Fotku v perexu dnes záměrně nechávám větší, ačkoli ji samozřejmě uvidíte i v článku. Jen se na ni pořádně podívejte – zdá se vám na ní něco divného? Aby ne. Chlapeček vlevo je totiž mrtvý. Ne, nejde o nějakou novodobou morbidní úchylárnu, ale vracíme se zpět do devatenáctého století, kdy tzv. portréty post mortem byly stejně módní, jako dnes vyšpulené rtíky na facebooku.Zdá se to jako něco nemyslitelného, alespoň v dnešní době, kdy se smrt děje za zavřenými dveřmi ústavů a nemocnic, ale před sto lety byla smrt mnohem běžnější součástí života. Blízcí umírali v kruhu rodiny, doma, v posteli, ve které spali roky. A pak přišel fotograf a umírajícího zvěčnil, aby pozůstalí měli vzpomínku, což v době, kdy fotografie byla ještě velmi drahou záležitostí, byla vskutku vzácnost a někoho k zachování podoby blízkého člověka přiměla až jeho smrt. Ale mrtví v rakvi a na smrtelné posteli nebyli jediní, kdo se dochovali na fotografiích až do dnešních dní. Když kupříkladu zemřelo dítě či mladý člověk, bylo pro pozůstalé velmi smutné dívat se na jeho mrtvé tělo a tak se zesnulí aranžovali do polohy, jako by byli živí, otvíraly se jim oči a opírali se o židle, aby vzniklo zdání života. Trochu morbidní práce pro fotografa…
Otázka je, kdo z nich je mrtvý, přijde mi trochu, že všichni…
Co jsem se dočetla, tak tyto slečny jsou mrtvé obě, prý se to dá poznat podle výrazu
tváře, skleských rukou a výrazu očí
Portréty post mortem zažívaly největší boom v polovině devatenáctého století, v době, kdy si fotografii mohli dovolit jen ti bohatší. A často jim za života přišlo líto peněz a tak jim nezbylo, než svého milovaného zvěčnit až když zemřel. Malé děti se dávaly do náručí rodičům nebo se aranžovaly jako by spaly. Trochu z toho běhá mráz po zádech.
Ještě mrazivější jsou ale fotky, kde zesnulý sedí přímo mezi živými, ti jej drží za ruku a jeho násilím otevřené oči (prý na to byla speciální technika za pomoci kávových lžiček) se prázdně dívají do objektivu. Dokážete si představit, že s vámi sedí vaše právě zemřelá babička a vy ji držíte za ztuhlou ledovou ruku? A nebo že jste fotograf, který tráví dny v ateliéru s mrtvolkami dětí, které obléká do šatiček a lokýnkuje jim vlásky?
Na druhou stranu – proč se ale mrtvých bát? Proč od nich odvracet oči, překrývat je plachtou a chodit kolem po špičkách? Chládnoucí schránka bez duše, mrtvé maso…je na tom něco odporného? Proč v sobě jako lidé máme zakódovaný takový odpor ke smrti, k mrtvým? Připomínají nám naši konečnost? Tváří v tvář mrtvému vidíme v jeho vyhaslých očích svůj vlastní konec?
Jak by asi dnes bylo zacházeno s fotografem, který fotí mrtvé, strnule stojící v ateliéru s dokořán rozevřenýma očima? Byl by nazýván úchylem a výstavy by se asi jen tak nedočkal. Před sto padesáti lety se ale někteří umělci na tyto fotky vyloženě specializovali a lidé je vyhledávali jako jedinou spásu, která jim dovolí uchovat vzpomínku i jinde, než v srdci.
Otec (živý, podotýkám) se svým mrtvým nemluvnětem.
Prostřední slečna je podpírána sestrami (?), protože sama by se již vzpřímená neudržela…
Holčička nevypadá zrovna nadšeně, že ji objímá kolem ramen mrtvý bratříček(?)…
Děsí vás pohled na tyhle fotky? Nebo vás zároveň fascinuje jejich morbidita, jejich tajemnost, to zvláštní chvění, které vyvolávají? Smrt číhá za každým rohem, ale my se v naší době naučili ji nevnímat, ignorovat ji až do okamžiku, kdy na nás zblízka dýchne a pak už nelze odvrátit tvář. Své umírající jsme zavřeli do budov, z nichž není návratu, jen aby k nám jejich umírání nedosáhlo, aby jejich smrt zažili jiní, abychom jí nemuseli čelit. A není možná lepší obejmout mrtvé dítě a zvěčnit se s ním na fotografii, než jej nechat zabalit do plastového pytle nemocničním zřízencem? Kdo je morbidnější a zvrácenější? My nebo lidé, kteří si post mortem portréty nechali před sto padesáti lety zhotovovat? Diskutujte!
Galerii post mortem fotografií (celkem jich je v databázi 1300) naleztete ZDE.
Omlouvám se, ale nenapadá mě nic výstižnějšího, než: "No doprdele!"
Některýma článkama mě i po dlouhé době docela dostáváš, o tomhle jsem nikdy neslyšel. Pózovat s mrtvým bratrem držícím mě kolem ramen? Hlavou mi zní jedno slovo – úchylárna – snažím se to vzít racionálně. Vlastně na tom není nic špatného, ale… ne, snažil jsem se, ale důvod nepochopim.
Už jsem o tom slyšela, ale mrazí z toho.
No, abych pravdu řekla mrazí mě z toho a asi bych si takovouhle fotku doma nepověsila, je mi z ní opravdu tak nějak děsivě….a o pózování s mrtvým člověkem na fotce už nemluvě, mě stačilo, když jsem měla vytáhnout před lety našeho kocoura, kterýho jsme museli nechat utratit z košíku a nedala jsem to,úplně jsem se z toho sesypala, když jsem ještě cítila jak je teplej a věděla jsem že je mrtvej. Zkrátka o smrti se fakt nerada bavím a už vůbec se s ní nerada setkávám….
Wow. 🙂 Tohle by se líbilo Nebožce. 🙂
Jo, bylo by fajn, kdyby se takové fotky vrátily. Speciálně v podání inteligence našpulených rtíků a vystrčených koz na FB. Kdyby k tomuhle ještě přibyl čistý průstřel energetickou zbraní, to by byla paráda. Člověk by měl aspoň pocit, že se někdo snaží něco udělat s inteligencí lidstva. 😀
Nevím, proč lidi mají takový odpor ke smrti, ale vsadil bych se, že se to dá dohledat. Určitě na tom bude mít podíl pud sebezáchovy, protože řece nechceme umřít. A co takhle dnešní doba a filmy o nemrtvých? 🙂 Navíc, s mrtvými se zachází jinak už poměrně dlouho, ne?
Ale jinak to ve mě nějak nevyvolává žádné pozdvižení. No tak měli rádi svoje blízké a chtěli se s nimi naposledy zvěčnit. Dnešní doba má taky spoustu úchyláren, jako móda nezávazného sexu atd. Našlo by se toho víc, ale to by musel říct někdo, kdo se možná o lidi i trochu zajímá. 😀
Chápu, že to tehdy bylo normální. Jak píšeš, tehdy lidé umírali doma v kruhu rodiny.
Upřímně mě asi právě děsí ta představa koukat na mrtvou schránku, tváří v tvář smrtelnosti.
Žádného mrtvého jsem ještě neviděla a ani nechci. A nejen kvůli dramatickým blízkých.
[5]:úmrtím
Tak to je docela dost drsný, vůbec jsem nevěděla, že se tohle dělalo. Nedokážu si to představit, i když se snažím pochopit, že to bylo normální. Bože…
[1]: a já bych to i chápal (přestože s tím nesouhlasím)… vzhledem k možnostem tehdejších časů (viz fotografie), je celkem pochopipetelné něco takového.
Babička mala podobné fota doma :)ale pozri na toto, to je este divnejsie, su tam vacsinou deti, hlavne viktoriani mali vo zvyku fotit mrtvych: http://www.youtube.com/watch?v=EOve0vB2y40
Docela zvláštní. Třeba kolem mrtvých chodíme potichu proto, že je nechceme rušit.
Rozhodně mám takový pocit, že je v dnešní době skoro nežádoucí o smrti mluvit. Proč ale? Je to část života. Když se dnes rodí miminka, většinou tam sedí tatínkové a čekají. U umírajícího je jen spousta hadiček a přístrojů – když tedy někdo nemá to štěstí a neusne navždy během noci.
Když čtu komentáře, tak mě napadlo, že vlastně v dnešní době, když někomu zemře malé dítě, tak jakoby se na něj všichni snažili zapomenout, jakoby vůbec neexistovalo. U nikoho nenajdete fotku se zemřelým dítětem v náručí. Je to jediná možnost, jak si ho připomenout obrazově. A přecijen matka si už během těhotenství vytvoří k dítěti nějaký vztah, takže mi je nakonec bližší ten 150 let starý přístup, než ten dnešní…
uz jsem o tom slysela, fascinuje me to, jestli se to tak da rict. mozna mi to neprijde divne protoze jsem uz par mrtvych videla, vcetne toho, ze jsem jednoho v podstate stahovala z kuze. smrt je samozrejme bolestna i kdyz verime tomu, ze se blizci odebrali do lepsiho sveta, ale desiva nebo odporna neni, mozna jen zahadna..
[9]: to video je vyborny, vcetne hudby a konce:D
Myslím, že dnes kdy si fotky může dovolit každý, by se milovaný člověk měl fotit zaživa.
Doba, ve které se takto fotilo až po smrti sice chápu, ale pokud už je někdo nemocný, nebo na to čeká, radši ho vemu k fotografovi, když žije. – Třeba babičku, že 🙂
Jinak mě tyto fotografie nijak nepobuřují, ani neděsí. Spíš fascinují.
Poklesla mi čelist… podivné mrazení, ano… a zajímavá logika – živí nestáli za ty peníze za fotografa… cena života je stále nižší a nižší…
P.S. Prohlížela jsem si několik fotografií. Mám z toho dojem, že v té době děti umíraly často, jsou na téměř každé fotce (zatím jsem prohlédla začátek)
Vážně zajímavé téma. Přemýšlela jsem, co pro mě znamená mrtvé lidské tělo, a napadaly mě slova jako odložit, zapomenout… Před pár měsíci mi umřela babička, takže jsem hodně přemýšlela nad tím, jak lidi mizí v nenávratnu, jak se jich sami svým způsobem dobrovolně vzdáváme, abychom si ušetřili bolest. Asi to není o nic lepší než fotit mrtvé těla, abychom si uchovali vzpomínku.
[4]: Pokud tě to fakt zajímá, proč, tak ve (středo)evropském kontextu se to mělo tak, že lidi prostě žili v daleko těsnějším sepětí s přírodou. A řídili se jejím rytmem. Nejenže jedli, co kde rostlo, ale taky věděli, kdy zasít obilí, kdy ho sklízet, když byla zima, tak nikam necestovali, konec dne a začátek noci pro ně byl signál, že není nějak extra bezpečný se někde toulat… A součástí přírody je nevyhnutelně i smrt. Byli na ni proto zvyklí, umíralo se hodně. Ano, umíralo se víc z toho titulu, že lidé měli horší stravu, hygienické podmínky a tak. Ale samozřejmě se taky umíralo kvůli nekvalitní lékařské péči. Nejvýraznější znalost lidského těla neměl doktor, ale kat. Ten měl sice slušně krvavou profesi, ale hodně se u toho dozvěděl, protože holt medicínu nevyčtete z knížek, musíte si pořádně "ušpinit ruce". Kat ovšem nebyl společensky nijak vážená osoba, takže krom doktorů to milý křesťan zkoušel i s přímluvou u různých svatých. Ale nakonec, křesťan věřící v posmrtný život nevnímá smrt nějak fatálně (ale jako přelom někam jinam) a navíc se na ni musí připravit, protože samozřejmě, až na to přijde, tak na onom světě nechce být v pekle, ale v nebi. (Nehledě na to, že mám pocit, že církev asi taky nebyla v určitých obdobích kdovíjak nakloněná pokrokové medicíně, když je všechno "vůle boží", do který se nevyplatí šťourat. Tyhle náboženský přesahy kdyžtak google ale, nejsem religionista. 🙂 Nám se to fakt nezdá, protože jsme se daleko víc vytrhli z přirozeného běhu přírody, ale výše popsané je tradice stovek let a tohle když si uvědomíte, tak se nedivte, že takovýhle vztah ke smrti ještě v devatenáctém století společností rezonoval. Ty fotky mě nijak nepohoršují, jsou přirozeným odrazem určitýho rysu mentality lidí, který tu byl hrozně dlouho.
[16]: No, ne nadarmo máme v České republice špičkovou neonatologii. 😉 I tohle byla běžná realita, že umíraly děti.
Ne, o něčem takovém jsme až dosud neslyšela a o to víc mě to vyděsilo anebo spíš šokovalo? Když se člověk na ty fotky dívá běhá mu mráz po zádech a musí obdivovat odvahu živých. Přeci jenom dívat se pak na fotografii, kde je se mnou mrtvý člověk…
Já to znám.Už jsem o tom něco slyšela a bylo to také ve filmu The Others.Při pohledu na ty fotky mě mrazí a v hrudi mám takový divný pocit….mít to doma byla bych na jednu stranu ráda, že i takovou věc naše rodina má, ale nadruhou stranu bych to zamkla do nějaké truhly a pořádně schovala…
[15]: tak zas tak bych to nedramatizoval 🙂 )
Mě na těch fotografiích nepřijde nic zase tolik šokujícího. Naopak mi to přijde docela hezké, že se pozůstalí chtějí zvěčnit se svou mrtvolkou.
S tím, že dnes se od smrti distancujeme co to jen jde souhlasím, na druhou stranu chápu, že mrtví umírají v nemocnicích. Dřív chodil doktor domů, teď chodí lidé k doktorům do nemocnice, kde je modernější vybavení. Tam na lůžku bojují o život a díky moderní medicíně mají větší šanci na přežití, než by měli doma mezi příbuznými. Nevýhoda to je, když zemřou, protože se nestihnou rozloučit. Ale svým způsobem to prostě patří k přístupu dnešní doby. Na druhou stranu – mrtvola se pak už nikdy nedostane zpět k rodině, na pohřbu většinou pozůstalí uvidí jen zavřenou rakev. Nestihnou se vlastně pořádně rozloučit – a vyhovuje jim to, protože nemusí čelit přítomnosti smrti.
Mimochodem, doporučuju knihu Psýché a smrt, nedávno jsem si jí pořídil a přijde mi velmi zajímavá, i když mám přečtenou zatím jen první část, ve které autor popisuje vztah člověka ke smrti v různých kulturách. (Svým způsobem jsou některé části až vtipně morbidní).
Tak o tomto počujem prvý krát, neveril by som že na tých fotkách je niekto mŕtvy, všetci tam vyzerajú ako živí.
Indiáni sa vyfoteniu vyhýbali, verili že im to ukradne dušu, mŕtvy už dušu nemajú, takže im fotka už nemôže nijak ublížiť, je to v podstate rozumné, ak nechcete prísť o dušu nechajte sa fotiť až po smrti 😀
wow, dost zajímavej článek, uplně mě mrazí
nevim čeho se bojí lidí a vlastně i já na mrtvích lidech, je divné objimat schránku bez té duše, ta dělala člověka člověkem a už je pryč
no asi nám to připomíná naší smrtelnost
ale neumím si představit focení s někým mrtvým, asi bych se složila na zem a za chvíli by mě fotili taky…
Smrt je další kapitolou v našem životě, není ani zlá ani dobrá je neutrální, ale s těch podivně vytřeštěných očí opravdu mrazí. Doporučuji film Žena v černém.
Velice zajímavý článek….Je pravda, že v dnešní době se před smrtí "utíká". Jednak si jen málo lidí připouští, že smrt je vlastně každý den "na dohled". Nikdo ráno neví,jestli dožije večera….
Za druhé lidé odmítají vidět své blízké umírat. Dříve bylo normální, že se umíralo doma, v rodině. Dodnes si pamatuji, jak zemřel můj praděček. Umřel v noci a ráno ležel v obývacím pokoji v rakvi, oholený, umytý, připravený na poslední cestu. Bylo mi 6 let, ale nikdy na to nezapomenu a určitě mě to nevyděsilo…….
O tomhle jsem ještě neslyšela a je to celkem děsivé. Na druhou stranu kdybys neměla u fotek napsáno, že je někdo z nich mrtvý, nenapadlo by mě to.
Jistě že tato společnost,popírání smrti je totiž popírání života takže vrchol nihilismu.Z druhé strany je strach ze smrti pouhým útrpným nevědomím že smrt neexistuje…
Tento druh fotografie znám celkem dlouho. Kdysi jsem to viděla v nějakém filmu. Je pravda, že ve mě vyvolává hrůzu spíše pohled na CIZÍ mrtvé a na živé členy rodiny v jejich blízkosti.
Na podpírání mrtvých se používal takový speciální stojan, nejvíce je to vidět u první a druhé fotografie, kde za nohami stojících mrtvol vystupuje část podstavce.
http://www.youtube.com/watch?v=h9NMJ_juYSU&feature=related
Uuuffff!!! Docela mi to připomnělo film "Ti druzí". Pěkně morbidní vzpomínky. Občas se mi přihodí, že vidím podobný obrázek, jen ne na fotce, ale v realitě. Běhá mi z toho mráz po zádech.
Jenže móda je móda. za pár let bude třeba připadat morbidní, že se dnes dělají náhrobní kameny, urny, nebo že se díváme na jatka v televizi.
Velmi pekny a zaujimavy clanok. Suhlasim, ze je to horsie asi v dnesnej dobre, kedy sa snazime nevidiet to, co nam nevyhovuje, aj ked smrt je tak beznou sucastou zivota nie len nasho, ale aj vsade okolo. A je velmi zaujimave, ze ludia pozeraju tolko kriminaliek a roznych filmov, kde smrti az az a roznymi sposobmi, ale v realnom zivote sa jej tak velmi vyhybame a blizkych nechavame osamote.
zle sa na to pozerá. neviete mi prosím povedať nejaké filmy, kde by o tom bolo viac? na
http://zaujimavosti.net/extremne-veci/post-mortem-posmrtna-fotografia-milovanych-od-19-storocia-po-dnes/
som čítal že THE OTHERS ale to sa mi nezdá.
Moje prababička porodila dvanáct dětí, většina zemřela v dětském věku. Pár jich bylo ještě zvěčněno v truhličce, zasypáno svatými obrázky (jednalo se o dobu 40. let 20. století). S jedním mrtvým dítětem ji dokonce krátce po válce namaloval rodinný přítel – akademický malíř. A také na leckterém hřbitově je ještě dodnes na hrobě zachována fotografie dítěte v rakvi (nejčastěji novorozeňata a batolata). Leckdy to byl opravdu jediný snímek toho dítěte. Takže mě tedy existence fotografií "post mortem" neudivuje, ale u těch viktoriánských mě spíš fascinuje i děsí ta – ehm – detailní "živost". Přesto mi tento přístup přijde pochopitelnější a jaksi přirozenější než ten dnešní. Zatímco u sexu to tak není, tak smrt je pomalu vulgární slovo. Jelikož mne smrt, hřbitovy (hlavně tedy funerální památky, ty dnešní hroby nemají kouzlo) zajímají od malička, slýchala jsem, jak jsem divná, nenormální, že o smrti se nebaví, nemá se o ní přemýšlet, proč se o ni zajímám, když jsem tak mladá atd. Ale smrt je přirozená a že je někdo mladý, tak to neznamená, že je pro smrt nedotknutelný. Pro mě je přirozená součást života, přirozenější než sex, protože bez toho se člověk obejde, není to opravdu životně nutné a kromě toho, je to záležitost dvou lidí, jejich intimita. Co je do toho ostatním? Jsou s těma dvěma snad u toho?! Zato smrt je nevyhnutelná, nutný důsledek našeho života – a není výjimky. Tady člověk potřebuje, aby nebyl sám a blízcí leckdy smrt blízkého ponesou lépe, když se s ním předtím řádně rozloučí a doprovodí jej na poslední cestu.
Nevím jestli bych dokázal stát vedle mrtvého… Je to divný pocit, je to asi pět let co nám doma umřela babička (v posteli) a vůbec to nebyl hezký pohled. Smrt mě osobně velmi děsí. Nevím kdy příde, jaká bude a jestli to nebude bolet. Představa, že stojím vedle své mrtvé babičky a ta mě obímá stuhlýma studenýma rukama a kouká na mě prázdnýma očima bez toho aby se pohnula??? Děs!!! Ale chápu to. Když to tak měli… Když může někdo lidi zabíjet a pak s tím normálně žít, tak proč by se snimi nefotil?…