A začíná nový tden a nová kapitola je tu. Co všechno se ještě stane v Roklince před tím, než bude Lúmenn donucena urychleně vyrazit na cestu? A pojede nakonec sama, tak jak si přeje?
Jen co Lúmenn za svítání ulehla na lůžko na zemi, usnula zdravým posilujícím spánkem. Dlouhá cesta bez přestávek ji dost zmohla, v poledne však už byla zase na nohou, čilá a svěží jako předtím. Jako všem elfům jí totiž stačila jen malá chvilka spánku, aby si dostatečně odpočinula. V nejhorším případě si mohla s přivřenými víčky odpočinout třeba i za chůze, v krajině elfích snů.
Hned jak se po poledni probudila, šla se podívat do stájí na svého koně. Když vstoupila do budovy stájí, uvítal ji pach koní a vůně sena. Rozhlédla se a musela se pousmát, ačkoli nebyla ješitná. Elensíl překypoval svou silou i krásou a daleko jí převyšoval všechny ostatní koně ve stájích. Jeho čerstvě nahřebelcovaná srst se leskla jako hedvábí a když zařičel na Lúmenn na uvítanou, rozléhalo se to celou stájí a všechny klisny pozvedly hlavy.
Lúmenn k němu vykročila, když tu si povšimla nějakého pohybu v jeho stání. Zpomalila a ruka jí bezděčně sklouzla k jílci meče. Když však došla až ke svému koni, nechala ji zase klesnout. Pod žlabem, plným sena, se krčil malý chlapec, podle lidských měřítek sotva čtrnáctiletý, a kdyby neměl mírně zašpičatělé uši, ani by nepoznala, že je elf.
„Myslíš, že jsem si tě nevšimla?“ řekla, když se chlapec hodnou chvíli nehýbal.
Zvedl hlavu a pohlédl na ni šedýma očima, které ukazovaly moudrost, přestože byl jejich majitel ještě malý. „Odpusť,“ řekl a vstal. „Řekli mi, že k tomuto koni nikdo nesmí, jen ti, kteří mu dávají jídlo a hřebelcují jej. Jeho pán to prý zakázal.“
„To je pravda,“ odpověděla Lúmenn. „Tak jsem to opravdu řekla, ale ty jsi zjevně neuposlechl.“
Chlapec si ji udiveně přeměřil. „To je tvůj kůň? Nevěděl jsem, že ženy umí jezdit na koni.“
„Nevíš víc věcí,“ řekla Lúmenn a v jejích očích na okamžik přelétl stín.
„Je to nádherný kůň,“ řekl chlapec, jako by si Lúmenniné poznámky nevšiml. „Má nádhernou postavu. Musí být rychlý. Jak se jmenuje?“
„Elensíl, hvězdný třpyt.“
„To jméno se k němu hodí,“ řekl chlapec a pohlédl na něj.
„A ty?“ otázala se Lúmenn. „Jak se jmenuješ?“
„Meldir, to jméno mi dal otec.“
„A kdo je tvůj otec?“
„Elrond.“
„Elrond je tvůj otec?“ Lúmenn nechápala. „Vždyť Pán Elrond má jen dceru a dva dospělé syny.“
„Já vím, ale on není můj pravý otec. Ujal se mě, když moji rodiče byli zabiti skřety na cestě do přístavů.“
„Ach tak,“ řekla Lúmenn. „To je mi líto.“
„Podívej se, mám také luk,“ řekl náhle Meldir a neobratně strhl ze zad luk a založil šíp. Lúmenn si ke svému úžasu všimla, že má na hlavě ze svých plavých vlasů spletený válečnický cop. Byl to zvyk, který elfové, ačkoli to nepřiznávají, přejali od trpaslíků. Tři copy na temeni hlavy se spletly v jeden a ten se ozdobil stuhami a ptačím peřím. Nosili jej muži, kteří odcházeli do boje.
„Máš rád boj?“ otázala se Lúmenn bez nadšení, jaké chlapec očekával.
„Ano,“ řekl. „Ale otec to nevidí rád.“
Lúmenn chápala. Sama nebyla ráda, když děti byly učeny válce a boji, pokud to nebylo nezbytně nutné.
„Meldire!“ ozvalo se ode dveří. „Už zase jsi u koní? Pán Elrond tě shání!“
„Musím jít,“ obrátil se chlapec k Lúmenn smutně „Ale někdy se zase přijdu podívat na tvého koně.“
„Můžeš, Elensíl tě rád uvidí,“ usmála se Lúmenn a sledovala, jak chlapec bezstarostně běží ke dveřím a válečnický cop se mu natřásá na zádech.
Zbytek dne se pak Lúmenn toulala po Roklince, obdivovala krásné javory a vysoké duby. Zatímco v divočině už stromům opadávalo listí, zde v Roklince byly ještě všechny stromy zelené jako na jaře. I květiny zde ještě nebyly podzimní. Lúmenn se z toho všeho radovala, ale přece jen jí cosi leželo na srdci jako těžký kámen. Stále pohlížela k jihu a napínala zrak, zda nezahlédne nějakou známku blížícího se nebezpečí, které tušila někde v hloubi své mysli.
Večer opět zašla do Síně Ohně a poslouchala písně a vyprávění. Dnes tam nebyl Bilbo, ale přesto ji někteří elfové poznali a přáli si slyšet tu píseň s kouzelnou melodií. Lúmenn ji musela několikrát zazpívat, než byli všichni spokojeni.
Další den odpoledne si povídala s Bilbem a ke svému překvapení zjistila, že si se starým hobitem výborně rozumí. Strávili spolu dlouhé hodiny nad jeho knihou o velké cestě trpaslíku k Osamělé hoře, povídali si o Kraji a v těch chvílích Lúmenn úplně zapomínala na své naléhavé, nepříjemné poslání.
„Proč jsi stále tak smutná?“ zeptal se jí náhle malý hobit. Trhla sebou. Byla zrovna zabrána do čtení napínavé části jeho příběhu a myslela si, že Bilbo usnul.
„Nejsem smutná,“ řekla a usmála se. Přesto to nebyl upřímný úsměv.
,,Jsi,“ nedal se Bilbo. „Viděl jsem už spoustu elfích dívek, žádná však neměla tak smutné oči jako ty. Jsou
plné vzpomínek na nějaké smutné věci, že je to tak?“
Lúmenn kývla a pohlédla ven z okna. Na obloze již zářily hvězdy; ani si neuvědomila, jak čas ve společ-nosti Bilba letí.
,,Jako hvězdy, co se třpytí,
jako vonné jarní kvítí,
zelené jak drahokamy,
přesto nesmějí se samy.
Oči smutnější než slzy,
řekni, Lúmenn, co tě mrzí?“
Lúmenn se musela rozesmát. ,,Tohle mi ještě nikdo neřekl, jsi znamenitý básník, Bilbo. Ale teď nechme moje oči na pokoji, chci si dočíst tvou knihu.“
Takhle plynul Lúmenn-verya den za dnem. Cítila se šťastná jako málokdy předtím ve svém životě. Vždy kolem ní bylo jen zlo, utrpení a strádání. Stále někam šla, za něčím se hnala, bojovala, utíkala. Nyní si po mnoha letech, strávených v pustině o samotě, jen s věrným Elensílem, konečně mohla odpočinout. Původně chtěla v Roklince zůstat jen dva dny a pak se vydat na cestu, už tak dost pykala za chybu, kterou udělala v Mordoru, ale tělo tentokráte přemohlo mysl. Chtělo odpočívat, lenošit a zapomínat na povinnosti a strasti, a tak se ze dvou dnů staly tří, ze tří pět, z pěti týden. Ale objevilo se cosi, co ji dohnalo k tomu aby se začala připravovat na cestu, těžkou a bolestnou, která měla přinést mnoho věcí, ale nutnou a nevyhnutelnou.
Bylo ticho, měsíční světlo zalévalo úzkou stezku mezi houštinami zelených vonných keřů a hájky vzrostlých dubů a javorů, jejichž listí pomalu žloutlo a padalo na zem, kde se tvořilo zářící měkký koberec, vonící sluncem. Stromy vrhaly temné stíny, ale nebyly strašidelné, snad jen tajemné a podivuhodné, jak se mihotaly ve večerním vzduchu.
Náhle se tmou ozvaly tiché kroky a za okamžik se na cestě objevila malá postava, trochu jako trpaslík, ale menší a zavalitější. Šla obezřetně a její chůze byla tak lehounká, že jen opravdu cvičené ucho by je mohlo zaslechnout. Rozhlížela se, jako by něco hledala.
Náhle se ozvaly další kroky, ještě tišší, že by je neznámý tvor ani nepostřehnul, kdyby se zároveň s nimi neozval i líbezný tichý zpěv, nadpozemský a kouzelný, že se koruny stromů rozkývaly a on se zastavil, zalit náhlou blažeností a mírem v srdci.
Kroky se blížily a zpěv sílil, a neznámý na okamžik strnul, ale pak tiše vklouzl do houští, které se za ním z lehkým zašustěním uzavřelo. Na cestě se objevila překrásná elfí dívka bílých šatech, dlouhých až po zem, jakoby pošitých hvězdným třpytem: stříbrným a zlatým. Nekráčela, ale tančila, a dlouhé tmavé vlasy jí povlávaly kolem obličeje a v zelených očích se odrážela noční obloha, jako na vodní hladině.
Zpívala a její hlas nebyl podobný ničemu, co tvor, ukrytý mezi křovinami, kdy uslyšel. Byl čistý a smutný; volala z něj dálka a vzpomínky a i píseň byla zvláštní, protože nerozuměl jejím slovům, ale chápal jejich smysl a chtěl se rozezpívat také. A snad to byla náhoda, že když dívka tančila kolem místa, kde se skrýval, zvolal náhle první slova, jež jej napadla, aniž by věděl, co znamenají: „A Elbereth! Aiya Varda Oiolossëo!“
Dívka se zastavila a rozhlédla se kolem, až její zrak utkvěl na tajemném člověku a přestože jej nemohla přes listy keřů spatřit, cítil, že se mu její zelené oči propalují hluboko do srdce. „Proč se skrýváš jako zloděj v houštinách, když voláš jméno té nejkrásnější, Královny hvězd?“ řekla, aniž by se pohnula.
Stála tam mlčenlivá a krásná, až křoviny zašustily a na stezku k jejímu překvapení vystoupil malý hobit. Měřil si ji ustrašeně hnědýma očima přes kudrnatou hnědou kštici a třásl se mu hlas když řekl: „Nejsem zloděj, krásná paní, ale hobit a omlouvám se, jestli jsem udělal něco špatného, ale já slyšel zpěv a chtěl jsem vidět, kdo tak krásně zpívá. A když jsem vás viděl, prostě jsme to musel zavolat. Jestli se můžu ptát, jak se jmenujete? Myslím, že to jméno, které jsem volal by se k vám hodilo.“
„Nezlobím se na tebe,“ řekla a usmála se. „Ale to jméno nevyslovuj nadarmo, ani ho nepřisuzuj někomu jinému, než komu náleží. Jsem Lúmenn-verya, mnohem menší paní než Varda. A jaké je tvé jméno, půlčíku? Vím, že v Roklince je Bilbo z Kraje, a jeho synovec Frodo, ale tebe jsem ještě neviděla.“
„Jsem Sam Křepelka,“ řekl půlčík a uklonil se až k zemi. „Sluha pána Froda.“
Lúmenn se musela usmát, s jakou vážností hobit mluvil o svém původu i o svém pánovi. „Kam jsi vlastně měl namířeno?“ napadlo ji.
„Hledám Gandalfa, potřebuji radu, ale to by vás nezajímalo, je to hloupost.“
„Pokud chceš Gandalfa obtěžovat hloupostmi, tak ho raději nehledej,“ řekla Lúmenn. „Myslím, že nemá příliš času. Život čarodějů je plný práce,“ usmála se.
„Asi máte pravdu,“ řekl Sam zamyšleně. „Ale já to někomu musím říct. Zdají se mi poslední dobou divné sny, mám z nich strach.“
„Jaké sny?“ řekla Lúmenn a srdce se jí sevřelo neznámou obavou.
„O skřetech a o bitvách,“ odpověděl Sam. „Vždycky slyším spousty hlasů a vidím skřety s šavlemi, jak běží po trávě tady v Roklince a já proti nim stojím sám. Nakonec mě vždycky chytí, jeden z nich si mě přehodí přes rameno a já se probudím.“
„Ne…“ zašeptala Lúmenn třesoucím se hlasem a světlo v jejích očích pohaslo a zakalilo se.
„Co se stalo?“ řekl Sam vyděšeně.
„To nic, půlčíku,“ řekla Lúmenn. „Děkuji ti, otevřel jsi mi oči.“ Pak se obrátila a odešla do tmy.
Speciálně pro Kiqi: Další kapitola bude ve čtvrtek 25.června 😉
Teda…zajéímavé 🙂
To jsem zvědavá, co bude dál…i když ovšemže asi vím 🙂
Ale je to moc pěkně napsaný…opravdu se mi nechce věřit, že jsi to psala tak brzo 🙂
Těším se na další část 🙂
cte se to moc hezky, asi si to budu tisknout a cist pred spanim:)
Další překrásná část velkého příběhu. To není jen fráze, ale navíc skutečná pochvala. Ty se vlastně dosazuješ do Silmarilionu. Takže to je velice zajímavé.
dodatek pro Lúmenn: Ahoj. Ještě dodatečně děkuju za pochvalu vzhledu mých web-stránek, ale jen pro ověření, to si myslela nový vzhled s tou zříceninou v pozadí, je to tak? Předem díky.
Lukáš: jj přesně ten;)
Musím upozornit, že tentokrát ti tam chybí, kdy bude další díl 🙂 😀
Kiqi: máš to tam:P:)
umíš nádherně popisovat
Děkuji 😀