Našla jsem v knihovně velice zajímavou knížku, zabývající se rolí ženy v islámském světě. Nejde o literaturu faktu ani o smyšlený příběh – jde o vyprávění skutečné ženy, která po mnoha strastech a útrapách opustila islámský svět a i se svými pěti dětmi utekla do Kanady.
Kniha se jmenuje Závoj strachu, autorkou je Samia Shariff, a příběh na mě opravdu dost silně zapůsobil. Doporučila bych ji všem sálóním muslimkám, tedy ženám, které ačkoli žijí v evropských zemích, zahalují se do šátku a vyznávají další tradice muslimů dobrovolně a nejspíš i rády. Tyto ženy si neuvědomují, že jsou svobodné – že vše dělají ze svého rozhodnutí a mohou kdykoli odhodit šátek a užívat si života jako běžné Evropanky. Žena žijící v muslimské zemi tuto volbu nemá. Ona je pod trvalým dohledem svého otce a později manžela, kterého jí vyberou rodiče. Žena nemá právo na majetek, na názor a dokonce ani na své tělo. Bezvýhradně patří manželovi, kterému musí být oddána až do konce života. To, že je bita, je samozřejmé, manžel to dělá jen pro její dobro. Žena je degradována na stroj, který plodí děti a je majetkem manžela, který ji při podezření z nevěry (za což je považováno i jen setkání s cizím mužem) může beztrestně zabít.
Příkoří, která se dějí ženám v arabském světě, je ještě mnohem více. Byly popsány tisíce stran, napsány stovky knih, organizovány přednášky, besedy, konference. Výsledek je zatím nijaký. Největším problémem je totiž přístup žen – ty ze strachu před pomstou manžela nebo rodiny mlčí a podřizují se a nebo jsou natolik ovlivněny náboženstvím, že samy sebe považují za nečisté, zvrácené a špatné a všechny zločiny na sobě páchané chápou jako oprávněné a správné.
Nedokážu si představit, že bych se narodila v islámské zemi jako žena a měla bych se podřizovat, být nevzdělaná, bez názoru a zcela ovládaná. Volila bych stokrát raději smrt, než takový život. Jsem šťastná, že žiji v zemi, co není sevřená v kleštích náboženství a mohu i jako žena svobodně jednat sama za sebe, vzdělávat se a vzít si muže podle svého přání. Je pravdou, že ženy to ještě před staletím neměly ani v Evropě příliš lehké, ale nikdy na tom nebyly tak zle, jako ženy v muslimských zemích. Přála bych všem ženám, které se teď krčí v koutě před svým manželem, které pláčou a křičí při znásilnění, za něž pak budou popraveny, které nevěří, že mohou uprchnout z bludného kruhu islámu, přály bych jim, aby v sobě našly odvahu tomu všemu čelit a nahlas pojmenovat své utrpení a aby se vztyčenou hlavou jednou porazili náboženský fanatismus a ukázali mužům, že jsou taky živé a inteligentní bytosti.
A všem sálóním muslimkám přeju, aby k nim byl jejich manžel alespoň tak „milý“ jako k Samie Shariffové.Třeba konečně objevíte dosud nepoznané aspekty islámu, dámy.
P.S.: Jak je to s islámem doopravdy zjistíte taky ZDE
Ty jsi asi hodně vělká gothička, co? Docela se mi tenhle styl líbí, ale já sama bych se k tomu nikdy neodhodlala… Jinak odpověděla jsem ti na blog jak ses ptala na "pravopisnou chybu" v názvu mého blogu 🙂
děkuji, myslela jsem si to…
muzzhehehe pojem velká gothička mě donutil sehodně od plic rozesmát:D
Ta kritika je sice dobrá,ale tak horké to s tím nebude 🙂 Pattinson se tváří,jako kdyby měl střevní koliku,ale to nic nemění na tom,že Kristen Stewart odvedla skvělou práci a paní režisérka se také nadřela,stejně jako ostatní herci 🙂 Scéna,ve které Cullenovy napochodují do jídelny,tak strašná není,stejně jako scéna s dodávkou.Myslím že autor kritiky je jen trochu zaujatý 🙂 Ale od Basebollu po roztrhání Jamese to vůbec není zlé – nebo možná malinko.Na film se můžeš podívat,stojí to za skušenost,já to přetrpěla a nadávala až doma 🙂
Měj se..