Portréty post mortem aneb tváří v tvář smrti

Fotku v perexu dnes záměrně nechávám větší, ačkoli ji samozřejmě uvidíte i v článku. Jen se na ni pořádně podívejte – zdá se vám na ní něco divného? Aby ne. Chlapeček vlevo je totiž mrtvý. Ne, nejde o nějakou novodobou morbidní úchylárnu, ale vracíme se zpět do devatenáctého století, kdy tzv. portréty post mortem byly stejně módní, jako dnes vyšpulené rtíky na facebooku.
Zdá se to jako něco nemyslitelného, alespoň v dnešní době, kdy se smrt děje za zavřenými dveřmi ústavů a nemocnic, ale před sto lety byla smrt mnohem běžnější součástí života. Blízcí umírali v kruhu rodiny, doma, v posteli, ve které spali roky. A pak přišel fotograf a umírajícího zvěčnil, aby pozůstalí měli vzpomínku, což v době, kdy fotografie byla ještě velmi drahou záležitostí, byla vskutku vzácnost a někoho k zachování podoby blízkého člověka přiměla až jeho smrt. Ale mrtví v rakvi a na smrtelné posteli nebyli jediní, kdo se dochovali na fotografiích až do dnešních dní. Když kupříkladu zemřelo dítě či mladý člověk, bylo pro pozůstalé velmi smutné dívat se na jeho mrtvé tělo a tak se zesnulí aranžovali do polohy, jako by byli živí, otvíraly se jim oči a opírali se o židle, aby vzniklo zdání života. Trochu morbidní práce pro fotografa…

Otázka je, kdo z nich je mrtvý, přijde mi trochu, že všichni…
Co jsem se dočetla, tak tyto slečny jsou mrtvé obě, prý se to dá poznat podle výrazu
tváře, skleských rukou a výrazu očí
Portréty post mortem zažívaly největší boom v polovině devatenáctého století, v době, kdy si fotografii mohli dovolit jen ti bohatší. A často jim za života přišlo líto peněz a tak jim nezbylo, než svého milovaného zvěčnit až když zemřel. Malé děti se dávaly do náručí rodičům nebo se aranžovaly jako by spaly. Trochu z toho běhá mráz po zádech.
Ještě mrazivější jsou ale fotky, kde zesnulý sedí přímo mezi živými, ti jej drží za ruku a jeho násilím otevřené oči (prý na to byla speciální technika za pomoci kávových lžiček) se prázdně dívají do objektivu. Dokážete si představit, že s vámi sedí vaše právě zemřelá babička a vy ji držíte za ztuhlou ledovou ruku? A nebo že jste fotograf, který tráví dny v ateliéru s mrtvolkami dětí, které obléká do šatiček a lokýnkuje jim vlásky?
Na druhou stranu – proč se ale mrtvých bát? Proč od nich odvracet oči, překrývat je plachtou a chodit kolem po špičkách? Chládnoucí schránka bez duše, mrtvé maso…je na tom něco odporného? Proč v sobě jako lidé máme zakódovaný takový odpor ke smrti, k mrtvým? Připomínají nám naši konečnost? Tváří v tvář mrtvému vidíme v jeho vyhaslých očích svůj vlastní konec?
Jak by asi dnes bylo zacházeno s fotografem, který fotí mrtvé, strnule stojící v ateliéru s dokořán rozevřenýma očima? Byl by nazýván úchylem a výstavy by se asi jen tak nedočkal. Před sto padesáti lety se ale někteří umělci na tyto fotky vyloženě specializovali a lidé je vyhledávali jako jedinou spásu, která jim dovolí uchovat vzpomínku i jinde, než v srdci.
Otec (živý, podotýkám) se svým mrtvým nemluvnětem.
Prostřední slečna je podpírána sestrami (?), protože sama by se již vzpřímená neudržela…
Holčička nevypadá zrovna nadšeně, že ji objímá kolem ramen mrtvý bratříček(?)…
Děsí vás pohled na tyhle fotky? Nebo vás zároveň fascinuje jejich morbidita, jejich tajemnost, to zvláštní chvění, které vyvolávají? Smrt číhá za každým rohem, ale my se v naší době naučili ji nevnímat, ignorovat ji až do okamžiku, kdy na nás zblízka dýchne a pak už nelze odvrátit tvář. Své umírající jsme zavřeli do budov, z nichž není návratu, jen aby k nám jejich umírání nedosáhlo, aby jejich smrt zažili jiní, abychom jí nemuseli čelit. A není možná lepší obejmout mrtvé dítě a zvěčnit se s ním na fotografii, než jej nechat zabalit do plastového pytle nemocničním zřízencem? Kdo je morbidnější a zvrácenější? My nebo lidé, kteří si post mortem portréty nechali před sto padesáti lety zhotovovat? Diskutujte!
Galerii post mortem fotografií (celkem jich je v databázi 1300) naleztete ZDE.