10 nejlepších knih za rok 2015 – část I.

Jak jsem slíbila, tak i činím – a předkládám vám výběr deseti nejlepších knih, které jsem přečetla v roce 2015. Nejsou to v žádném případě vždy nové kousky, některé jsou naopak poměrně staršího data. A v jenom případě se také nejdná o jedinou kihu, ale hned (zatím) sedmidílnou sérii detektivních thrillerů. Výběr je to vůbec hodně pestrý, najdete v něm detektivky, post apokalyptická sci-fi i historické romány, inspirované zejména obdobím druhé světové války, takže věřím, že vás můj výběr třeba inspiruje ke čtení:) Knihy jsou řazeny zhruba podle toho, jak moc se mi líbily a jak moc vysoko je hodnotím, ačkoli jsou to velmi jemné nuance, koneckonců se jedná o 10 nejlepších knih z celkem více než sedmdesátipoložkového seznamu:)

10. Enderova hra
Autor: Orson Scott Card
Rok vydání: 1985
Počet stran: 292
Skutečně velmi silná kniha, jedna z těch, které vám nedovolí ji ani na chvíli odložit. Popisuje příběh geniálního malého chlapce Endera, který je v šesti letech odebrán rodičům, aby se začal učit na vojenské akademii. Přes jeho nízký věk má mozkové schopnosti, jež by mu záviděl leckterý z nás dospělých a je nucen mezi dalšími podobnými dětmi velmi brzy dospět. Krutý a složitý výcvik v antigravitačních místnostech ale není jen nevinnou dětskou hrou, vše má mnohem vyšší cíl – připravit armádu, která pomůže lidstvu v boji s děsivou rasou Termiťanů, s nimiž sice jednu válku vyhráli, ale další hrozí v nejbližších letech. Malý Ender se stává zásadní figurkou na mocenské šachovnici, kterou dosud plně nechápe.
Naprosto strhující a čtivé dílo, které místy čtenáře až mrazí. Snad by bylo uvěřitelnější, kdyby byl hlavní hrdina alespoň o malinko starší. I tak ale po dočtení budete mít na patře podivnou pachuť a mnoho námětů k přemýšlení.
9. Vánoční říše
Autor: Joe Hill
Počet stran: 666
Rok vydání: 2013
O tomto autorovi s oblibou říkám, že je lepší, než jeho otec – kterým není nikdo jiný než slavný Stephen King, jehož ale osobně nijak zvlášť nezbožňuji a jeho knihy většinou považuji za zdlouhavé a nudné. I Joe Hillovi se dá jisté natahování vyčíst, zvlášť u knihy, u níž se snažil o „ďábelský“ počet stran. Přesto mě Vánoční říše zcela pohltila – a naštěstí ne tak, jako děti, které pan Manx vozí ve svém starém Rolls Royce po Spojených státech, dokud do země věčných Vánoc nedojedou. I když je kniha docela tlustá a místy je na ní poznat, že autor natahuje, aby dosáhl kýženého počtu stran, zhltla jsem ji za jediné odpoledne a po dočtení ve mě ještě dlouho zůstal podivný pocit. Má to nápad, specifickou mrazivou atmosféru i neotřelé zvraty.
8. Malevil
Autor: Robert Merle
Počet stran: 480
Rok vydání: 1972
Pan Merle (aon je to vážně Pan spisovatel) se objevuje v tomto výběru dvakrát – a četla jsem od něj za loňský rok právě dvě knihy. Na Malevil najdete na blogu i kompletní delší recenzi, kdy jsem ještě stíhala psát všechny kihy, jež jsem přečetla;) Můj nejdražší je velkým fanouškem všeho postapokalyptického a tak mu samozřejmě v knihovničce nechybí ani tato významná kniha tohoto žánru. Narozdíl od soudobých post-apo filmů, kde hlavní hrdinové řeší převážně boj se zombáky a kde vzít patrony, je Merleho přes 40 let stará kniha mnohem víc psychologickou sondou do duše jedince, než akčním trhákem. A proto mě chytila a nepustila.
Autor nijak zvlášť neřeší politickou situaci ve světě ani stav zbytku planety, pro účely knihy to ani není důležité (ačkoli musím přiznat, že mi to trochu vadilo, proč padla bomba? A kam všude ještě?). Místo toho sledujeme, jak se z popela a radioaktivního prachu po pádu atomovek znovu pozvedá civilizace, každodenní zápas o přežití, obrovskou radost z každého narozeného telete, náhlou šetrnost, úzké vazby mezi lidmi, dělení se o ženy, zápas s přivandrovalci, kteří útočí na hrad…
Situace, že na světě náhle zahyne 90% obyvatelstva a zmizí elektřina a telekomunikace, je dost nepravděpodobná, ale přesto je úchvatné sledovat myšlenkové pochody lidí, jak se pomalu ale jistě vzdávají výdobytků civilizace a nastavují si svá vlastní společenská pravidla. Jak přemýšlí, zda se věnovat vědě, která je skoro zničila. Jak se snaží udržet demokratické principy i v nesnadných podmínkách. A co s davem udělá charismatický vůdce. Pro všechny tyhle situace nabízí Merle realistickou a složitou expedici do lidského nitra a tak je i přes rozvleklý začátek kniha neuvěřitelně strhující a čtivá.
7. Budoucnost
Autor: Dmitry Glukhovsky
Počet stran: 648
Rok vydání: 2013
O tomhle autorovi, zejména jeho vynikajících knihách, jste už mohli na blogu číst v recenzích na knihy Metro 2033 a Metro 2034, jež se obě odehrávají v nepřívětivé blízké budoucnosti lidstva. I Budoucnost je dystopickou knihou, jejíž hlavním tématem je nesmrtelnost, ale zamýšlí se i nad soudobými otázkami, jako jsou lidská práva, demokracie a ideologické základy Evropy.
Hlavní hrdina Jan Nachtigall je spíše anti-hrdinou, protože pracuje jako příslušník bezpečnostních sborů odebírajícch lidem děti. V Evropě roku 2400 totiž není pro miliardy obyvatel k hnutí – každý je díky speciálnímu léku nesmrtelný a podle evropských hodnot má na nesmrtelnost právo každý obyvatel starého kontinentu. Smrt je nemoc, očkování vás zachrání, zní ze všech stran. Má to ovšem háček – protože lidí je již příliš a žijí namačkáni na malém prostoru milionů věžáků stojcících na každém volném metru pevniny, není možné, aby přibývali další. Pokud se tedy někdo rozhodně mít dítě, musí se vzdát své nemsrtelnosti – to vše zcela v souladu se zákonem. Pokud se ale rodič dítěte neudá úřadům a nenechá si vstříknout látku negující účinky nesmrtelnosti, je mu dítě komandem zabaveno a předáno do péče státního internátu a on se injekci, díky níž během pár let zestárně, stejně nevyhne. Paradoxem je, že z internátu vycházejí lidé, kteří pak pracují právě u komanda, zajišťujícího odebírání dětí. Kruh se uzavírá, ideologie zdá se nemá trhlinek. Dokud Jan nepotká zapáleného aktivistu, jeho krásnou ženu a dokud se tváří tvář nesetká se
svojí nemesis z internátu. Pak je najednou všechno jinak.
Každá ze 648 stránek utekla jako voda a desivý svět dystopické Evropy vyvstává před čtenářem zcela barvitě – a musím přiznat, že je převelice fascinující a neméně děsivý.
6. Oceán na konci uličky
Autor: Neil Gaiman
Počet stran: 184
Rok vydání: 2013
Útlá knížka, při jejíž četbě jsem se snad ani nenadechovala. Typická „gaimanovina“ tak, jak je mám od tohoto autora ráda – koneckonců, vévodí seznamu mých nejoblíbenějších spisovatelů a četla jsem od něj téměř všechno. Oceán na konci uličky byl trošku jiný a myslím, že je to jedna z knih, která nechytne za srdce každého. Pro mě ale její poselství bylo nesmírně hluboké a na konci jsem hodně plakala, ani ne tak proto, že by konec byl smutný, jako spíš proto, jak moc mě každé písmeno, každý záchvěv emoce v knize pohltil a já ji chtěla číst napořád.
Gaiman míchá ve vyprávění muže středního věku o jeho dětství různé mýty a lidové legendy a staví na nich barvitý příběh, který mohl, ale taky nemusel, být jen fantazií malého chlapce. Jak z muže pomalu opadávají bariéry racionálna, vybavuje si celý příběh s trojící podivných čarodějek, děsivou chůvou i pradávným zlem tak, jak byl a možná v tom všem pomalu objevuje i onen oceán, který se vejde do kbelíku nebo do jezera. Hodně poetické vyprávění pro snílkovské duše.
Všechny roky vydání platí pro originál. Datum vydání v České republice se může lišit.
Na páté až první místo (tedy ty největší skvosty) se podíváme příště:)

7 komentáře “10 nejlepších knih za rok 2015 – část I.

  1. Na Enderovu hru mám již delší dobu políčeno, viděla jsem film, který mě i přes jistou zkratkovitost zaujal a myslím, že zrovna ta zkratkovitá místa jsou v knize řádně vysvětlena, takže bych si k ní určitě dokázala najít cestu.
    Malevil a Budoucnost bych si též chtěla přečíst, na obě knihy ze všech stran slýchám chválu.
    Neil Gaiman se též řadí k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Oceán na konci uličky jsem četla, a ačkoliv se nezařadil k mým favoritům od Gaimana, pořád jde o pozoruhodné dílo.
    Vypadá to, že co se fantastiky týče, máme docela podobný vkus. 🙂

  2. Enderovu hru jsem zahlédla v TV, ale moc mě to nezaujalo. Netušila jsem, že je to podle knížky.
    Malevil – jo, to je kniha, která se mi líbila. Ale to je už dávno. V těch dobách, kdy jsem ještě beletrii čítávala hodně.

  3. A to já mám zas Kinga strašně ráda, i když zdlouhavost některých děl nemůžu popřít. Třeba takové Svědectví mi přišlo natahované až přespříliš a málem jsem ho nedočetla. Přesto mají jeho knihy něco do sebe a byla jsem zklamaná jen u málokteré.
    Enderovu hru si zařazuji do seznamu k přečtení, podle popisu mě zaujala.
    Od Gaimana jsem zatím nic nečetla, i když už to plánuju několik let… Ale zatím se vždycky našla kniha, která měla přednost. Spousta lidí ho ale chválí, tak ho asi jednou upřednostním a do nějakého jeho díla se konečně pustím.
    Budoucnost jsem právě dnes rozečetla a jsem zvědavá, jestli taky budu z příběhu nadšená jako ty, autora mám ale ráda, tak věřím, že zklamaná snad nebudu.
    Těším se na druhou část pro tebe nejlepších knih, i když v téhle pro mě nejspíš stejně bude víc dobrých knižních tipů – nikdo mě zatím nedokázal nalákat na žádnou detektivku a nevěřím, že se to někdy změní. 🙂

  4. Kedysi som čítala detskú knihu s podobnou zápletkou ako Budoucnost… ľudia sú nesmrteľní, deti môžu mať len tí, čo sa nesmrteľnosti vzdajú a ak sa tak nestane, deti odoberú… volalo sa to Nadbytoční 🙂

  5. Jak tak procházím jednotlivé blogery, tak i tady zjišťuji, že máme následující rozdíl: já se věnuji spíše vědecké (filozofické, náboženské) literatuře, zatímco zde v případě Lúmenn a jiných blogerů se jedná o spíše o jakési příběhy, romány. A je to škoda, že jsem jeden z mála, kdo má v profilu takový rozdíl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.