Mám za sebou už skoro čtyři roky blogování a musím říct, že za tu dobu jsem se naučila hodně. A nemyslím tím umět správně naformátovat vzhled stránky nebo zvolit vhodné záhlaví. Hodně mě toho naučil celý internet – lidé se tu totiž chovají dost odlišně od reálu a ať chci nebo ne, řadím se do stejného proudu a sama dělám obdobné chyby. V souvislosti s tím, že v práci poslouchám rádio a pořád se tam mluví o kyberšikaně a taky v souvislosti s jedním komentářem jsem začala přemýšlet nad tím, kde se vlastně skrývá naše „pravé já“, když přispíváme na internet.
Kam ho strčili ti, co nadávají v diskuzích a posílají do blázince, do prdele nebo i někam dál lidi, s nimiž se nikdy nesetkali. A nebo právě tohle je ta pravá podstata nás lidí, pánů tvorstva, kterou dovedně skrýváme za maskou civilizovanosti?
Máme tu tedy dva extrémy – člověka, co sám sebou v reálném životě být nemůže a tak se projevuje jen na internetu a člověka, který sám sebou je pořád a natolik ho to nudí, že se přetvařuje on-line.
Ale mezi tím máme bezpočet charakteristik, kde ve vyváženém středu leží člověk bez jakýchkoli masek – jak těch internetových, tak i těch běžných. A okolo ideálu a extrému ležíme my všichni – lidé s pár maskami, ale jinak docela sví, lidé, co se občas nemůžeme v reálu chovat tak, jak bychom chtěli a tak si to užijeme ve virtuálním světě. A někde tam jsme i my všichni blogeři, co píšeme články ze života, úvahy či povídky a možná si cele neuvědomujeme, kolik nás samých vkládáme do všech těch slov. Protože, ruku na srdce, nakolik sami sebou jsme na blogu? Kolik bariér před námi stojí, abychom mohli opravdu napsat kdo jsme?
Tohle není deníček skrytý pod polštářem, tohle je hotová kniha hostů, kterou si na stolku v hale může přečíst kdokoli. Pochybuji, že do veřejně přístupného sešitu byste psali vaše nejniternější pocity. Koneckonců i věci více povrchní, jako hádka s rodiči nebo stížnosti na učitelku, jsou už dost nebezpečné – přece jen, internet je přístupný všem a ani anonymita nezajistí, že zůstanete nepoznání člověkem přímo z vašeho života.
Pak nastupují různí chytráci, kteří vás znají osobně a možná nemají tak úplně v lásce a začnou
vám vyčítat, že tohle a tamto bylo jinak a že ve skutečnosti jste úplně jiní. Jsme tedy pokrytci? Zbabělci? A nebo jen vytrháváme nesourodé kapitoly z deníku našeho života a – laskavý čtenáři, mysli si co chceš? Jsou přece jen nálady, o něž se nechceme dělit a pocity, za něž se stydíme i před nejlepšími přáteli. Jsou slova, která raději nikdy nevyřkneme a tajemství, která uslyší jen slzami promáčený polštář. Některé z těchto věcí jsou zásadní pro utváření mozaiky naší osobnosti a života obecně a přesto se o ně nemůžeme…nechceme podělit.
Přesto ale nemám pocit, že bych já sama nebo vy, mí blogoví přátelé, chtěla vypadat na blogu jinak, než jaká jsem ve skutečnosti. Chybí tu některé zážitky, na něž jsem neměla čas nebo chuť sem napsat, není tu každá dobrá ani každá špatná nálada, ne vše, nad čím jsem v reále přemýšlela jsem zvěčnila do písmenek, ale snažím se nic neměnit, nepřikrášlovat ani nezdrsňovat, píšu jako já a chovám se jako já, protože jsem to já.
Nevím ani jaké mám nasazené masky. I když ano, občas některá z nich spadne a když ji sbírám, lepím a nasazuji zpátky, pochopím ji a uvědomím si, že ji mám. Možná jste některé z nich zahlédli mezi sprškou slov a písmenek – drsňačka, která všechno vydrží, všechno přežije, víc chlap než slečna, prase, rozhodnost sama; citlivý romantický snílek v černém, bledá básnířka s jizvami na rukách, ztělesněná melancholie s cigaretou; ztřeštěný blázen, co tančí v supermarketu a zpívá si, když má radost, pláče a řve když je mu smutno…ale jak to čtu, jsou to vůbec masky? Nejsou to všechno jen role jediného herce, jen charaktery z jediné hry? Která ze všech těch masek je má pravá tvář – že by všechny?
Občas si dokonce říkám, že vidíte dokonce ještě víc, než lidé z mého okolí. Protože mezi slovy a gesty se myšlenka ztratí snadno, ale tady v písmenkách se dá snadno číst mezi řádky a občas chápat mnohem širší souvislosti. Myslím, že ten, kdo by si dal tu práci a přečetl si celý blog od prvního článku až po dnešek, všechny ty stovky a stovky mých zveřejněných myšlenek, poskládá si před sebou docela plastický obraz mojí duše.
My všichni blogeři jsme tak trošku pokrytci. Ale jen pro ty, kdo neumí číst i jiné věci než slova. Pro ty, kdo nechtějí chápat víc. Často se vymlouváme, že nikdo nemá právo mít jakýkoli názor na nás, přece jen, nezná nás, zná jen slova z blogu, tu a tam fotku a nějakou tu myšlenku do slov vepsanou. Ale je opravdu tak snadné stát se někým jiným jen za pomoci zápisů a článků? Je opravdu tak těžké odhalit podstatu člověka z toho, co vytvoří a nazve „svým blogem“?
Možná všichni odhalujeme více, než si vůbec umíme představit. A pak jednoho dne nám to dojde a všechno to označíme a smažeme, odkrytí, nazí a otevření celému světu. Zděšeni se podíváme do zrcadla, kde se místo odrazu chvěje naše nahá duše a my se zalekneme.
Hodně blogerů mizí z internetového světa, protože už toho mají po krk, nestíhají psát nebo už je to nebaví, ale další obrovské procento odchází právě proto, že už toho na sebe řekli příliš. Pak se objeví ti opravdoví lidé, kteří se neskrývají za přezdívkou, ale mají tváře, jména a denně je vídají ve škole, na ulici, v práci, doma a tihle lidé se začtou a seznají, že v téhle větě je jim spíláno a v té další si pro ně autor blogu rve srdce z těla. Anonymita se sloupne jako další z masek a v reálném životě se začínají bořit vztahy a dosud pevná země se chvěje.
A možná ani není třeba aby přišel někdo z přátel a blízkých. Možná stačí jen otevřít archiv a přečíst si řádky napsané před pár měsíci nebo lety. Odhalit, co se tehdy dělo v mé duši a zaleknout se toho, jak dalece je to otevřené a upřímné.
Chceme být upřímní? A ke komu – k sobě, k přátelům či k virtuálním lidem v maskách? A můžeme vůbec být upřímní ke všem z výše jmenovaných?
Mám dojem, že se do toho už pomalu zabředávám a kontrolka kdesi v mé hlavě hlásí varovné „podstata problému nenalezena“. Myšlenka ale byla vyřčena, duši se ulevilo a vy máte alespoň podnět pro zamyšlení.
Právě ta ''otevřená kniha'' byl důvod, proč jsem stvořila blog s nutností registrace. Dřív do mého veřejně přístupného světa chodili lidé, o kterých jsem nechtěla aby znali moje nitro. Občas mě to mrzí, protože je nejenom deníkem, ale také místem plným recenzí z filmů, knih a tak podobně, ale jistá potřeba kontroly nad mým internetovým světem mě donutila stát se přístupnou jen pro vyvolené.
I teď se občas stává, že své pocity skrývám do metafor, ale to spíš proto, že mě to baví než, že bych se obávala ukázet světu.
Ze svý zkušenosti můžu potvrdit, že anonymita na internetu až tak docela neexistuje. Můžu taky potvrdit, že pročítání starých článků ve mně budí touhu si zpětně nafackovat, ať už kvůli tomu jaký kraviny jsem napsala, nebo kvůli tý přímočarosti a upřímnosti. Každý nosíme masky, ty moje jsou buď – nenapravitelný cynik, ufňukaný romantický snílek, střelenej cvok a pak je tu jistá imaginární postava, která mi kecá do života a drží mě při zemi. složité 😀 ale určitě to tak má víc lidí. Tisíckrát už jsem se ptala co by se stalo kdyby někdo z mých známých četl můj blog. Poznali by mě?
Zdravím. Kyber-šikana na internetu bude asi u mnoha lidí pořád dokud nebude zaveden takzvaný "občanský průkaz pro internetové prostředí". (úsměv)
Plno lidi by nekomu nikdy nereklo do oci to, co jim pak na internetu napisou. jinak souhlasim s Venom…a promin za psani bez diakritiky, nemam na to klavesnici :)…
Je pravda, že můj "život" na blogu a skutečný život se od sebe liší; neskrývám to a nezatajuji. Ale určitě to nebude nějaký markantní rozdíl, spíš, jak tu říkáte, masky, to co bych hrozně chtěla být ve skutečnosti, ale umím tím být jen ve slovech a už ne činech.
Lúmenn: Co se týče pokrytectví u bloggerů, tak mi vyloženě k smíchu přišli tací/také bloggeři/rky, kteří tvrdí, že
1. jsou Katolíci,
2. zároveň také Goths,
3. a také Vegetariáni,
4. mimojiné i Magičtí učencí,
5. mají přezdívku Lilith666DarknessVampyreGothBitchNightwishFuckMotherfucker69,
6. nechodí k volbám,
7. bojují proti týrání zvířat,
8. tvrdí o sobě, že jsou reální vampýři,
9. myslejí si, že jsou nejmoudřejší na světě a kážou každému co mají dělat, protože oni jsou přece duchovní šlechta,
10. všude kecají o tom, jací jsou a když se z toho náhodou někdo nepostaví na hlavu a vystaví je věcné kritice, tak řádí jak tajfun, že jsou diskriminovaní, že je nikdo nechápe a jdou fňukat k administrátorovi, aby toho kritika umlčel.
Pokud najdete někoho, kdo vykazuje 10 nebo 9 z těchto znaků, tak Vám přeji upřímnou soustrast a pevné nervy. Já už osobně na taková pseudoindividua kašlu, ale pokud se někdo takový vyskytne v mém okolí a budu mít po ruce Desert Eagle a začně dělat dusno, tak slibuji, že se neudržím na uzdě a budu se chovat jako býk běžící rozběsnit nezkušeného toreádora.
(DISCLAIMER: Teď vážně nikoho nechci a ani nemíním urazit.)
[6]: Zdar…jo to víš že jo hele – zatím tady však dokazuješ jen jedno jediné: máš strach ukázat svou prvou identitu.
Snaž se více chápat zájmy a pocity té "duchovní šlechty" (nebo jak si ty lidi nazval ty něco s přezdívkou "Rejpal")
No, ono… máte to těžké. Na blogu opravdu můžete být jiní. A to aniž byste chtěli. Nevyhnete se tomu, že na blog píšete v určitých náladách. <br>
Pak je rozdíl, jestli vás lidi znají ze školy, kde si se spolužáky moc nerozumíte a pak se prostě neprojevujete nebo z blogu, kde se zápalem denně píšete o svém velkém koníčku nebo třeba ze skautu, který vás baví a tak vás tam znají jako neposednou, živou, energickou a ukecanou bytost. <br>
Každá ta tvář je nějakým způsobem vaše, není to cílená přetvářka. Jenomže určití lidi prostě znají jen vaši určitou polohu. <br>
Někdo třeva blog používá jako katalyzátor emocí, píše, když má depku, protože se z toho potřebuje dostat… No a pak od lidí, co ho čtou prostě dostane nálepku citově labilního melancholika. <br>
Dá se s tím logicky počítat, že takhle lidi hodnotit je blbost. Nikdo k tomu ostatní samo nenutí, aby si vás jasně zařadili do nějaké krabičky. <br>
Jenomže hodně lidí to zkrátka pro zjednodušení dělá a mají tendenci si vás do nějaké nálepky "snílek/drsoň/chytrolín etc" prostě narvat. A to ačkoli znají právě jen jednu vaši tvář.
[8]: Jé, sorry za ty nesmysly na koncích řádků. Normální ruční odřádkování pomocí Enteru mi tu předtím neběhalo, tak jsem prubla html tagy. A jak tak koukám, zase se už odřádkovávat za pomoci Enter dá. Budu si pro příště pamatovat. 🙂
[7]: Poznal ses? 8)
[7]: Budu se snažit Vaše neotitulovaná výsosti Lorde Lukáši. *usměji se* Akorát nevím, který Lord Lukáš jste a z kterého hrabství či panství.
[6]: sákryš, jsem úplně out jak to tak vidím, až na to týrání zvířat jaksi nezapadám a i proti tomu bojuju spíš na půdě rodiny (kupování určitých výrobků apod.), než abych chodila na demonstrace:)
Spíš mě pobavil Lukáš, který si to ihned stáhl na sebe. Inu potrefená husa nejvíc kejhá:)
[12]: Také si říkám. *usmívám se*
Jinak, když Vám tolik vadí můj pseudonym Rejpal, tak mi od příště můžete říkat Axel (celým jménem Axel Edelstein (aka Molekh)).
Takže Lorde Lukáši, nestydím se ani za své přijmení. *úsměje se*
[10]: Jestli to bylo kvůli té osmičce, tak je mi to více než jasné. Ještěže jsem se nedočkal poměrně ostřejší reakce typu: "Jsi ubohý hloupý smrtelník, který ničemu na světě nerozumí, jedině my vládneme celému světu bla bla bla."
Tak tohle je opravdu výstižný článek!Klobouk dolů, je fakt povedený. A taky je pravdivý!Já jsem dříve měla také hodně masek, ale postupem času se masky někam ztratily a nedávno jsem začala pozorovat, že tak jak se chovám na internetu se chovám i v reálu. Žel bohu, lidé u mě špatně snáší jednu vlastnost a to jak na internetu, tak i v reálu, a to je má až moc velká upřímnost, jak to nazvali. Ale já pořád říkám, že je lepší slyšet pravdu ať už je jakkoli drsná, než si pořád lhát a lhát a být spokojení. Když jsem si četla tento článek, nemohla jsem uvěřit že se tohle zplodilo z hlavy obyčejného člověka a tak jsem si říkala:,,Konečně se našel někdo, kdo se nestydí za svůj názor a kdo se nebojí podražděných reakcí ostatních!" Opravdu, palec nahoru!:)
[12]: Nevím čím jsem tě pobavil, když jsem na sebe nic nestáhl takže žádná "trefená husa" jo? Kočičko. A příště buď té lásky a nemluv za mě ano? Nikde v mém komentáři není ani "ň" o tom že bych to takzvaně "bral na sebe". Děkuji.
[15]: děkuju za pochvalu, z tím, že lidi těžko snáší upřímnost jsem se taky setkala a mám na to podobný názor jako ty – pravda nakonec vždycky bolí míň než (by´t třeba milosrdná) lež:)
[16]: Pročpak šikanuješ Lúmennku?
[18]: Tak teď jsem se upřímně zasmál tvému nesmyslu. Nikoho nešikanuju, ale odpovím ti otázkou: Proč se "Lúmennka" zastává těch kteří dokazatelně šikanovali mě? Teď mluv.
[19]: *Muck*!
omg ja se zase tak pobavila!:D
jinak dobrej clanek, ja se snazim byt na blogu stejna jako v zivote, ale nevim nakolik se mi to dari, zase tam nemam tolik osobnich veci aby se to dalo az tak posuzovat, ale asi pusobim na blogu a netu celkove vic bezstarostne rekla bych…
Dokud Rejpal a Lukáš existují v jedné diskuzi, mohou číst a mohou na svoje komentáře navzájem reagovat, nevidím v ničem problém 🙂 . K zákroku bych přistupovala jenom v případě, že by někdo pomlouval osobu, která součástí diskuzního vlákna není a nemůže tedy reagovat 🙂 .