A máme tu druhou část kapitoly Únos z příběhu Paní prstenů. Skřeti vtrhli do Roklinky a my jsme na chvíli opustili Lúmenn-verya, která opět sama cestuje k jihu. Namísto toho sledujeme bitvu o Roklinku, kde zuřiví skřeti odolali i moci elfích prstenů a zabíjí, co jim přijde pod ruku, jen aby získali Druhý prsten a s ním i Lúmenn. Jenomže ta je dávno pryč…
Nahoře na stráni, ve stínu křoví se kdosi potutelně zasmál. Hlas měl zlý a hluboký, když promluvil: ,,Tak a velkej je mrtvej. A kdo byl jeho zástupcem? Kdo? No přece Hubag, ano velkej Hubag, no nezní to skvěle?“
„Ano, pane,“ ozval se druhý hlas, tichý a pisklavý.
„Všiml sis něčeho, Ogbúgu? Už ji tu máme. Skrývala se, ale přece jsme ji našli. To, že nemá brnění, ale šatičky jí nepomůže. Ale nohy má pěkný, co? Ha ha ha!!! Určitě je to ta holka, co ji šéf chtěl. Řekni hochům ať ji drapnou a mizíme, šéf chce zboží co nejdřív. He he he he he!!!“
Když dozněl dunivý a odporný smích, ozval se opět druhý hlas: ,,Ano pane, ale šéf původně mluvil o jakýchsi trpaslíkách nebo dětech. Mělo to být něco maličkého s chlupatýma nohama.“
Ozvalo se hluboké zamyšlené mručení a za chvíli zase ten hluboký hlas: ,,No jo, to jo, jasně. Ale pak to zrušil a řek’ nám, že chce elfskou holku, která je pěkná a je v Roklince. Má tmavý vlasy a určitě se nám bude líbit. Tak to řek’. Přesně tak. Prý mu šlohla něco moc důležitýho. Takže ty trpajzlíky asi už nechce.“
Najednou se křoví rozestoupilo a vyšli z něj dva skřeti. Jeden byl malý a hubený, kožená kazajka a chlupaté kalhoty na něm doslova visely. Plazil se ve stínu druhého, obrovitého skřeta. Ten měl na sobě dlouhý plášť s Okem a drátěnou košili. Byl podobný velkému skřetu, který předtím rozděloval rozkazy, ale byl o něco menší a zavalitější.
Malý skřet znovu promluvil: ,,Ale co když je bude chtít? Támhle jsem dva viděl,“ máchl rukou neurčitě do bojové vřavy ,,Stačí jen zavelet, můj pane!“ úlisně se usmál.
Další mručení a najednou velký skřet zařval: ,,Tak dělej, na co čekáš, chci mít tu holku a oba trpaslíky co nejdřív. Pak hned vyrazíme nebo si ti prašiví elfíci zase něco vymyslí!“ Nakonec dodal jakousi kletbu ve skřetí řeči. Menší na nic nečekal a už upaloval po stráni dolů, vyřídit poselství od svého vůdce.
Skřeti pracovali rychle. Několik špinavých rukou za okamžik popadlo Arwen a táhlo ji z bitevní vřavy. Meldir neváhal a tasil svůj malý mečík, který měl u pasu a ťal po nejbližším skřetovi.
„Ne, Meldire,“ zvolala Arwen.
Skřeti ji pustili a pohodili ji na zem. Zakryla si hlavu rukama a dal se do pláče.
Meldir se bránil ze všech sil, ale skřetů bylo na něj příliš mnoho. „Aragorne, pomoz jí! Pomoz Arwen!“ zvolal z posledních sil, než jej jeden ze skřetů zvedl do vzduchu a druhý mu probodl hrdlo zakrvácenou šavlí. Mrtvé tělo malého válečníka ze smíchem odhodili na zem a znovu chytili za ruce Arwen.
Aragorn se probil vřavou až k Arwen, která dosud ležela schoulená ne zemi. „Uteč odtud, probiji ti cestu!“ řekl, ale bylo pozdě na slova i činy.
Skřeti se vrhli k nim. Aragornův meč a tři krví zbrocené šavle skřetů o sebe třeskli se zazvoněním. Aragorn první uhnul s mečem a ťal. Ostří projelo břichem jednoho skřeta a on padl k zemi a strhle s sebou ještě dva další. „Utíkej,“ zvolal Aragorn. „Utíkej!“
Arwen se otočila a vběhla do náruče mohutnému skřetovi. Přitáhl ji k sobě. „Ne!“ bušila do něj pěstmi, ale její dívčí síla byla příliš malá na to, aby mohla být obřímu skřetovi rovnocenným soupeřem. Přehodil si ji přes rameno a než stačil Aragorn pozvednout meč na její obranu, zmizel pod desítkami nohou skřetů, kteří utíkali z bojiště, protože už získali, co chtěli.
Frodovi se Samem se nevedlo o nic lépe. Zuřivě se bránili, ale skřetů byla obrovská přesila a tak jim brzy vyrvali meče z rukou a s nenávistí je pohodili na zem. Jeden si přehodil Sama přes ramena, naneštěstí tak surově, že se udeřil do obličeje, až ztratil vědomí.
S Frodem jednali stejně, ale rána nebyla tak silná, takže zůstal při smyslech a vnímal, co se sním děje. Nebylo to však nic příjemného. Natřásal se na skřetích zádech, v uších mu hučelo a častokrát se praštil do uší a nosu, rty měl celé rozdrásané a oči plné slz, které už nedokázal zadržet.
Frodo cítil, že vybíhají do kopce a udělalo se mu zle z pomyšlení, že šlapou po tělech mrtvých válečníků, přestože to byli skřeti.
Vyběhli do srázu a Frodovi se zatočila hlava když viděl, jak země pod ním ubíhá. Otloukal se o nahrbená záda páchnoucího skřeta a přál si, aby zemřel. Po několika minutách tohoto šíleného běhu skřet přeskočil nějaký kámen či kořen; Frodo nadskočil a najednou ho obrovský skřetí loket, snad nechtěně, snad úmyslně, praštil do čelisti. Byla to obrovská bolest. Frodovi se řinula krev z úst proudem a nakonec tento statečný hobit omdlel bolestí a vyčerpáním.
Skřeti běželi neúnavně celou noc a za tu dobu urazili téměř čtyřicet mil. Když se však na obloze objevili první známky svítání, zastavili a ukryli se do stínu blízkého hájku. Za světla už dále jít nemohli, pouze pokud by bylo zamračeno a sluneční paprsky by nepronikaly hustými mraky.
Froda, Sama i Arwen hodili skřeti na zem a svázali jim ruce i nohy pevnými pouty. Sami se sesedli kolem a většina jich ulehla do houštin, aby si odpočinula po vyčerpávajícím boji a nočním pochodu.
První se zajatců se probrala Arwen. Když otevřela oči, uviděla jasnou modř podzimní oblohy a chtělo se jí běžet zelenou loukou, pokrytou závějemi spadaného listí. Přivřela oči a zdálo se jí, že ji volá otec. Chtěla se posadit, ale vtom ucítila na rukou pevná pouta. Sen byl pryč a místo něj tu byla děsivá přítomnost.
Otočila hlavu a rozhlédla se okolo, jak jí to jen umožňovaly provazy. Napravo viděla Samovu tvář, pokrytou mnoha škrábanci, a za ním se rýsovala další schoulená hobití postava. Oba půlčíky znala jen z doslechu a nechápala, proč zrovna oni jsou zajatci skřetů.
Zatočila se jí hlava, když ji napadla tato myšlenka a ona si uvědomila celou hrůzu bitvy, kdy ji malý Meldir zuřivě bránil a byl zabit skřetími vojáky a pak před očima spatřila Aragornovu tvář s odhodlanýma očima a jeho ruce, které pozvedají meč proti přesile.
Rozplakala se. Tiše, jako když padá jarní déšť, ale v jejích slzách byla všechna její bolest a smutek, takže byly těžké a oči ji pálily. Nakonec znovu upadla do mdlob, znavená a nešťastná.
Oj, drama. Těším se na pokračování 🙂
precteno:D a je mi lito Meldira:(
Hehe, pěkně to přiostřuje. 🙂
Tedy…musím se nadechnout jelikož jsem držela dech, než jsem to přečetla…
To hrozné, jaký hrozný omyl se tam stal…Lúmmen je dávno za horami a chudinka Arwen teď sedí spoutaná s pulčíky vedle skřetů 🙁
Jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál…
Nejvíce je mi ale líto Meldira 🙁
pěkně napsáno