NevěraAutor: Paulo Coelho
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 232
Rok vydání: 2014 (originál i česky)
Paulo Coelho je sázka na jistotu. Alespoň to si určitě říká řada jeho fanoušků a říkala si to i Lizzy, když mi jeho poslední knihu koupila k Vánocům. Prohrál všichni tři stovky, nebo kolik tahle legrace stála, protože klasické coelhovské tajuplno, mystično a duchovno se nekonalo a já knihu přečetla vlastně jen ze setrvačnosti a díky tomu, že i když byla v podstatě o ničem, autor o tom ničem dokáže docela záživně psát.
Linda je nejnudnější a nejotravnější ženská na světě a vlastně hlavní motivací, proč jsem knihu přečetla až do konce, bylo, že jsem doufala, že ta kráva udělá nějakou chybu, která se jí šeredně vymstí. Zatímco třeba v knize Jedenáct minut, kterou jedinou jsem zatím od populárního Coleha četla, je hlavní hrdinka šlapka a vy si ji stejně zamilujete, novinářku Lindu, která má bohatého manžela, krásné zdravé děti a nic jí nechybí, nutně začnete nesnášet ve chvíli, kdy zjistíte, že celou dobu budete číst její fňukání o tom, jak moc je její život dokonalý.
Ze samé dokonalosti si nabrnkne frajera, se kterým vášnivě souloží, aby jí došlo, že je to blbost, vrátila se znovuzrozená k manželovi a stala se z ní stejná bezduchá semetrika, jakou byla dvě stě stran před tím.
Nechci se dotknout Lizzinky, která mi tuhle s prominutím slátaninu koupila v nejlepší víře, že to bude stejně parádní jako předchozí knihy známého autora. Ale prostě nemůžu jinak – nekupujte si to a nečtěte to. Byla to nejhorší kniha za poslední zhruba dva roky, která se mi dostala do rukou a zachraňuje ji vážně jen Coelhovo dokonalé vypravěčské umění, díky kterému i z neuvěřitelně nudného života bohaté Švýcarské dámičky dokázal udělat něco, co je o stupínek výš, než časopisy v čekárně u doktora. Kdybych ale neměla v záloze dalších deset knih, na které se těším a netrávila každý týden hodiny cestováním v MHD, asi bych pana Coelha vrátila do skříně, na poličku s dalšími nepovedenými knižními investicemi, aby se tam styděl, že vyplodil něco takového.
Strašně ráda bych našla ještě nějaké pozitivum. Ale kniha je prostě takové čekání na Godota, který taky nikdy nepřijde, stejně jako pointa Nevěry. Nuda, nuda, šeď, šeď, trocha drsného sexu, pokus o jakési transcendentální výžblepty, které u racionální Lindy vůbec nedávají smysl a zase nuda, šeď. Tentokrát prostě slavné jméno zklamalo na plné čáře.
+ vypravěčský styl autora
– nesympatická hrdinka, nuda, o ničem
Hodnocení: 3/10
Coelho píše imho výhradně slátaniny tvářící je jako hluboce mystická díla. Jednou se hecnu a Alchymistu dočtu, nebyla jsem toho schopná. S dalšími knihami od něj přijít do styku už fakt nechci.
Četla jsem od něj dvě knížky, první byla Alchymista, protože byl v seznamu četby k maturitě a všichni o ní básnili. Zklamaná jsem byla kurevsky, přišlo mi to nemlich to samý jako Malý princ (kolem kterého ten humbuk taky moc nechápu, četla jsem ho jen kvůli pár zajímavým citátům…). Druhou, Veronika se rozhodla zemřít, jsem vzala do ruky jen kvůli názvu, a po dočtení jsem se rozhodla se žádné Coelhovy knihy nedotknout ani lopatou.
Já četla jen Alchymistu a doufám, že si přečtu více knížek. Aspoň vím, co kupovat nemám. Moc se mi jeho styl líbil.
Já si naopak ale myslím, že se nedá číst třeba takový Malý princ. Nikdy jsem nepochopila, co na tom kdo vidí. Co člověk …
[3]: no já myslím, že to je především každého individuální věc
jinak co se týká už samostatně tématu jakým je "nevěra"… upřímně řečeno nelíbí se mi jak některé holky jsou ochotny "přejít" nevěru, ba dokonce jsou schopné a ochotné žít tento způsob života (při nevěře) se svým partnerem oboustranně. Nevím v tom případě co pro ně znamená láska 🙂
Moje řeč. Četla jsem Alchymistu, a řekla jsem si, že je Coelho frajer. Pak jsem dostala do ruky Nevěru, a po 170 stránkách jsem to vzdala, protože ta ženská byla fakt nesnesitelná kráva. Pro mě to nezachránil ani Coelhův styl, protože to jeho plynulý přecházení od fňukání o dokonalým životě k orálnímu sexu v kanceláři, a zase zpátky k vyzvedávání dětí ve škole mi brzy ukrutně lezlo na nervy.
Lituju všechny, co to někdy budou číst a lituju chlapy, jako je její manžel, co maj takovou ženskou doma. Jediný, co v knížce za něco stojí, jsou totiž věty v přímý řeči Lindina manžela. Ten jedinej vypadá, že to má v hlavě v pořádku. 🙂
Coelha jsem nečetla, zato Malý princ si mě získal. Četla jsem ho dvakrát a chci se dokopat k tomu, abych si ho přečetla v originále 🙂
Linda je možno strašná krava, ale aj tak, nechápem ako môžete odsúdiť knihu len za to že je nesympatická hlavná postava.
Alchymista je jedna z najlepších kníh od Coelha.
[4]: Když je to oboustranný, vědomý a tolerovaný, tak už to podle mě není nevěra. (Sice si myslím, že na volný vztah mají koule jenom výjimky, ale teoreticky nikomu není nic do toho, jak to kdo má zařízený v ložnici, takže pokud to někomu tak opravdu vyhovuje, proti gustu…) A není nevěra jako nevěra. Když někomu ujedou nohy, stane se to jednou a dotyčného to alespoň trochu mrzí, tak tak jednoznačně nechceš zahodit letitý vztah, ve kterým jsou už i třeba děti. (No jo, sedám si už na ruce a nekrmím trolly…)
[2]: Malého prince miluji, je to nádherná knížka:) Alchymistu jsem tedy nečetla, ale 11 minut od Coelha se mi líbilo hodně a doufala jsem v něco podobného
[7]: tak ona ta hlavní postava je na 230 stranách, pořád se jí hrabeš v hlavě a v podstatě celá kniha je její vnitřní monolog a její úvahy, takže ti z ní začne brzo hrabat:)
[1]: tak nebyla bych tak přísná, tohle teda slátanina byla, ale jeho ostatní knihy mají dost pozitivnější recenze, ale chápu, mě tohle teda taky na dlouhou dobu od něj odradilo:/
[4]: no, taky si nakrmím trolla:D Protože prostě láska je láska a sex je sex, jsou to dvě rozdílné věci. A popravdě jsem nikdy moc nepochopila, proč by někomu mělo vadit, že jeho milovaná osoba spojí svůj pohlavní orgán s někým jiným. I když se dva lidé vroucně milují, může se stát, že přijde stereotyp, odcizení a právě nezávazný sex s někým jiným může vrátit jiskru do skomírajícího plamene jejich vztahu. A popravdě přesně tohle tedy v téhle knize bylo vystiženo perfektně. Protože naivně čekat, že se dva lidé budou po deseti, dvaceti letech epicky milovat jako první měsíce, je nesmysl. Dlouhodobý vztah začne stát na jiných principech, než vášnivý sex a suprové párty. Přijde zodpovědnost, rodina, všední rutina apod. a někdo prostě nemá koule na to, to všecko ustát. Hlavně pro chlapy to bývá náročné, což je biologicky dáno a výzkumy to potvrzují. Pokud vztah dvou lidí, kteří si rozumí a jsou spolu šťastní, "okoření" občasná sexuální nevěra, dokážu to pochopit. Co ale neschvaluji, je nevěra citová. Pokud za mnou můj přítel přijde a řekne, jsem debil, trochu jsem se neudržel a ojel jsem jednu fakt pěknou kočku v baru, samozřejmě, že mu nebudu gratulovat, ale jsem ochotná to přejít a odpustit. Pokud ale přijde s tím, že mi za zády už nějakou dobu skotačí s nějakou frajerkou, které vyznává lásku, dostane mezi oči a skončil. To první je úlet, který láska odpouští, to druhé je prostě zrada.
Přečetla jsem od něj všechno, Nevěru jsem koupila mamce k Vánocům a samozřejmě si ji přečetla, v očekávání něčeho úžasného… stejně jako ty jsem byla zoufala zklamaná a pořád jsem doufala, že se něco stane, protože všechny její problémy… ne, to nebyly problémy. Coelho snad poprvé napsal něco podivného, co se čte nesmírně špatně, ale kdoví, jaký byl autorův záměr 😀
P.S. Já vím, že je to debilní poznatek, ale protože tvůj blog čtu už dost dlouho (ano, můj první komentář), mám trochu problém s čtivostí, totiž čitelností. možná to je tím, že nosím brýle, ale bílé písmo na černém pozadí prostě je problém a to, že si text označím, bohužel nepomůže… jsem první, kdo si na tohle "stěžuje"? A neber to jako stížnost ve smyslu "ty ošklivá holko!", spíš jako poznatek pod čarou, co dělá trochu problém 🙂
[11]: díky za první komentář:)) Já mám popravdě úplně opačný problém, bolí mě hlava, když delší dobu čtu černé texty na bílém pozadí, obecně špatně snáším jas monitoru, mám ho hodně ztlumený a na svém blogu se díky tomu cítím dobře. A taky zvyk, který je železná košile, je to snový soumrak, tak je tmavý:) Můžu ti akorát poradit každý článek nejen označit, ale pak zkopírovat do wordu, pak se ti bude číst lépe:)
[9]: Možná jsou jeho knihy masově oblíbený, ale literárně je to zoufalý. Je to strašný klišé. Alchymistu jsem opravdu nezvládla po pár stránkách jak blbý mi to přišlo.
Ono onálepkování nevěry (i té ryze sexuální) jako něčeho, co se nedělá, imho nebude výmysl znuděné civilizované společnosti, která si navymýšlela morálku, konvence a pravidla. Svoje opodstatnění to má a imho většině lidí byla v tomhle směru dána přirozená žárlivost. Když ti půjde protějšek souložit s někým jiným, je šance, že to nezůstane bez následku. Člověku je vždycky nejblíž "vlastní krev", biologická mláďata. Rozhodně nechceš vychovávat "kukačku", respektive spíš chlap, když si mu partnerka náhodou odskočí jinam. A u ženy je to totéž, přece nebudou biologicky její mláďata bita na tom, že se jim nedostane takového zajištění jen proto, že je tu ještě další potomek partnera. (Tyhle věci se nezapřou ani v ne tak extrémním případě, stačí se třeba podívat, jaké třenice občas vznikají, když se dva lidi rozejdou a do nového vztahu si každý přivede své děti z předchozího partnerství.)
Nevěra je pro mě nevěra. Ve volným vztahu bych žít neuměla a nechtěla. Jednorázovou nevěru bych se nejspíš pokusila nějak překousnout, pokud by šlo o dlouhodobý a pevný vztah. Nadšená bych ale nebyla a hodně by mě to mrzelo určitě. Jestli má partner se mnou problém, protože se se mnou nudí v posteli, má mi to dát najevo a ne to "řešit" tak, že mi zahne. Připadá mi dospělý si uvědomit, že vztahy nefungují bez práce. Občas jsou v nich problémy, občas člověk musí něco řešit, občas musí přestát i nepříjemnosti. A žádný vztah nevydrží stejný po x let jako v prvních týdnech zamilovanosti. Je to jenom chemie a ta vyprchá. Musí to celý stát na jiných hodnotách než je ta točící se hlava a podlomený kolena. Kdo si tohle neuvědomuje a není na to připravený, snad by prostě stálý vztahy navazovat neměl. Když nejsem s to unést realitu toho, že s někým budu deset, dvacet let a nebude to stejný jako teď, když spolu chodíme dva měsíce, pak asi nejsem na vztahy vyzrálá a musím se vybouřit a užít si vzrušení na jednu dvě noci a takovou tu nezávaznou zamilovanost. Však nikdo nikoho nenutí. Když u toho nebudeš nikomu ubližovat a od samého začátku férově řekneš, co od toho očekáváš, žij si, jak chceš. Není nikde psáno, že se všichni povinně musíme spárovat a do konce svých dní tak žít.
A sakra, mám tu knihu zrovna rozečtenou, doufala jsem, že na konci přijde něco převratného, tak evidentně budu zklamaná… Hlavní hrdinka mi už teď leze na nervy, ale na druhou stranu je pro mě jistým povzbuzením – zjišťuji, že ve srovnání s jejími mí vnitřní démoni zas tak hrozní nejsou.
Jinak ale patřím ke Coelhovým věrným čtenářům, nejvíc mě asi nadchla Veronika se rozhodla zemřít. Nebo U řeky Piedra jsem usedla a plakala – a tebou zmíněných Jedenáct minut.
Dobré vědět. Coelha mám ráda, tak tuto vynechám:)