Je to zase tu. Naposled? Kdo ví… Každopádně je léto a nevím proč, probohy a neptejte se mě na to, ale jakmile zavane svěží letní vítr a člověk se ho nadechne, chytne ho to a nepustí a jeho srdce páchá blázniviny. Už čtvrtý rok za sebou mám své období letního rozcházení a když se nad tím zamyslím do důsledku tak musím přiznat, že kromě asi dvou let, se od svých patnácti, kdy jsem poprvé začala mít vážný vztah, až do dnešních třiadvacíti, strávila každé léto nějakým rozchodem. Často pak následovalo opětovné setkání a často zase ne, každopádně k těmto dnem to patří stejně, jako cukroví k Vánocům nebo metal k mástrům.Ani nevím, proč to tak je. Možná je to létem. Možná mnou. A možná obojím. Ale ano, opět jsme se s Mamutem rozešli. A teď nezvedejte prosím oči v sloup a neříkejte si, že je to blbost, protože se k sobě zase za chvíli vrátíme. Jsou věci, které změnit jdou a pak jsou takové, které smaže jen mnoho let nebo mnoho slz. Nebo oboje.
Nebudu sem psát nic z toho co cítím. Ne, že bych nechtěla. Ale myslím si, že to nemá smysl. Protože to, co se teď ve mě honí, se nedá popsat v pár větách, to se dá jenom prožít a já nikomu z vás nepřeji, abyste to prožili také. Takže jak popsat to, co se děje, aniž bych zabředávala do nicneříkajících klišé a do frází, které si tu čtete každé léto?
Jde o to, že vlastně nejde o nic. A taky o všechno. Kruci a je to tu, ty nicneříkající fráze. Tak jinak. Už jste někdy stáli tváří v tvář osudu? Takovému tomu pocitu, který na vás křičí ze všech stran, že máte něco udělat, že to musíte udělat, že to tak má být? Zní to jako ze špatného fantasy filmu, že?
Ale já mám občas pocit, že celý můj život je špatný fantasy film. Od chvíle, kdy jsem napsala první řádky své Paní prstenl až do dnes se můj život podobá béčkovému bijáku o spasení světa a spasení duše, o romantické lásce až za hrob a osudovém poslaní. Sračka na ntou. Fakt.
Nicméně je to film a když už sedím v kině, nemůžu se jen tak zvednout a odejít. Jednou to toho člověk vrazil ty nekřesťanské peníze za lístek a popcorn a taky je to 3D a i když je to hovadina, tak je děsně napínavá. V hlavní roli Lúmennka. No nechoďte na to, když je to o vás.
Ale abych to shrnula. Mamuta miluji. Tečka. On mě. Tečka číslo dvě. Nejsme spolu. Protože to tak musí být. Třetí a poslední tečka. Chápete to? Ne. Já? Taky ne. Ale jsou věci, které váš život zasáhnou a rozmetají ho na atomy, jako meteorit a vám nezbývá, než posbírat ty miniaturní částečky a pokusit se život zase poskládat dohromady. Je to jako puzzle s chleba. Hromada drobků, které nedávají smysl. A stejně vám nic jiného nezbyde.
A víte co? Poprvé v životě se nestydím za to, že beru antidepresiva. Protože jsem dospěla k poznání, že člověk, jako jsem já, potřebuje k životu v tomto světě nějaké drogy, aby to vůbec mohl přežít. Myslete si o tom, co chcete. Ale vím, že mezi vámi je mnoho takových, kteří po přečtení poslední věty souhlasně pokývali hlavou.
Jaroslav Hutka – Slunečnice
Tuhle písničku jsem právě doposlouchala. Slzy zaschly. Nechápu, jak jsem mohla mít v životě takové štěstí – každý touží prožít osudovou lásku a já prožila hned dvě. Na Finnýska nikdy nezapomenu a to, co mezi námi bylo, nejde popsat slovy. A to, co teď je, jde ještě méně. Pravá láska nemá šťastný konec – pravá láska nemá žádný. A když je možné milovat někoho nejprve jako přítele a pak jako svého vlastního bratra, pak ať mi nikdo nevykládá, že Pravá Láska neexistuje. A teď Mamut. Konec, rozchod, slzičky a tak. A přesto naše srdce bijí pro sebe navzájem a přesto můžu říct, že jsme pořád spolu, i když každý sám.
Neříkám, že teď nikoho nemám. Lúmennka je sobecká egoistická svině, která neumí být sama a ten, kdo mi teď osouší slzy, zatímco já mu tvořím jeho vlastní, je na tom povahově dost podobně. Takže si asi oba navzájem vracíme to, co jsme spáchali jiným. Možná forma pokání, možná začátek něčeho nového v mém životě. Ale nad tím teď nepřemýšlím. Nepřemýšlím vlastně nad ničím. Jdu dál. Kladu nohu před nohu a ačkoli proti mě vane vichřice, jdu dál. Kdo se zastaví, nepřežije. A já přes to přese všechno žít chci. Najít sama sebe v té vichřici. Najít smysl toho všeho.
A já vím, že tam někde to je. Tam někde vpředu, kam teď kráčím. Možná bych měla jít sama a možná taky brzo půjdu. Ale vím, že jednou dojdu k cíli a tam najdu odpovědi na všechny otázky, které se mi teď honí hlavou, které mi rozdírají srdce do krve. Srdce, které jsem nechala v Mamutových dlaních.
Možná bych měla pod tímto článkem uzavřít komentáře. Protože nechci abyste mě litovali. A nechci po vás ani abyste mě chápali. Možná nechci ani psát tento článek. Chci jenom pochopit a uvěřit, že bude líp. Pochopím. Bude. Tak.
zdravím…píšeš "…chytne ho to a nepustí a jeho srdce páchá blázniviny."
No já teda nevím jak u vás…ale tam, kde se pohybuju já, tak tam nikdo nepáchá blázniviny 🙂 )
Ale dobrej článek no 🙂
A věř mi, že Tě zčásti chápu. Jsem zrovna v situaci, která není nestejná, jako ta Tvoje (samozřejmě identické to nebude, ale určitou paralelu tam nacházím). Proč to tak musí být, nevím… Nic nevím, nic nechápu. Co napsat na závěr? Snad jen – come, what(ever) may…
Zase bude líp – (to není litování ale konstatování), možná dřív než si myslíš
Souhlasím s potřebou antidepresiv v tomhle světe, bez nich už se houpu na stromě…
Ver ze naplno chapu co prozivas. Jsem v naprosto stejny situaci – dva s emiluji ale nemohou spolu byt. Proste nemohou. Boli to jako by cloveka stahovali z kuze a do svalu se mu zakusavaly miliony ostrejch zubu. Tak moc to boli. A jeste vic proto ze nevim co bude… Drz se. Myslim na tebe:)
…. nechápu… nesouhlasím… a nekývu… nechápavě jenom čumím.
A nad hlavou mám ,,??"
Hodně působivý článek. Je z něho cítit taková křehká síla. Je v tom zlomenost ale i odhodlanost jít dál.
"Ale já mám občas pocit, že celý můj život je špatný fantasy film." – Myslím, že nejsi jediná…
Antidepresiva se mi zdají pochopitelná. Svým způsobem by měly být lepší než většina jiných látek proti psychické bolesti…
Musím se přiznat, že jsem nikdy nezažil nic takového. A asi si to ani nedokážu pořádně představit.
Jinak si zkus poslechnout Wagnera, mě vždycky pomůže trochu uklidnit emoce.
(Omlouvám se, že tu plácám nesmysly, ale nedalo mi to, musel jsem se k tomu nějak vyjádřit).
Ten pocit, že hraju v nějaké fantasy filmu o spasení světa a osudu mám občas taky. A ano, znám takové to, když ti v hlavě křičí: "To je jedno, že to chceš jinak. Takhle to má být!" Kvůli tomu jsem si kdysi nevzala kontakt na někoho, o kom si doteď myslím, že to byla má osudová láska, ač jsme se viděli jednou. Prostě jako v laciném romanťáku 😀 Akorát já umím být sama… já možná ani neumím nebýt sama 🙂
Lítost nezabírá, každý si to stejně musí odžít. Já ti jenom popřeju, ať, jakkoli to teď bolí, ti to přinese přece jen něco pozitivního do budoucna. Zní to jako klišé, ale chce to jedině ten čas.
Řekl bych Ti, že není tak hrozné být sám. Ze začátku možné, ale pak si člověk uvědomí tu svobodu…
Příští léto víš, čeho se vyvarovat. 🙂
Alespoň jsi měla takové štěstí poznat další obrovskou lásku. Někdy každý potřebuje volnost a prostor, i když možná přinese slzy. Do přírody vytrvale kopeme, déšť napouštíme radioaktivitou, stromy vyvracíme z matky Země, čiré studánky ničíme lží. Přesto nás lesy vítají, přesto stále všichni žijeme. Ona pořád odpouští. A nemá strach z trápení, neboť ví, že temné jednou utichne. Držím palce, aby se ti povedlo být opět pořádně šťastná 🙂 Věřím v Tebe!
Já si myslím, že je hrozně těžké dokázat v takové situaci napsat článek, který by zaujal, ale zároveň nespadl do takové té deníčkové "nicneříkající" formy. Tobě se to povedlo. Četla jsem to jedním dechem.
Jinak co se týče rozchodů… zatím mě to potkalo jen jednou. Jinak to byly takové krátké vztahy, že se slovo rozchod ani nedá použít. Nicméně myslím, že brzy už se tomu nevyhnu. Takže s tímhle zatím nemám moc zkušeností a i když by se hodila nějaká uklidňující věta, nejsem schopná takovou vymyslet. Věřím, že všechno má svůj smysl, tak snad tomu tak je a brzo si to budeš říkat i ty.
[12]: Rozchody nejsou nutností a ne každý je zažívá… Myslím, že když se rozhoduješ pro vztah s tím, že už dopředu nemáš důvěru, že ten vztah má šanci vydržet, tak to je lepší radši s tím ani nezačínat a počkat si na někoho vhodnějšího.
Těžko se mi věří rozchodu Lumenn, po tom, jak jsi dřív o vás tak krásně psala…
Někdy jsou asi takové překážky, že to vypadá, že se nedá najít společná cesta dál i přesto, že se dva mají rádi, ale opravdu je to nemožné? Pokud spolu dva opravdu chtějí být a je to pro ně jedna z nejdůležitějších hodnot, věřím, že se vždycky dá najít řešení, i když to bude vyžadovat jiné oběti. Já jsem např. kvůli příteli (teď už manželovi) po nelehkém rozhodování odjela do jiné země (i když vypadá to, že se nakonec usadíme v Česku, ale ze začátku to v plánu nebylo).
[13]: Nikdo nejde do vztahu s tím, že ho za čas odpíská. Vždycky mu věříš. Jenže časem opadne zamilovanost (a kolik lidí jde do vztahu takzvaně "z rozumu", většina z nás se prvotně prostě zamilovává a pak až volí rozum), začne ledasco vadit nebo se rozejdou priority. Měníme se, chceme něco jiného. Od života, od partnera i od vztahu, protože je rozdíl spolu chodit, nezávazně spolu občas být, pak spolu žít (pořád relativně šance na to si navzájem celkem jednoduše vypakovat kufry ze dveří, když budu hrubě bagatelizovat) a mít společné zázemí, společné děti, přátele, zapadat do rodiny, mít majetek.
[14]: Jasně, to chápu. Byla to právě reakce na předchozí komentář – že podle mě není zrovna dobrý postoj si už dopředu představovat, jak se pak budu rozcházet.
Vidíš to, někdo se doopravdy nezamiluje nikdy za celý svůj život. Tobě se to povedlo. Někdy spolu dva lidi prostě být nemůžou.
[15]: No, když už si představuju, že se budu rozcházet, tak je to asi polovička cesty k tomu to taky udělat. Chtěla jsem říct, že chápu, že někdy to prostě nejde. Nemůžou spolu ti dva být, přestože jsou třeba pořád zamilovaní, protože to není všechno. Ale o to hezčí je slyšet o párech, který přes všechny těžkosti spolu jsou. 🙂
Myslím, že jsem v dost podobné situaci. Ale mně samota nevadí. Jen nechápu, proč některé věci fungují tak a některé tak. Třeba to, jak se chovám k mému nynějšímu příteli je přesný odraz toho, jak se ke mně choval můj bývalý přítel. To přece vůbec nejsem já, takhle se přece nechovám. Asi v něm vidím sebe dřív a zpětně si uvědomím spoooustu věcí a znovu hodnotím situace, které se staly už před delší dobou a vím, že bych je řešila jinak. Nebo neřešila? Asi to tak mělo být. Určitě jo, jinak by to nedávalo smysl, protože kdybych se do té doby mohla vrátit, stejně bych se zachovala tak jak předtím a nic by se nezměnilo.
Vypadá (a teď už vím, že i cítí) to tak složitě… Nepřeješ si litování, ani chápání, tak toho nechme. Tímhle komentářem se jen chci přidat k těm, kteří ti přejí lepší, svělejší budoucnost a oné "bude líp." Tak ať opět nalezneš štěstí! 🙂
Všechno má nějaký smysl i to co teď prožíváš… anebo možná ne… to je fuk. Každopádně posílám 🙂
Chm. 🙁
Lumm, na jednu stranu mě to mrzí, ale na druhou stranu…
Je to dobře. Žij pro sebe a dělej něco pro to, abys dosáhla všeho toho, co chceš- finančního zabezpečení, rodiny, milujícího manžela… Protože někdo, kdo hraje vedle podchodu na kytaru, ať má nebo nebo nemá srdce na pravém místě a bla bla bla… ten ti tohle nikdy nedá.
Teď to bolí, ale máš na víc, fakt. =)