Ještěže tu Paní prstenů mám, jinak bych vám neměla co „naservírovat“, když zrovna nejsou myšlenky ani čas na psaní:) Tak tedy dvanáctá kapitola a s ní ticho, tma a dlouhá cesta skrze Gordú, kam Lúmenn chtě nechtě musela zavést své přátele a teď všichni zůstali uvězněni v prastaré trpasličí říši a netuší, co vše jim tam může hrozit.
Po Lúmenniných slovech se rozhostilo ticho, které narušovalo jen občasné cinknutí kamínku a dech jejích pěti společníků, ztišený a trhaný.
Lúmenn nepřítomně zírala do černočerné tmy a v hlavě jí vířily myšlenky jedna přes druhou. ,Je zde to, čeho ses tolik bála. Přišlo přesně to, co jsi v hloubi duše cítila.‘ ozýval se ten starý známy posměšný hlas a Lúmenn nebyla schopná ho umlčet. Věděla, že zklamala. Její instinkty, vycvičené dlouholetým pobytem v divoké přírodě, jí vždy správně poradili, vždy vycítily nebezpečí a varovaly ji. Tentokrát však neposlechla a šla do Gordú, přestože cítila, že je to nebezpečné. Na druhou stranu, jaká jiná cesta jim zbývala?
,,Lúmenn,“ přerušil hrobové ticho Arwenin hlas. I když šeptala, zněl v rozlehlém sále hlasitě.
,,Lúmenn,“ pokračovala Arwen ,,Co teď dělat?“
Ačkoli nebylo nic vidět, Lúmenn pocítila, že se všechny oči upřely na ni, jako na ostrůvek jistoty a naděje. Potlačila tedy svůj vlastní strach a pocit viny a řekla velitelským hlasem: ,,Musíme se vzchopit a nepodléhat zoufalství. Světlo bychom přece jen dříve nebo později ztratili z dohledu, tak proč teď zoufat?“
,,Ale jak se to mohlo stát?“ zeptal se Frodo ochraptěle a trochu roztřeseně.
Lúmenn znejistěla. Sama také netušila, co se stalo a tato věc ji znepokojovala ještě víc, než tma. Přemohla se a řekla lehce: ,,Nejspíš to byla nějaká trpasličí past, o které jsem nevěděla nebo prostě jen náhoda.“ Bezděky si vzpomněla na ,,náhody“, které ji, Manamroda a Aragorna pronásledovaly po celou cestu za skřety. Rychle však onu myšlenku zapudila.
,,Zapálíme jednu z pochodní,“ řekl Aragorn, který se již také vzpamatoval a byl schopen normálně myslet. Chvíli se ozývalo jen škrábání a šustění, jak sundával jednu z pochodní ze svého vaku, pak zahlédli několik jisker z křesadla a za chvíli se konečně objevil mihotavý plamen pochodně, který ozářil bledé tváře poutníků a dodal jejich tvářím červený nádech a opředl je podivuhodnými stíny, které tančily podle toho, jak se plamen pohyboval.
Všem však bylo hned mnohem lépe. Pohled na zářící pochodeň jim dodával novou naději, že vyjdou na druhé straně hor a znovu spatří sluneční světlo.
,,Musíme jít tímto směrem,“ ukázala Lúmenn tam, kde tušila východ. Až později se dověděla, že vlastně zamířili k severu.
Po necelých dvě stě krocích došli ke stěně. Plamen pochodně na ni vrhal strašidelné stíny členů družiny a Lúmenn nebylo příliš volno u srdce. Pomalu začali postupovat podél skály a Lúmenn byla stále nervóznější. Každou chvíli už měli narazit na chodbu, která spojuje východní a západní stranu hor.
Konečně se ve stěně cosi začernalo a za chvíli už spatřili ústí dvou chodeb. Jedna se stáčela doprava, její stěny byly rozpraskané a nerovné a po pár krocích ostře zatáčela. Druhá, alespoň kam až dohasínající pochodeň dosvítila, se zdála rovná a hladká.
,,Nepamatuji si, že by zde byly dvě chodby,“ řekla Lúmenn přiškrceně, jako by jí ta slova nechtěla přes rty.
,,Třeba ji trpaslíci vykopali až později,“ řekl Aragorn, ale sám nevěřil svým slovům.
,,Snad,“ připustila Lúmenn ,,Ale která je ta pravá? Ani jedna se mi nelíbí.“
,,Musíme volit rychle,“ připomněl Manamrod ,,Pochodeň brzy dohoří.“
Lúmenn si přeměřila obě chodby pohledem a tázavě pohlédla na ostatní. ,,Zkusíme hlasovat,“ řekla ,,Já bych volila pravou. Nevypadá sice příliš vábně, ale ta druhá ve mně nevzbuzuje důvěru, jako by byla nachystaná právě pro nás, jako nějaká past.“
,,Volila bych levou,“ řekla Arwen a opatrně se podívala na Lúmenn. Tvářila se neutrálně.
,,Já také,“ řekl se Aragorn ,,Pravá se mi zdá příliš křivolaká a neschůdná, takovou chodbu by přece trpaslíci nekopali přes celé hory. Levá spíš reprezentuje jejich dílo.“
,,Ta levá se mi nezdá,“ zabručel Sam ,,Říkejte si co chcete, ale paní Lúmenn má pravdu. Je v ní nějaká čertovina.“
,,Pravou nepůjdu,“ zavrtěl hlavou Frodo a sípavě se rozkašlal. Zápal plic mu dával zabrat stále víc ,,Je taková ponurá, nelíbí se mi.“
Manamrod se bezradně rozhlédl. Všechny zraky se upíraly na něj. Musel si vybrat. ,,Promiň mi to Lúmenn,“ řekl ,,Ale myslím si, že Aragorn má pravdu. Jen těžko by se trpaslíci předváděli takovou úzkou chodbou. Volím levou.“
Lúmenn kývla. „Je to vaše volba,“ řekla ,,Pojďme tedy, snad je to ta správná.“ pak vstoupila do široké levé chodby. Ostatní ji váhavě následovali.
Neušli ani čtyřicet kroků, když pochodeň zaprskala a zbylá troška chrastí spadla na zem, kde dohořela.
,,Dál musíme potmě,“ hlesla Arwen stísněným hlasem a poslední jiskřička doutnající hromádky uhasla. Zůstali obklopeni tmou.
Lúmenn udělal ještě dva kroky, ale pak se zastavila a zůstala stát na místě. Varovné zvonky v hloubi její mysli se rozezněly. Něco se změnilo, ale co? Zapátrala očima ve tmě kolem sebe. Temnota byla stále stejně černá, neprůhledná a tajemná, stejně jako ticho všude okolo.
Ticho! Strašlivé ticho rušené jen tlukotem jejího vlastního srdce. Lúmenn sebou až trhla při tomto zjištění. Bylo ticho, neslyšela kroky svých přátel.
Chvíli čekala v naději, že jsou kousek za ní a brzy ji doženou, ale s každým přibývajícím okamžikem její naděje slábla, až zmizela docela a Lúmenn si konečně plně uvědomila hrůznou pravdu. Je sama, sama v černé tmě Gordú a neví co si počít.
Sundala si ze zad batoh, posadila se na něj a zakryla si obličej dlaněmi. Neplakala, jen ztěžka oddechovala a snažila se srovnat si zmatek v hlavě. Zjištění, že je sama v temné chodbě v hlubinách země, že nevidí ani na krok a je obklopená nebezpečím, které ani neumí pojmenovat, natož aby mu dokázala čelit, tohle zjištění otřáslo i jejím odvážným duchem, a ona potřebovala čas, aby se s ním vypořádala.
Po pár dlouhých minutách konečně zvedla hlavu. Odhrnula si vlasy z obličeje a začala znovu normálně myslet. Nejdříve se snažila uvědomit si, kdy naposledy vnímala přítomnost ostatních.
Lúmenn měla dobrý smysl pro čas, takže téměř s jistotou věděla, že do chodby vstoupili před necelými třemi hodinami. Chvíli spolu mluvili, ale stísněnost a tajuplnost podzemních prostor na ně působila přespříliš, takže hovor brzy umlkl. Lúmenn se zprvu snažila počítat kroky a zapamatovávat si stoupání či klesání půdy, ale i její všímavost se časem otupila a tak se ponořila do neveselých myšlenek. To bylo tak před dvěmi hodinami.
Dvě hodiny. Lúmenn zamrazilo. Dvě hodiny byla zabrána do myšlenek a téměř nevnímala, co se kolem ní děje. Zřejmě šla příliš rychle, předběhla ostatní a pak špatně odbočila. Nebo…ne, na to nechtěla ani pomyslet, ale tahle možnost jí pomalu vyvstávala v mysli a jako přízrak se jí tam rozpínala a děsila ji. Chodba, vedoucí do nitra hor, se jí v mysli objevila jako velká tlama, která se z tichým mlasknutím zavřela za pěti nic netušícími tvory.
Otřásla se a rychle tu myšlenku zapudila. Dobře věděla, že tahle chodba je kdesi hluboko v Naugh-mîr, na cestě k pokladnici, ale přesto se této myšlenky zcela nezbavila.
Znovu se zamyslela nad svou situací. Co teď dělat? Měla jen dvě možnosti. Jít dál a doufat, že se jí podaří projít pod horami až na druhou stranu a dokončit své poslání nebo se vrátit a pokusit se nalézt své blízké. Druhá možnost byla nebezpečnější, protože jí hrozilo, že se nenávratně ztratí v labyrintu chodeb a Prsten zůstane napospas neznámému nebezpečí, číhajícímu na svou příležitost někde hluboko u samého srdce hor.
,,Prsten vem‘ čert, nemohu je nechat tady!“ vykřikla náhle a skalní stěny její slova poslušně opakovaly. Pak se prudce zvedla, hodila si batoh na záda a pustila se odhodlaně chodbou zpět.
Její kroky se strašidelně rozléhaly, ale ona nic nevnímala. Před očima viděla jen tváře svých přátel. Viděla nabručeného Sama, nemocného Froda, usmívajícího se Manamroda, křehkou Arwen a dokonce i Aragorna. Všichni stáli před vraty, podobajícími se tlamě, která se hlasitě otevírala a zavírala. V hlavě se jí znovu ozývala starý známý hlas: ,Je to tvá vina, Lúmenn, ty jsi tušila nebezpečí, ale ignorovala jsi ho a odvedla jsi je všechny do tmy Gordú. Pokud se jim něco stane, ty poneseš vinu, jenom ty Lúmenn.“
,,Ne,“ vykřikla, jako by chtěla hlas umlčet, ale on si dál mlel svou. V jakési neznámé předtuše se rozběhla, ruce napřažené před sebe. Běžela snad půl hodiny šíleným tempem. Ačkoli byla v chladném podzemí, pot se z ní jen řinul a vytvářel na jejím oblečení velkou mokrou skvrnu. Náhle o něco zakopla. Napřažené ruce zmírnily její pád, ale uklouzly na hladkém kameni a Lúmenn spadla na obličej.
Udeřila se do nosu a úst a těžký batoh ji přimáčkl k zemi. Ztěžka se posadila. Vtom ucítila na obličeji cosi teplého. Olízla si rty a podle nasládlé železité chuti poznala, že je to krev. Cípem pláště ji setřela a přestala se o svá zranění zajímat.
Dotápala až k věci, o kterou zavadila. Chvíli hmatala rukama ve tmě a brzy ji bezpečně poznala. Opřela se o stěnu tunelu, neschopná jakéhokoli pohybu, jen zoufale zírala do černé prázdnoty a třásly se jí ruce. Na zemi ležel Aragornův vak, který poznala podle tří upevněných pochodní, jeho meč bez pochvy a také štíhlý luk.
,Co se mohlo stát?´přemítala zoufale. Náhle ji ovanul nezvyklý zápach. Zastrčila si Aragornův meč za opasek, luk připevnila k jeho vaku a ten si přehodila přes rameno. Nezvyklá tíha nákladu ji donutila trochu se ohnout, ale přesto se neohroženě pustila za oním zápachem.
Rukama nahmatala nějaký výklenek v protější stěně tunelu. Sáhla do něj rukou, aby zjistila jeho hloubku, když v tom ji napadlo, že je to chodba. Právě z ní se linul nepříjemný puch. Rozkašlala se, ale vstoupila do chodby. Její podlaha byla mokrá, kluzká a plná bahna a Lúmenn se musela přidržovat stěny, aby neuklouzla.
Postupovala dál tiše a pomalu, tlumila dokonce svůj dech. Zdálo se jí, jako by ji stále někdo pozoroval. Nervózně se rozhlížela kolem sebe, ale neviděla nic kromě černoty.
Hrobové ticho, rušené jen pleskavým zvukem kroků a Lúmenniným přerývaným sykavým dechem, náhle rozčísl zoufalý výkřik, o nic méně děsivější než rána, která následovala po něm. Lúmenn se dala do běhu, nedbaje na čvachtání vody, když náhle zůstala užasle stát. Na konci chodby, asi tři sta kroků před ní, zářilo světlo. Nebylo to světlo pochodní ani slunce, ale Lúmenn po dlouhých hodinách v naprosté tmě téměř oslepilo.
Zakryla si oči rukou a odvrátila se. Když byla konečně schopná pohlédnout do světla, pokračovala dál. Bezděky si vzpomněla na svůj sen, ve kterém také postupovala temnou vlhkou chodbou. Jak se jí to teď zdálo dávno.
Zastavila a zaposlouchala se. Musela si být jistá, že jí na konci chodby nehrozí nějaké nebezpečí. Na okamžik se jí zdálo, že slyší čísi dech, ale nevěděla to jistě. Pokračovala pomalu v cestě. Puch sílil a byl sotva snesitelný, takže si Lúmenn zakrývala nos rukou.
Konečně dorazila k otvoru na konci chodby. Opatrně nahlédla dovnitř. Před ní se otevíral rozlehlý sál s nesmírně vysokým stropem. Ve stropě bylo několik otvorů, kterými Lúmenn spatřila šeřící se oblohu. Po stěnách sálu byly rozmístěny podivné oválné kameny nažloutlé barvy. V jednom z nich zela puklina a z ní vytékala tmavě šedá tekutina, vydávající onen odporný zápach.
V sále Lúmenn nespatřila ani živáčka, takže se rozhodla vstoupit. Vtom koutkem oka spatřila jakýsi stín. V poslední chvíli vklouzla zpět do chodby. Přitiskla se k vlhké stěně a ani nedýchala.
Ze sálu se ozvaly hlasy. Nemluvily žádnou řečí, kterou Lúmenn kdy slyšela, znělo to spíš jako chrchlání a hučení, než jako jazyk. Neznámí tvorové si vyměnili pár slov, pokud se tak tomu dalo říkat, a pak Lúmenn zaslechla jakési šoupání a několik slabých ran. Odolala pokušení nahlédnout do sálu a zůstala přitisknutá ke stěně.
Kolem ústí chodby se cosi mihlo a Lúmenn si byla téměř jistá, že šlo o jednoho z tvorů. Za chvíli kolem otvoru prošel ještě jeden stín. Lúmenn se odlepila od stěny a opatrně vstoupila do sálu. Rozhlédla se a náhle strnula.
Stála tváří v tvář obrovskému skalnímu obrovi, vysokému přes devět stop. Měřil si ji žlutýma, krví podlitýma očima a z rozšklebených úst mu přes odulé pysky stékaly zapáchající sliny. Celé jeho tělo bylo pokryto šedou šupinatou kůží, podobnou kameni. Lúmenn věděla, že kromě očních víček, úst, rozkroku a malého laloku na krku je tato napůl kamenná kůže pevnější než jakékoli brnění.
Obr po ní zuřivě máchl obrovskou rukou, ale Lúmenn už tam nebyla. Běžela napříč sálem, ale obr ji neviděl, ani nemohl vidět.
Ou, on si nasadila prste?! To ne…
Kolem mě je docela hlučno, jsem u tety a sestřenka tu po mně pomalu skáče…takře doufám, že mi nic neuniklo…
Zní to dost strašidelně, zajímalo by mě, kde je Aragorn a spol.?
Jinak velice poutavě a čtivě napsáno..těším se na další…:-)
Skvělé a tentokrát obzvláště napínavé.. výborně! 🙂
opravdu napinave ctivo:D porad lepsi, rekla bych…:)
Souhlas s ostatníma, napínavé a skvělé, jen tak dál:-)
pokračování hoooonem =*