové již začínají opuštět Středozem…

Elf je vedl po úzké lesní stezce, jejíž okraje se ztrácely pod nánosy spadaného zlatého listí. Cestou hovořil: „Miluji koně, vždy jsem je obdivoval, ale jak čas plynul, přestávaly do Lórienu jezdit poslové z ostatních zemí a třeba několik let jsem žádného koně nespatřil. Jednoho dne jsem chytil divokého koně a on mi přilnul k srdci, jenomže v Lothlórienu není místo, kde by se dali chovat koně. Potřebují prostor, aby se mohli volně proběhnout, ne být stísněni mezi stromy. Nakonec jsem jej pustil, i když mne to bolelo.“ Odmlčel se.

„Nakonec jsem nalezl jednu širokou a dost velikou louku, na které by se koně necítili jako ve vězení a začal jsem se starat o každého zbloudilce či koně poutníka, kteří k nám zabloudili. Starám se i o nemocné koně, kteří žili divoce na holých rovinách mezi Fangornem a Lórienem.“

„Nevadí ti, že si chceme dva půjčit? Cítím, že svá zvířata velmi miluješ,“ řekla Lúmenn.

„Ne,“ usmál se Thinden. „Zde se sice mají dobře, ale se všemi zároveň vyjíždět nemohu a tak tu nemají příliš možností pohybu. Vždy, když pocítím, že je některý z koní nešťastný, nechám jej jít, nějaké ze stád divokých koní jej přijme mezi sebe.

„Kolik zvířat máš nyní?“ otázala se Lúmenn.

„Sedm,“ odpověděl Thinden, ale náhle se zamyslel. „Ne, vlastně osm. Před několika dny, kdy jsme pálili na bojišti mrtvé skřety a pohřbívali naše padlé, přiběhla k nám klisna. Byla hnědá, ale její ocas a hříva byly bílé jako čerstvě napadaný sníh. Nebála se a ráda se nechala odvést k ostatním koním, ale její oči jsou tak smutné, jaké jsem u žádného koně neviděl. Ještě jsem jí nedal jméno, žádné by totiž nemohlo vystihnout její krásu. Pohleďte.“

Před nimi se rozprostřela louka, porostlá jasně zelenou hebkou trávou a kolem dokola ohraničená stromy. Popásalo se na ní několik koní, kteří když je zavětřili jen zvedli hlavy, ale nenechali se vyrušit, jakmile v jednom z příchozích poznali svého pána a ochránce.

„Támhle je,“ řekl Thinden tiše. Klisna, jako by poznala, že se hovoří o ní, zvedla hlavu a pohlédla na všechny tři elfy svýma hlubokýma očima.

„To je přece…“ vydechl Manamrod.

„Jitřenko,“ zvolala Lúmenn. „Man tánalyë sinomë (Co tu děláš)?“ uchýlila se Lúmenn v překvapení do své mateřštiny.

Klisna zařičela a rozběhla se k Lúmenn. Její štíhlé nohy se odrážely od země tak lehce, že se ani stéblo trávy neohnulo, ale tak rychle, že vítr, který doprovází bouři, nemůže být rychlejší.

Když doběhla až k Lúmenn, nechala se poplácat po šíji a pohladit mezi nozdrami, ale pak sklopila hlavu a stáhla uši v očekávání. „Měla ses vrátit,“ řekla Lúmenn. „Mohli ti ublížit skřeti.“

„Znáš ji?“ podivil se Thinden. „Nebo ti dokonce patří?“

„Znám,“ řekla Lúmenn. „Ale nepatří mi. Půjčil mi ji jeden můj přítel žije na severu, na hranicích Temného hvozdu. Vlastně nám půjčil dva koně, jednoho mně a druhého Manamrodovi. Až dospějeme k cíli, měli jsme jim ukázat cestu na sever a oni by se už sami dostali zpět domů. Jitřenka ale…“

Klisna šťouchla Lúmenn do ramene.

„Musíš to se zvířaty opravdu umět,“ řekl Thinden obdivně. „Ještě jsem neviděl koně, který by si zamiloval někoho více, než svého pána a byl ochoten kvůli němu zapomenout na svůj domov nebo jej dokonce opustit. Jitřenka ti musí být oddána. Patříte k sobě.“

„Myslím, že už si dál nemusíš vybírat,“ řekl Manamrod.

Lúmenn se usmála. „To je pravda,“ řekla.

„A jakého koně sis vybral ty?“ zeptal se Thinden.

„Nevím,“ řekl Manamrod. „Chtěl bych rychlého běžce. Který kůň je nejrychlejší?“

„Arogwain,“ ukázal Thinden na štíhlého vraníka. „Je nejrychlejší ze všech koní, kteří tu jsou. Tedy kromě Elcara. Ale na něj neokáže usednout ani ten nejzdatnější jezdec. Nechá se sice vést, ale jakmile na něj chce někdo usednout, stane se z něj ohnivý ďábel.“

Elcar byl ryzák. Velký a překrásný kůň s tmavou hřívou a rudohnědou srstí, který stál několik kroků od ostatních koní. Báli se ho. Tu pozvedl hlavu a pohlédl na Manamroda. V jeho očích byla hrdá povýšenost neznámého plemene a planul v nich oheň a čišel z nich žár.

„Toho chci,“ řekl Manamrod.

„Nezkrotíš jej,“ řekl Thinden.

Manamrod přistoupil k Elcarovi. Kůň neklidně zafrkal. Vycítil, že kdosi chce zkrotit jeho oheň a rozhodl se, že to nedovolí. Manamrod natáhl ruku a pohladil Elcara po krku. Tiše cosi řekl. Elcar pohodil hlavou.

Náhle se Manamrod odrazil a vyšvihl se na jeho hřbet. Ryzák se vzepjal, ale elf se na jeho hřbetě držel pevně.

Elcar dopadl na všechny čtyři a chtěl se rozeběhnout pryč, náhle se však zpomalil krok, až úplně zastavil. Manamrod povolil stisk kolen, ale hřebec stál dál klidně.

„Půjčím si Elcara,“ řekl Manamrod a seskočil. Kůň zůstal stát na místě, jen pohodil hlavou.

„Jak jsi to dokázal?“ zvolal Thinden. „Zkrotil jsi jej hned, jen co jsi na něj usedl! Mnohokrát jsem se pokoušel se vyšvihnout na jeho hřbet, ale ať jsem mu tiše domlouval nebo vyhrožoval, vždy mne shodil; tak jsem jej nechal být.“

„Máš v sobě málo ohně,“ řekl Manamrod a poplácával Elcara po krku. „Pokud jsi klidný a mírný, Elcar tě shodí, ale máš-li v sobě plamen jako on, ponese tě.“

„Nechej si jej,“ pravil Thinden. „Daruji ti ho. Jitřenka si zamilovala Lúmenn a Elcar, jak vidím tebe. Ne-chejte si je oba.“

„Ani nevíš, čeho se vzdáváš,“ usmál se Manamrod. „Elcar má oheň nejen v srdci, ale i v nohách. Je to velký dar a já ti za něj děkuji.“

„Ale já si Jitřenku nechat nemohu,“ řekla Lúmenn. „Mé srdce k ní také přilnulo, ale nepatří ani tobě, abys ji mohl darovat, ani mně, abych si ji mohla odvést. Až bude má cesta u konce a já nebudu potřebovat koně, vrátím ji Meddědovi.“

„Jak myslíš,“ řekl Thinden. „Ale myslím, že Jitřenka se již rozhodla sama, komu patří.“

Lúmenn a Manamrod pak oba koně odváděli zpět k Caras Galadhonu. Nechali je však stát před branou a sami vešli do města. Kráčeli mlčky k jednomu z vysokých mallornů, na němž trávili noc před bitvou. Když vyšplhali až na talan, nelezli tam vše, co mohli pro svou pouť potřebovat: nové pokrývky a pláště z šedého plátna, které bylo hebké a hřálo, přestože bylo lehké jako chmýří; pro Lúmenn překrásný nový luk, který nahradil její starý, ztracený v bitvě, a pro oba toulec plný hladkých lehkých šípů, které se nelámaly. K jídlu několik listových balíčků lembasu a chutné ovoce, které vydrželo dlouho šťavnaté. Měchy byly plné čiré vody z lórienských pramenů, která chutnala jako obyčejná voda, osvěžila však mnohokrát lépe a kazila se pomaleji.

Lúmenn s láskou ukládala všechny dary do vaků a za každý byla vděčná, přesto si Manamrod povšiml smutku, který sídlil v jejích očích. „Co se stalo, Lúmenn?“ otázal se a položil jí ruku na paži. „Rmoutíš se, že opouštíme Lórien?“

„Ano i ne,“ odpověděla Lúmenn. „Neželela bych odchodu ze Zlatého lesa, protože bych na něj mohla vzpomínat a těšit se, že jej opět navštívím, až dny budou radostnější; avšak osud tomu bude chtít jinak.“

„Nerozumím tvým slovům,“ řekl Manamrod. „Ale naplňují mne zármutkem.“

„Pochopíš již brzy,“ řekla Lúmenn.

Dále již nemluvili. Mlčky se přichystali na cestu a vyšli z Caras Galadhonu bílou bránou a nikdo se s nimi neloučil, ani jim nedával sbohem. Les byl podivně zpustlý a tichý, jen vítr šuměl jako dříve a ani tichý zpěv stromů se nezměnil, přesto Lúmenn cítila, že již zanedlouho bude vše jiné.

Lúmenn vzala Jitřenku jemně za hřívu a odváděla ji po bílé kamenné cestě, vedoucí k jihu. Nezvedala oči a tak ani nezpozorovala postavu, která se jako stín vynořila z lesa. „Odejdete bez rozloučení?“ ozvalo se.

Lúmenn zvedla hlavu a v trpkém pohledu se jí na okamžik mihlo světélko radosti. „Culare,“ usmála se.

Elf se rozeběhl k nim. Na tváři měl úsměv, ale oči měl pohaslé, když promluvil. „Arost se chtěl s vámi jít rozloučit také, ale není mu dobře, horečky se mu opět vrátily a tak jsem přišel sám. Není to dlouho, podle našeho počítání, co jsme společně odplouvali z Lothlórienu po Anduině, ale zdá se to být tak dávno. A nyní Lórien opouštíte opět a já zde zůstávám.“ ,I když ani já ne nadlouho‘ dodaly jeho oči, ale ústa mlčela.

„Ano,“ řekl Manamrod. „Vzpomínáš, jak jste odplouvali zpět domů? Slíbil jsi mi, že se budeme všichni procházet po Lothlórienu. Ta chvíle se zdála být blízko a přesto i když se z těch, co tenkrát byli chlapci, stali muži; mladé výhonky vyrostly v silné stromy a desetkrát opadalo zlaté listí mallornů, tu stojíme a Stín vzrostl a poslání nebylo naplněno.“

„Vím,“ odpověděl Cular. „Tentokrát snad osud nebude nakloněn k temnotě. Kéž vás provází světlo hvězd, přátelé.“

„Kéž bude,“ řekla Lúmenn. Pak je Cular oba objal a hleděl za nimi, dokud se neztratili v šedi lesa.