IV. kapitola – Dvojče 1/4

Už čtvrtá kapitola druhé části Lúmennina příběhu je zde a s ní začíná i opravdové dobrodružství. Pavouci v Temné hvozdě jsou možná strašliví, ale to, co Lúmenn s Manamrodem potkají na jihu, je dalece předčí. Lúmenn onečně stane tváří tvář svému strašlivému dvojčeti a láska, která kvete v srdci jejím i Manamrodově zatím jen nenápadně a skrytě, se začne ozývat naplno…

„Proč jsi odešel?“ zeptala se Lúmenn „Málokdy přece opouštíš svůj dům na dlouhou dobu.“

„Zaslechl jsem divné zvěsti,“ řekl Medděd a zamyšleně si potáhl z dýmky „Elfové z Hvozdu, kteří odcházeli do Přístavů, mi řekli, že Středozem bude pohlcena do Tmy a vypleněná vojsky Temného pána.“

„To nejsou dobré zprávy,“ řekla Lúmenn tiše.

„A mám ještě horší. Já na ty elfí řeči sice moc nedám,“ pokračoval Medděd a Manamrod se musel pousmát „Ale i mně se to nějak nezdálo, skřeti mi tu chodili málem pod okny a tak jsem se vydal na jih, zjistit co se vlastně děje. Potkal jsem nějaké elfy, většinou ženy a děti, a ti mi řekli, že na jihu je válka na spadnutí. Na Lórien už prý táhne obrovské vojsko. Ptal jsem se jich, proč nebojují a nebrání svůj domov, ale mi nic říct nechtěli a spěchali na sever. Ještě než úplně zmizeli, řekla mi jedna elfka: ,Proti ní se nedá bojovat. Není to jen sebranka skřetů, jde s nimi Tma a kudy projde, zůstane jen prach, bolest a smrt. V čele stojí žena, vypadá jako dívka z elfího lidu, ale její oči jsou plné chladu a zla. Je krutá a nelítostná, ale přece krásná. Má podobu Lúmenn-verya, Té, jež nesla Zlo a byla zabita, ale není to ona.‘ pak i tahle elfka odešla. Až nyní jsem se tedy dověděl, že jsi zemřela. Jsem opravdu rád, že ta elfka nemluvila pravdu.“

„Mluvila,“ řekla Lúmenn a pak Meddědovi v krátkosti vylíčila, co se událo od chvíle, kdy před deseti lety opustila Roklinku.

„Zajímavé,“ řekl Medděd, když skončila. „Nerozumím sice těmhle věcem, ale řekl bych, že tvůj návrat a ta válka mají nějakou spojitost.“

„Asi ano,“ řekla Lúmenn a toho večera již dále nemluvila. Uzavřela se do sebe a přemýšlela.

Zato Manamrod s Meddědem se brzy spřátelili a vesele si povídali o stromech a květinách, o medovině i elfím království ve Hvozdě dlouho do noci. Lúmenn však stále strnule hleděla do ohně a hlavou se jí honily neveselé myšlenky.

„Co se děje, Lúmenn?“ řekl Manamrod, když ráno vstal a viděl, že Lúmenn stále hledí do ohně, dávno vyhaslého, jen s řeřavými uhlíky v hromádce šedého popela.

„Musíme na jih,“ řekla pomalu a tak tiše, že jí bylo jen stěží rozumět. „Je to beznadějná výprava, nejspíš zemřeme, ale není jiná možnost. Lórien brzy bude obležen, Rohan a Gondor jsou zmítány útoky už nyní a kdoví jestli není Sauronova armáda i západně od hor.“

„Jak to víš?“

„Neptej se mě,“ zavrtěla hlavou.

„Kdy vyrazíme?“

„Hned je pozdě. Neměli jsem tu čekat na Medděda.“

„Lúmenn…“

Lúmenn zvedla hlavu a její pohled zabolel Manamroda hluboko v srdci. „Asi jsem selhala, protože naděje, že Prsten bude zničen, už není.“

„Vždy je naděje, Lúmenn, sama jsi to říkala.“

„Naděje je tak dlouho, dokud nezemře. Umírá sice jako poslední, ale umírá. Valar mě neposlali zpět zničit Prsten, ale pokusit se ho zničit. I oni vědí, že tento úkol je nad síly každého.“

„Tebe neporazí. Ani Sauron, ani jeho armáda a ani Prsten.“

„Kéž by, Manamrode, kéž by jsi měl pravdu.“

„Naděje je tu stále, ještě nezemřela. Je malá, nicotná, ale stále je.“

„Máš pravdu, proč se vzdávat. I když na cestě zemřu, a smrti se nebojím, nebude má smrt pro Saurona laciná!“ Lúmenn zvedla hlavu a v očích se jí zablesklo. „Nezdolá mě svými bludy. Viděla jsem mnohé věci, ale ne všechny se musí stát. Byla jsem hloupá a ustrašená, to už se nesmí opakovat!“

„Takže věříš, že uspějeme?“

„Nevím, odpověď na nás ale čeká v budoucnosti, vzhůru do ní! Poprosím Medděda o koně, není času nazbyt. Jih volá o pomoc.“

„Lúmenn,“ zavolal na ni, ještě než vyšla ven. Pomalu se otočila.

„Já vím,“ usmála se bolestně „Já vím.“

„Dám vám Jitřenku a Grošáka,“ řekl Medděd a vyvedl ze stáje dva statné a krásné koně. Nebyly z Rohanu ani elfího chovu, ale měli dlouhé štíhlé nohy, lesklou srst a dlouhou bohatou hřívu. Klisna byla hnědá a kůň grošovaný.

„Díky,“ usmála se Lúmenn a poplácala Jitřenku po šíji „Ale jak ti je máme vrátit?“

„To nespěchá, ale až je nebudete potřebovat, stačí jim ukázat správný směr a oni už trefí domů.“

„Doufejme, naše cesta je plná nebezpečí. Snad se ti oba vrátí v pořádku.“

Manamrod vyšel ze stavení a v rukou držel dva vaky plné jídla a dva měchy na vodu. Když spatřil osedlané koně, položil svůj náklad na zem a přistoupil ke Grošákovi.

„Co to děláš?“ vykřikl Medděd, když viděl, že Manamrod odepíná sedlo. Lúmenn se rozesmála a k Meddědově údivu odepjala Jitřenčino sedlo také.

„Nedokážu jet na osedlaném koni,“ řekl Manamrod s úsměvem a vyšvihl se na odstrojeného Grošáka.

„Já ano,“ řekla Lúmenn a vyhoupla se na Jitřenčin hřbet „Ale takhle je to lepší.“

Medděd zavrtěl hlavou. „Elfové,“ zabručel si pro sebe.

„Sbohem, příteli,“ zvolala Lúmenn, ještě než vyrazili na cestu k jihu. „Koně se ti vrátí.“

„Sbohem, Lúmenn,“ usmál se Medděd a pozvedl svou obrovskou dlaň k pozdravu.

Když Lúmenn a Manamrod vyjeli ze vrat Meddědova domu, slunce už měli vysoko nad hlavami. Bylo dvacátého třetího března a Daewenino vojsko právě přeplavilo Anduinu jižně od Lothlórienu. Schylovalo se k bitvě, ne-li k válce.