Lúmenn a Manamrod dorazili k Meddědovu domu, ale ten se zdá opuštěný. Ještě k tomu zuří silná bouře, liják bičuje krajinu a blesky křížují oblohu jako by se všechny živly spikly…
„Meddědův dům?“
Lúmenn kývla a váhavě udělala několik kroků k bráně. Byla zde mnohokrát, ale za deště jí náhle celé stavení připadalo jiné.
Vstoupila na dvůr. Na hliněné zemi se už stačily vytvořit hluboké kaluže, o které se teď s pleskáním tříštily další a další kapky. Lúmenn se rozhlédla. Vpravo se v závěsech pohupovala vrata od stáje a nalevo je svou bílou fasádou zvala obytná budova, s okny však temnými a zamračenými.
„Je tu někdo?“ zvolala, ale byla si téměř jistá, že se nikdo neozve.
„Myslíš, že odešel?“ řekl Manamrod stísněně.
„Nezdá se mi,“ řekla Lúmenn a ukázala na vzrostlé slunečnice u plotu a čerstvě pomalované úly na louce za domem „Spíš se někam na čas vytratil v medvědí podobě, to dělá často. Ukryjeme se tu před deštěm a pár dní vyčkáme, snad se vrátí.“
Lúmenn zamířila ke dveřím obytného stavení. Vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Manamrod ji pomalu následoval.
Vstoupili do rozlehlé místnosti. Uprostřed stál mohutný dubový stůl s lavicemi okolo a za ním byl kamenný krb, který by za takového deštivého počasí, jaké bylo dnes, nabízel příjemné teplo. Nyní však byl vyhaslý. U zdi pod oknem stála postel a na ní ležela hromada vyčiněných kožešin. Lúmenn přistoupila blíž. Všechny kůže byly vlčí, nádherně šedé a hladké, nejkrásnější a také největší však byla ta nahoře. Kdysi musela patřit obrovitému a majestátnému zvířeti. Lúmenn přistoupila blíž a uchopila kůži za jeden konec. Vlčí tlapa nesla jasnou známku po hřebu, kterým byla nejspíš přibita ke kůlu. Medděd neměl vlky v lásce.
Vtom se ozvalo táhlé zavrčení. Lúmenn se zprudka otočila a aniž by si toho Manamrod stačil povšimnout, tasila meč. Nechala však ruku zase klesnout. „Roku!“ vykřikla „Roku, copak mne nepoznáváš?“
Ozvalo se za kňučení a za okamžik k Lúmenn přiběhl obrovitý pes. Lúmenn se rozesmála. „Roku,“ hladila psa po hřbetě „To je Meddědův nejmilejší pes, Rok. Naposledy jsem tu byla když byl ještě štěně. To ale znamená, že se Medděd vrátí, Roka by nikdy neopustil.“
„Co tedy budeme dělat?“
„Najíme se.“
„A pak?“
„Budeme čekat.“
Dny míjely, ale Medděd se nevracel. Lúmenn a Manamrod se dosyta najedli másla, medu a chleba z jeho spíže, ale věděli, že tohle by Meddědovi nevadilo, Lúmenn byla jeho dobrá známá. Bylo to něco jiného, co je pohánělo, aby odešli bez rozloučení.
Déšť už dávno ustal a na obloze se proháněly bílé mraky, ale Lúmenn stále netrpělivěji vyhlížela k jihu. Cítila přítomnost něčeho, co se zcela vymyká všemu, s čím se kdy setkala. Bylo to jako mrak, černý a hrozivý mrak pomsty na jižním obzoru; neviditelný očima. Cítila, že se blíží boj.
Co však nevěděla bylo, že armáda Temného pána znovu zmobilizovala své síly, protože Sauron již ví, že Lúmenn-verya je zpět. Vyslal za ní pomstu, pomstu v nejhorším slova smyslu.
Čtvrtého dne večer seděla Lúmenn na vlčí kůži u krbu a upřeně hleděla do plamenů.
„Na co myslíš?“ zeptal se jí Manamrod a usedl vedle ní.
„Na mnoho věcí,“ řekla Lúmenn „A nejsou veselé. Cítím hrozbu, která se nade mnou vznáší; a smrt.“
„Nemluv o smrti,“ řekl Manamrod „Co se s tebou stalo, Lúmenn? Od chvíle, kdy ses vrátila jsi zamlklá, nesměješ se. Proč?“
„Zvěděla jsem mnohé věci, ale tobě musí zůstat utajeny.“
Manamrod mlčel.
„Sauronova armáda se dala do pohybu,“ řekla Lúmenn po chvíli „Cítím to. Ale je s nimi ještě někdo, nebo něco; koho neznám. Je silný a krutý; jeho srdce je kamenné. Nevím kam mají namířeno, ale blíží se. Pokud se Medděd do dvou dnů neobjeví, necháme mu tu vzkaz a vyrazíme. Čas se stává naším nepřítelem.“
„Kam půjdeme?“
„Nevím, snad Lórien ještě není opuštěný. Pokud ano, nezastavíme se a půjdeme přímo. Do Mordoru. Nechceš-li, zůstaň zde, nebudu ti bránit. Temný hvozd je tvým domovem a pokud půjdeš se mnou, je téměř jisté, že už ho nikdy neuvidíš.“
„Půjdu s tebou kamkoli, dobře to víš,“ řekl a objal Lúmenn kolem ramen.
„Vím,“ zašeptala a otočila k němu hlavu. Nahnul se a jemně ji políbil. Lúmenn se nebránila. Položila mu ruce kolem krku. Oheň jim rudě ozařoval tváře a jak praskal, vytvářel na nich mihotavé stíny.
Manamrod ji pomalu položil na vlčí kůži.
Náhle se rozletěly dveře a do místnosti vkročil neznámý muž. Lúmenn sebou trhla a překvapeně se vymanila z Manamrodova objetí.
„Já tě hledám na jihu a ty jsi přímo zde, v mém domě!“ zvolal muž hlubokým hlasem „Nestačí ti, že jsi Lúmenn zabila? Musíš mít ještě její podobu?“ Muž se náhle začal měnit. Vlasy se prodloužily, nos zkrátil, ruce obalily srstí a místo nehtů narostly drápy. Za několik okamžiků stál před nimi velký černý medvěd.
Manamrod vyskočil, hrábl do ohně a vytáhl hořící větev. „Ne!“ vykřikla Lúmenn a zachytila Manamrodovu ruku těsně před tím, než hořící poleno zasáhlo medvědův čenich. „Medděde, vrať se, prosím do lidské podoby, jsem to já, Lúmenn-verya! Nevím, o kom jsi mluvil před tím, ale věř mi, prosím tě!“
Lúmenn stále svírala Manamrodovu ruku s hořícím dřevem, pevně a bez jediného pohybu hledíce medvědovi do očí. Medvěd zamručel a za několik okamžiků před nimi opět stál muž. Až nyní si jej mohl Manamrod pořádně prohlédnout. Byl vysoký, mohutné a svalnaté postavy, s širokými rameny a hrdým vzpřímeným držením těla. Dlouhé tmavé vlasy mu spadaly na ramena, ale byly, stejně jako plnovous, již notně prokvetlé šedinami. Podle lidského měřítka byl muž velmi starý a ve tváři měl vepsánu moudrost let, kterou však příliš nevyužíval, díky své prudké povaze.
„Lúmenn,“ řekl překvapivě měkce hlubokým hlasem a objal ji svými mohutnými pažemi, takže se mezi nimi na okamžik ztratila.
„Lúmenn,“ řekl když ji pustil „Je mi to tak líto. Nesmíš se mi divit, že jsem tě hned nepoznal, v těchto časem není dobré věřit každému, ale to sama nejlépe víš. Navíc jsem slyšel zvěsti o tvé smrti, jsem rád, že to nebyla pravda.“
„Bohužel byla, příteli,“ řekla Lúmenn „Zemřela jsem pro tento svět, ale díky milosrdenství Valar jsem se mohla opět vrátit a dokončit, co mi bylo předurčeno.“
„Láry fáry,“ mávl rukou Medděd „Jsi tu, tak nemůžeš být mrtvá. Chápu, že si to chceš nechat pro sebe, vy elfové jste hrozně tajnůstkářští! Teď jsi ale mohla být mrtvá určitě, pokud bys mě včas nezastavila.“
„Myslím, že ne. Mám dobrého ochránce,“ usmála se Lúmenn.
„Aha,“ až teď se Meddědova pozornost obrátila k Manamrodovi „Myslím, že jsem tě už někde viděl.“
„To je možné,“ řekl Manamrod „Mým domovem je totiž Temný hvozd; jsem Manamrod, syn Thranduilův.“
„Jsi celý otec,“ rozesmál se Medděd „Jezdíval ke mně rád, ale už dlouho u mne nebyl žádný z vašeho lidu ani na kus řeči, ani pro medovinu, kterou elfové tolik milují.“
„Časy se mění,“ posmutněl Manamrod „Můj lid odchází na Západ a spěchá, nezastavuje se na cestě ani u starých přátel.“
„To je ale škoda,“ řekl Medděd a náhle se udeřil dlaní do čela, až to zadunělo „Jsem to ale hlupák, jistě máte hlad, jak dlouho už tu na mě čekáte?“
„Čtyři dny,“ řekla Lúmenn „Ale neboj se, hlad nemáme, tvé zásoby jsou dost vydatné.“
„Dobrá, nebude vám doufám vadit, když si něco zakousnu?“ Lúmenn zavrtěla hlavou a Medděd zmizel ve vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátil s džbánem mléka, bochníkem chleba, nějakým ovocem, máslem a medem. Posadil se ke stolu a dal se do jídla. Lúmenn s Manamrodem ho jen mlčky pozorovali.
Když dojedl, posadil se ke krbu a zapálil si dlouhou dýmku. „Když jsem v medvědí podobě, vždycky mi vyhládne,“ řekl „Ale teď jsem se najedl a tak můžeme mluvit.“
Druhý díl Paní prstenů jsi psala hned po prvním, nebo s časovým nějakým odstupem? Možná se mi to jenom zdá, ale druhý díl mi přijde takový slohově dokonalejší, vybroušenější.. 🙂
[1]: no mě se taky zdá slohově lepší, nicméně psala jsem ho vpodstatě hned po prvním, s odstupem cca dva měsíce, ale hlavně 1.díl jsem psala asi rok a půl, za tu dobu se člověk asi nějak vypíše:)
[1]: Také se mi zdá 😉
Inu, Lúmennka se zdokonaluje den po dni. 🙂
Jinak jsem se tak těšila…už to vypadalo tak..andějně?…a on tam musel vtrhnout ten Medděd 😀 chjo 😀
[3]: jo toho se asi nedockame, aby jim to vyslo:D