Srdce tluče, slzy tečou, svěží vítr čechrá vlasy…

Publikováno Od LumennKategorie:Lúmennčin veřejný deníček...
Je to zase tu. Naposled? Kdo ví… Každopádně je léto a nevím proč, probohy a neptejte se mě na to, ale jakmile zavane svěží letní vítr a člověk se ho nadechne, chytne ho to a nepustí a jeho srdce páchá blázniviny. Už čtvrtý rok za sebou mám své období letního rozcházení a když se nad tím zamyslím do důsledku tak musím přiznat, že kromě asi dvou let, se od svých patnácti, kdy jsem poprvé začala mít vážný vztah, až do dnešních třiadvacíti, strávila každé léto nějakým rozchodem. Často pak následovalo opětovné setkání a často zase ne, každopádně k těmto dnem to patří stejně, jako cukroví k Vánocům nebo metal k mástrům.
Ani nevím, proč to tak je. Možná je to létem. Možná mnou. A možná obojím. Ale ano, opět jsme se s Mamutem rozešli. A teď nezvedejte prosím oči v sloup a neříkejte si, že je to blbost, protože se k sobě zase za chvíli vrátíme. Jsou věci, které změnit jdou a pak jsou takové, které smaže jen mnoho let nebo mnoho slz. Nebo oboje.
Nebudu sem psát nic z toho co cítím. Ne, že bych nechtěla. Ale myslím si, že to nemá smysl. Protože to, co se teď ve mě honí, se nedá popsat v pár větách, to se dá jenom prožít a já nikomu z vás nepřeji, abyste to prožili také. Takže jak popsat to, co se děje, aniž bych zabředávala do nicneříkajících klišé a do frází, které si tu čtete každé léto?
Jde o to, že vlastně nejde o nic. A taky o všechno. Kruci a je to tu, ty nicneříkající fráze. Tak jinak. Už jste někdy stáli tváří v tvář osudu? Takovému tomu pocitu, který na vás křičí ze všech stran, že máte něco udělat, že to musíte udělat, že to tak má být? Zní to jako ze špatného fantasy filmu, že?
Ale já mám občas pocit, že celý můj život je špatný fantasy film. Od chvíle, kdy jsem napsala první řádky své Paní prstenl až do dnes se můj život podobá béčkovému bijáku o spasení světa a spasení duše, o romantické lásce až za hrob a osudovém poslaní. Sračka na ntou. Fakt.
Nicméně je to film a když už sedím v kině, nemůžu se jen tak zvednout a odejít. Jednou to toho člověk vrazil ty nekřesťanské peníze za lístek a popcorn a taky je to 3D a i když je to hovadina, tak je děsně napínavá. V hlavní roli Lúmennka. No nechoďte na to, když je to o vás.
Ale abych to shrnula. Mamuta miluji. Tečka. On mě. Tečka číslo dvě. Nejsme spolu. Protože to tak musí být. Třetí a poslední tečka. Chápete to? Ne. Já? Taky ne. Ale jsou věci, které váš život zasáhnou a rozmetají ho na atomy, jako meteorit a vám nezbývá, než posbírat ty miniaturní částečky a pokusit se život zase poskládat dohromady. Je to jako puzzle s chleba. Hromada drobků, které nedávají smysl. A stejně vám nic jiného nezbyde.
A víte co? Poprvé v životě se nestydím za to, že beru antidepresiva. Protože jsem dospěla k poznání, že člověk, jako jsem já, potřebuje k životu v tomto světě nějaké drogy, aby to vůbec mohl přežít. Myslete si o tom, co chcete. Ale vím, že mezi vámi je mnoho takových, kteří po přečtení poslední věty souhlasně pokývali hlavou.
Jaroslav Hutka – Slunečnice
Tuhle písničku jsem právě doposlouchala. Slzy zaschly. Nechápu, jak jsem mohla mít v životě takové štěstí – každý touží prožít osudovou lásku a já prožila hned dvě. Na Finnýska nikdy nezapomenu a to, co mezi námi bylo, nejde popsat slovy. A to, co teď je, jde ještě méně. Pravá láska nemá šťastný konec – pravá láska nemá žádný. A když je možné milovat někoho nejprve jako přítele a pak jako svého vlastního bratra, pak ať mi nikdo nevykládá, že Pravá Láska neexistuje. A teď Mamut. Konec, rozchod, slzičky a tak. A přesto naše srdce bijí pro sebe navzájem a přesto můžu říct, že jsme pořád spolu, i když každý sám.
Neříkám, že teď nikoho nemám. Lúmennka je sobecká egoistická svině, která neumí být sama a ten, kdo mi teď osouší slzy, zatímco já mu tvořím jeho vlastní, je na tom povahově dost podobně. Takže si asi oba navzájem vracíme to, co jsme spáchali jiným. Možná forma pokání, možná začátek něčeho nového v mém životě. Ale nad tím teď nepřemýšlím. Nepřemýšlím vlastně nad ničím. Jdu dál. Kladu nohu před nohu a ačkoli proti mě vane vichřice, jdu dál. Kdo se zastaví, nepřežije. A já přes to přese všechno žít chci. Najít sama sebe v té vichřici. Najít smysl toho všeho.
A já vím, že tam někde to je. Tam někde vpředu, kam teď kráčím. Možná bych měla jít sama a možná taky brzo půjdu. Ale vím, že jednou dojdu k cíli a tam najdu odpovědi na všechny otázky, které se mi teď honí hlavou, které mi rozdírají srdce do krve. Srdce, které jsem nechala v Mamutových dlaních.
Možná bych měla pod tímto článkem uzavřít komentáře. Protože nechci abyste mě litovali. A nechci po vás ani abyste mě chápali. Možná nechci ani psát tento článek. Chci jenom pochopit a uvěřit, že bude líp. Pochopím. Bude. Tak.