Kocour a Lomiel – III. – (pracovní název) Noční stíny 2/2

Na tento příběh už jste patrně zapomněli, ale někdo z vás přece jen ne. Nevím zda jej někdy dopíšu, snad ano, snad ne, jak budou mé Múzy chtít. Každopádně ale musím splatit dluh, který vůči jednomu z vás mám – takže zbytek příběhu upírky Lomiel a kočkodlaka Finnwana, zvaného Kocour, jen pro tebe Kristýnko, Quilien Kermisee, a odpusť, že to tak dlouho trvalo:)

Lomiel vzala za kliku a ihned ji ovanula známá vůně – směsice potu, cigaret, alkoholu a ještě něčeho, co ji donutilo hlasitě polknout. Čerstvá tepající krev ve všech těch mladičkých hrdlech. Upírka si olízla rty.

„Bude to sedmdesát euro za jednoho, ale jdete pozdě už skoro končí,“ zvedl hlavu znuděný výběrčí vstupného a vyhazovač v jedné osobě. Mimoděk ucouvl na židli.

„Jé, snad jste se nelekl těch čoček,“ zasmála se Lomiel, která si až pozdě uvědomila, co všechno s ní dělá její chuť.

„No, na chvíli jste mě skoro polekala,“ zvedl trochu ztěžka koutky vyhazovač a v duchu si nadával do tupců. ,Jako bych už dnes neviděl dost takových,‘ brblal si v duchu a rovnal eurovky do kasy. ,Ale tahle byla v něčem jiná…‘ našeptával mu neznámý hlas v jeho hlavě, když sledoval podivnou dvojici, jak se ztrácí v zaplněném klubu.

Lomiel se opřela o zeď a Kocour ji objal kolem boků. „Potřebujeme nějak přilákat pozornost, kocourku,“ zašeptala mu do ucha a jako by mimochodem mu přitom olízla lalůček.

Pleskl ji přes zadek. „Co by sis tak představovala? Začneš cenit zuby na každého, kdo kolem tebe projde?“

„Ne, lásko,“ upírčina tvář zase získala ten nelidský výraz a její černé oči, kterými tak vyděsila vyhazovače, se náhle kočkodlakovi zdály jako hluboké propasti…a spadnout do nich znamenalo zemřít. „Teď to trochu zabolí, lásko,“ sykla upírka a zakousla se Kocourovi do krku.

Lomiel se nenechala unášet rudým chtíčem, jako si to s oblibou vychutnávala u lidských obětí. Žaludek ji sice pálil hlady a slabiny hořely vzrušením, ale dokázala se ovládnout a Kocourovu krev si spíš rozmazala po bradě, než aby se nějak zvlášť napila. Trochu zvedla hlavu a rozhlédla se okolo. Samozřejmě, že jejich krvavá estráda přilákala publikum. Asi šest slečen jí s vykulenýma očima viselo na rtech a banda černě oděných mladíků se nedbale pošťuchovala a dívala se jakoby všude po sále, ale bylo vidět, že jediné co je zajímá, je upírka se zkrvaveným obličejem a mladík, kterého právě vysává před jejich očima.

Lomiel trochu odstrčila Kocoura a jakoby provinile přejela pohledem hlouček, který se kolem nich vytvořil. „Jsem se už nemohla udržet, no,“ pokrčila nevinně rameny a požádala nejbližší slečnu zda by si mohla půjčit zrcátko. „Já se u toho vždycky zasviním,“ uculila se a nabízeným papírovým kapesníkem si otírala krev z obličeje.

„Ty jsi upírka, jako?“ proneslo asi šestnáctileté děvče, úslužně držící zrcátko.

„Možná,“ zahrála Lomiel rozpaky a utřela si poslední zbytek krve.

„A mě bys taky kousla?“ vlasatý kluk, ne starší než slečna se zrcátkem, jakoby náhodou přejel Lomiel rukou po zadku a pokusil se na ni hodit svůj nejvíc okouzlující úsměv.

„No nevím, co na to moje oběť,“ uculila se Lomiel a kývla směrem ke Kocourovi. Za každou cenu se snažila na sobě nedat znát, že se jí z pivem páchnoucího dechu a zpocených pracek puberťáka dělá na zle.

Kocour pokrčil rameny a nenápadně kývl hlavou směrem ke slečně. Zbytek davu se mezitím pomalu rozešel, nic k vidění už tady nebylo a tak si ani nikdo nevšiml, že rána na krku „oběti“
se už zacelila.

„Myslím, že mu to nevadí. Jo já jsem Baghard,“ vycenil chrup vlasatec a za povzbuzování kamarádů líbnul Lomiel na seznámenou.

„Soňa,“ usmála se upírka. „A ty?“ hodila okouzlující úsměv na dívku, dosud stojící poblíž a doufala, že na něj zabere. Byla by mnohem lepší, než ten mamlas s tlupou kamarádů za zadkem. Víc lidí si víc zapamatuje a Lomiel rozhodně nestála o zbytečné problémy.

„No, říkám si Melissa Noir, ale stačí Meli,“ pípla holka nesměle. Zjevně ji rodiče poprvé večer pustili z baráku, pomyslela si Lomiel a hořký pocit, který to v ní vyvolalo, rychle zahnal pohled na tepající místečko na dívčině krku.

„Soňa,“ usmála se Lomiel podruhé a tenhle seznamovací polibek rozhodně neodbyla mlasknutím na rty.

„Piješ?“ zeptala se rozšířených očí Meli, protože nic jiného jako by v tu chvíli na obličeji neměla. Dívka kývla a nechala se dostrkat k baru.

Po prvním panáku se stále vykuleně ptala na detaily upířího života a Lomiel ji krmila klasickými, dívkou samozřejmě očekávanými bláboly. Popisovala jí věčné orgie, krvavé hostiny, krásné šaty, šperky a zámky, upíří prince a rakve vykládané sametem. U třetí vodky už Meli nejenom přikyvovala ale vymýšlela, co všechno by ještě jako upírka mohla dělat. Když do sebe vyklopila pátý panák, objala Lomiel kolem krku a vyškytala přání, stát se upírem.

„No, můžu to zkusit, ale už dlouho jsem to nedělala,“ slíbila tajemně Lomiel a podívala se dívence do očí. Její nevinnost už ji dávno přestala dojímat a viděla jen krev, proudící v těch mladých žilách. Cítila horkost ve slabinách a bylo jí jasné, že už dlouho své touze vzdorovat nevydrží. Mrkla na Kocoura, který stál opodál a tvářil se, že zaujatě listuje časopisem pověšeným na stěně, a podpíraje Meli zamířila k východu.

Kocour zavřel tetovací magazín a pomalu se vydal za nimi. Nebyl však jediný. Od davu, který v alkoholovém opojení poskakoval na poslední píseň kapely, se odlepili dva vysocí štíhlí muži v oblecích a zamířili k zadnímu vchodu.

„Já Lomiel, ty kočkodlaka, auta víš kde jsou,“ řekl Rasien a Theodor jen přikývl. Pak oba vyšli kovovými dveřmi do noci.

***

Meli na nočním vzduchu trochu vystřízlivěla, ale nohy se jí pořád podlamovaly a rty, šeptající nesmyslnou pohádku o upířím životě pořád dokola, se jí nepatrně chvěly. Možná zimou, možná strachem.

Lomiel ji zatáhla za budovu klubu, patrně ke vjezdu do skladu. Před zdí stál odstavený náklaďák a Lomiel si tak mohla být jistá, že je nikdo z ulice neuvidí. Kocour už jde jistě taky za nimi. Opřela tedy dívku o cihlovou zeď a ta se jí polobezvládná sesula do náruče. ,Trošku jsem to s tím alkoholem přehnala,‘ napadlo Lomiel. ,Ale na druhou stranu se aspoň nebude bránit. Je tak křehká a něžná. Kdyby ji rodiče dneska nepustili ven…‘ Upírka se v duchu okřikla a pevněji malou Meli sevřela. Tepna se tak přiblížila k Lomieliným rtům a chuť šelmy přehlušila veškerou lítost. Dívka sebou cukla a doširoka otevřela oči, když se jí ostré špičáky upírky zakously do krku. Vykřiknout už ale nestačila. Upírka pila chtivě a hltavě, cítila jak se jí teplá krev rozlévá do všech koutů těla, dlouho hladový žaludek se chvěl radostí a šarlatově rudý mrak jí vybuchl ve slabinách jako ohňostroj. Zhluboka dýchaje se přitiskla ke zdi a bledé tělo dívky se pomalu sesunulo k zemi.

„Nerad tě ruším u večeře, má drahá, ale obávám se, že budeš muset jít se mnou,“ ozvalo se těsně za Lomiel a než se stačila otočit, cosi tenkého a ostrého jí projelo ramenem a ona ztratila vědomí.

***

Kocour vyšel před bar a zabočil podél zdi k zadnímu vchodu. Proplétal se mezi krabicemi a pytli s odpadem, když jeho citlivé smysly zaznamenaly podivný pach. Pach krve, uvědomil si Kocour. Ale jiný, než cítil z Lomiel, tento působil mnohem zlověstněji a nebezpečněji. Vzpomněl si na onu noc před mnoha desetiletími, kdy spatřil Lomiel v objetí jiného muže. ,Upíři, zatraceně,‘ blesklo Kocourovi hlavou, než ho šramot vycházející od jedné z popelnic přiměl zprudka se otočit.

„Ale ale, kohopak to tu máme? Zvíře co se nestydí pelešit s upírkou,“ Kocour pohlédl do očí upírovi, který se jakoby mimochodem opíral o zeď budovy. Kočkodlak se nahrbil a z prozatím lidských úst se mu vydralo zavrčení.

Upír se ušklíbl. „Myslel sis, že můžeš beztrestně osahávat svýma zvířecíma prackama někoho z naší rasy? Jste jenom zvířata,“ znechuceně si odplivl, ale než mohl ve svém urážlivém monologu pokračovat, Kocour k němu přiskočil a jeho pěst přistála na upírově bradě.

„Nikdo nebude urážet mě ani Lomiel a už vůbec ne naši lásku,“ procedil kočkodlak mezi zuby a rozmáchl se k dalšímu výpadu.

Upír se ale tentokrát nenechal překvapit. Chytil Kocourovu ruku a zkroutil ji do úhlu, který by normálnímu člověku způsobil nesnesitelnou bolest. Kočkodlak jenom sykl a kopl upíra kolenem do břicha.

„Ty pololidský zvířecí bastarde!“ zařval upír a odhodil Kocoura stranou. Kočkodlak zády narazil na popelnice a ty se s řinkotem rozkutálely po betonové zemi uličky. Upír se chraplavě zasmál a odkopl jich pár stranou.

„Bojíš se, ty zvíře?“ uchechtl se znovu a vrhl se na vstávajícího Kocoura. Upírovy ruce se změnily v pařáty a i jeho tvář pomalu ztrácela lidské rysy – podobala se teď spíše ohyzdné masce s vyceněnými tesáky a ostře řezanými lícními kostmi, jen lehce potaženými kůží, jíž prosvítali modravé paprsky žil.

Kocour se také začal měnit. Páteř zapraskala, jak se obratle trochu oddělily od sebe, mužské tělo se pokrylo tmavou srstí a z napůl lidských, napůl kočičích tlap vystřelily drápy. Sekl jimi upíra po obličeji, ale ten jeho výpad vykryl a Kocour ucítil, jak se mu po paži řine krev z čerstvé rány.

Znovu hrdelně zavrčel a vší silou kopl upíra do holeně. Kost zapraskala, ale vydržela a upír znovu sekl drápy po Kocourovi, ale tentokrát mířil na obličej. Kočkodlak uhnul a ohnal se prackou. Tentokrát to byl on, kdo zasáhl protivníka a na upírově zlobou zkřivené tváři se objevily krůpěje krve, které jí dodaly ještě nelidštější vzhled.

Kocour ho od sebe odstrčil a mrštil po něm jednu z popelnic. Upír ji vztekle odrazil a její kovový rachot pomalu dozníval kdesi v hloubi ztemnělé uličky.

Oba protivníci stáli pár metrů od sebe a čekali, co ten druhý podnikne. Z upírových temně černých očí sršely nenávistné blesky a v duchu se proklínal, že kočkodlaka považoval za příliš snadný cíl. Kocour zase v duchu zvažoval svoje šance a horečně přemítal, zda se mu podaří zneškodnit upíra včas, aby mohl najít Lomiel a oba odsud rychle vypadli. Bylo mu jasné, že ona teď musí čelit nejméně jednomu dalšímu upírovi a to mu vlévalo do žil nové a nové přívaly adrenalinu. Co když se ji nebudou snažit zneškodnit tak jako jeho, ale zaútočí na ni mnohem nebezpečnějšími zbraněmi? V mysli se mu zase objevil obraz sténající Lomiel a bledých beder přirážejícího upíra. Z hrdla se mu vydral řev, že by i zpěvák z Growling Beasts zbledl strachy a vyrazil znovu proti upírovi.

Se slzami vzteku v pololidských očích sekal drápy po jeho výsměšně se šklebící tváři a nevnímal bolest z ran, které mu jeho protivník zasazoval do ramen a předloktí. Viděl jen jeho špičáky a bledý kostnatý obličej a viděl také Lomiel, svoji Lomiel, jak slastně vzdychá v upířím objetí. Co na tom, že to možná byl někdo jiný, než tenhle namyšlený krvesaj, ale jsou ze stejného rodu a Kocour je stejně nenávidí. Nenávidí všechny upíry!

Ve zvířecí touze zabíjet se tvrdě rozmáchl po upírovi, který pomalu přestával stíhat krýt kočkodlakovy výpady. Uštědřil mu ránu pěstí a přimáčkl ho ke zdi. Horký, masem páchnoucí dech ovanul upírovu tvář a před jeho očima nebylo nic, než morda kočkovité šelmy, připravená mu prokousnout hrdlo.

Kocour cítil blížící se vítězství a upírově snaze o osvobození se z jeho sevření se musel v hloubi duše nahlas smát. V hloubi duše, protože zbytek jeho mysli i citů zabírala jediná touha, touha prokousnout tomu bledému zkurvysynovi hrdlo a nasytit se jeho masem, v němž koluje nesmrtelná krev. Zabij, zabij, zabij! Hrál mu v mozku nezastavitelný refrén krvelačné bestie. Kocour pevněji přitlačil upíra ke zdi, až mu zapraskala žebra, a doširoka otevřel čelisti. V ten okamžik ucítil bodavou bolest v rameni, ochablo mu celé tělo a kočkodlak se pomalu sesul na vysypanými odpadky pokrytou zem. V posledním záblesku jasné mysli viděl jakousi tvář, která se nad ním neskutečně pomalu sklání a pak jeho vědomí pohltila černá tma.

***

„Zatracený bastard, málem mě dostal,“ ulevil si Theodor a masíroval si pohmožděná žebra.

„Ty idiote,“ vmetl mu do tváře Rasien. „Ty zatracený tupče! Co sis kurva potřeboval dokázat? Víš, žes ho mohl zabít?“

„No a co? Je to jenom zvíře,“ odsekl Theodor a kopl do bezvládně ležícího Kocoura, jako by byl jedním ze smradlavých odpadků, které se válely všude kolem.

„Na tom nesejde,“ usadil ho Rasien a chytil ho za nohu, kterou chtěl kočkodlakovi uštědřit další kopanec. „Christian řekl, že je máme přivést oba. Živé a nezraněné,“ slovo nezraněné vyslovil obzvlášť pomalu a probodl Theodora ledovým pohledem.

„Kdyby ses neflákal, nemusel jsem to nechat dojít tak daleko,“ ucedil Theodor vztekle, ale pohled stočil mimo čerň Rasienových očí.

„Kdybys dělal co máš, nemuseli jste se rvát vůbec,“ Rasien stočil pohled na nepoužitou sadu injekčních stříkaček na Theodorově opasku. „A vůbec, ten rachot beztak musel někdo slyšet a možná se budou chtít z klubu podívat, co se to venku děje. Takže mi pomoz s kočkodlakem do auta a míříme do Prahy.“ Ukončil upír debatu a sklonil se k již lidskému Kocourovu tělu, aby ho společně s Theodorem dostrkali k jedné ze zatemněných dodávek, parkujících kousek od uličky.

„A mimochodem,“ otočil se ke svému společníkovi, když zavírali pancéřované dveře. „Ty pojedeš s Lomiel.“

***

Lomiel ztěžka otevřela oči. Hlava jí třeštila a v zádech jí pulsovala nepříjemná bolest. Její oči si pomalu přivykaly temnotě a upírka za chvíli seznala, že leží v malé, kovem obložené místnosti. Díky monotónnímu hučení a houpavému pohybu si uvědomila, že se nachází v jedoucím vozidle, dle velikosti nejspíš v dodávce. ,A vůbec nemám ponětí, kdo a kam mě veze,‘ pomyslela si neradostně a pomalu se zvedla do sedu.

Bolest hlavy se vystupňovala do téměř nesnesitelné intenzity, ale Lomiel alespoň zjistila, že bolest v zádech jí způsobovalo kladivo, na kterém ležela. S eskadrou naspeedovaných permoníků v hlavě se pak jala prohledávat zbytek dodávky. Kromě kladiva nalezla baterku, kotouč lana a výstražný trojúhelník. Tedy nic, co by nepatřilo k výbavě každého běžného vozidla. A taky nic, co by jí mohlo prozradit alespoň něco málo o totožnosti jejích únosců.

Jelikož v dodávce nebyla žádná okna, neměla Lomiel nejmenší ponětí o čase. Permoníci v hlavě ale bušili tak vytrvale, že se opět uložila na houpající se podlahu a než se propadla do objetí malé smrti, vybavil se jí v mysli Kocour. ,Kde může sakra být?‘ zaklela v duchu a pak už byla jen tma.

***

Světlo baterky se zakouslo do tmavého interiéru dodávky a ozářilo nepřirozeně bledou tvář tvrdě spící ženy. Theodor rychle vlezl dovnitř a neriskuje Lomielino probuzení, zapíchl jí do ramene jehlu injekční stříkačky a zmáčkl píst. Bezbarvá tekutina zmizela v jejím svalu a dva upíři pak pomohly Theodorovi vynést její bezvládné tělo ven z vozu.

Kráčeli po tmavém, tichém dvoře rozlehlého starého domu a když vcházeli do starobylých dveří, ozářily kočičí hlavy na dvoře světlomety právě přijíždějící dodávky. Oba upíři zmizeli i s Lomiel v domě, ale Theodor počkal, až Rasien vystoupí z auta a pomohl mu omráčit kočkodlaka injekčním roztokem a pak ho snést do sklepní cely.

Když byli hotovi, vydali se po kamenném schodišti nahoru do patra. Na zdech zářily lampy a ozařovaly portréty dávných upířích vládců slabým, přízračným světlem. Oba upíři s posvátnou bázní tiše prošli kolem nich a po kobercem vystlané chodbě zamířili k otevřeným dveřím, z nichž vycházelo světlo.

Sotva Rasienovy a Theodorovy kroky zavrzaly na prahu, Christian zvedl hlavu od notebooku. „Jsou oba v pořádku?“ zněla jeho vzrušeným hlasem pronesená otázka.

„Jistěže,“ přikývl Rasien a unaveně se sesunul do křesla. Několikahodinová jízda autem ho zmohla a i když s Theodorem v půli cesty zastavili, aby den zaspali za tmavými skly dodávky, necítil se nejlíp. Přece jen i tmavé sklo propouštělo příliš mnoho světla na to, aby jeho spánek byl příjemný. Jako jeden ze starších upírů byl Rasien na světlo obzvlášť citlivý.

„Jak to šlo?“ Christianův hlas ho vrátil do reality. Unaveně se pustil do líčení pátrání i chycení Lomiel a kočkodlaka a taktně přitom vynechal většinu detailů Theodorovy rvačky s Kocourem.

„O tělo té holky jste se postarali?“ Až teď si Rasien všiml Monny Liz, která seděla na pohovce s nohama provokativně přehozenýma přes opěradlo a kouřila cigaretu.

„Vzali jsme ji s sebou a nad ránem zahrabali v lese kus od dálnice. Bude trvat dlouho než ji najdou, jestli ji vůbec najdou,“ pokrčil rameny Rasien.

„Můžu už jít Christiane? Jsem děsně unavený,“ dodal a promnul si spánky. Opravdu kurevsky citlivý na světlo, zamručel v duchu a jediné na co myslel byla sklenka ohřáté krve, dlouhá sprcha a měkká postel.

„Jistě,“ pokývl Christian, který zamyšleně zíral z okna na noční Prahu. Světla velkoměsta zářila do noci a zastiňovala tak hvězdnou oblohu i dorůstající měsíc. ,Kradou nám noc,‘ pomyslel si bezděčně a ani si nevšiml, že Rasien odešel z místnosti, následován Monnou. Ještě dlouho stál u okna a pozoroval město. Hlavou se mu honily neradostné myšlenky a bolavé vzpomínky. Vzpomínky na časy, kdy krev ještě voněla po tepajících žilách a kdy ječící děvečky a slečinky ze zámku s rozšířenýma očima sledovaly blížící se smrt v podobě upířích tesáků. Tenkrát ho to ještě bavilo, uhánět nocí v koňském sedle a děsit osamělé pocestné. Tenkrát ještě krev chutnala sladce po smyslné vášni a příjemně natrpkle po strachu z utrpení. A tenkrát byl ještě po jeho boku. Ta vzpomínka ho píchla u srdce jako ledový nůž. Náhle viděl Gérardovy oči, jemnou, skoro ženskou tvář i ta krásně řezaná, krví potřísněná ústa, která se vzápětí přitiskla k těm jeho a oba upíři si užívali své touhy, kde je zrovna napadlo. Neovlivněni směšnou lidskou morálkou si užívali svojí lásky od chvíle, co Christian Geminiho poprvé spatřil.

Vyplenil se svojí družinou hrad jeho rodiny a kromě dvou Gérardových bratrů, kteří v tu osudnou noc byli na lovecké výpravě, nalezl ve spárech upírů smrt každý člen toho proklatého rodu. Jako by to bylo včera a ne před více než šesti staletími viděl Christian sám sebe jak stoupá po schodech a prokusuje hrdlo Geminiho matce. Jak rozráží dveře ložnice a s vyceněnými tesáky se chystá totéž udělat jejímu nejmladšímu synovi. I to, jak se Gérardovy vyděšené modré oči vpíjejí do černého pohledu upíra a jak ten hubený, sotva osmnáctiletý mladík nastavuje se slzami v očích hrdlo svému katu.

Samozřejmě, že se zakousl do nabízeného hrdla, ale něco ho přimělo chlapce v poslední chvíli pustit a pomocí své krve mu darovat věčný život. Co to bylo? Ty vyděšené a zároveň odvážné oči, které neprosily o život, ale o rychlou smrt? To měkké, útlé chlapecké tělo, které Gemini tak ochotně nabídl jako potravu hladovému upírovi? Nebo to byly ty jeho jemné ruce, co se zaryly do upírových zad v očekávání slastné bolesti? Christian nevěděl, nevzpomínal si, co se stalo poté, co se mu téměř podařilo vyvraždit nenáviděný rod DeClayů.

Vzpomínal si jen na modré oči v něžném, tolik neupířím obličeji a na chtivá ústa, která mu poprvé ukázala slast jakou může přivodit muž muži. Dal mu život a on mu za to daroval svou lásku. Zalil Christianovo vyprahlé, už tenkrát staré srdce vřelým citem a nechal je rozkvést do rudé růže – zda to byla láska nebo jen prostý chtíč nebylo důležité. Důležité bylo, že jsou spolu a že spolu mohou být navěky. A teď? Růže uschla a zbyly jen trny, které rozdírají srdce a bodají duši.

Christian se odvrátil od okna a sevřel v prstech okraj stolu, až mu zbělely klouby. Gérard, jeho Gérard, kterého vyrval smrti, jíž po právu náležel, jen aby ho mohl sevřít v náruči a zasypat polibky, ten Gérard je teď bůhví kde a trpí v nesnesitelných mukách. ,Snad bych se dokázal smířit i s jeho smrtí, než s tímhle,‘ běžely myšlenky Christianovy hlavou jako stádo splašených koní a zadupávaly všechny ty krásné vzpomínky do vyprahlé země, až zbyla jen jediná. Modravé oči rozšířené bolestí a strachem a rozpraskaná ústa, která se tolikrát dotýkala jeho těla, jak němě vyslovují jednu větu stále dokola. Pomoz mi, Christiane!

„Jak? Jak ti mám sakra pomoct, když ani nevím, kde jsi!“ Christian vzal starožitnou lampu, která stála na stole a mrštil jí o zeď. Lampa se hlasitě roztříštila na tisíce skleněných střípků a ztmavlou místnosti se nesl jen chraplavý upírův dech.

Náhle se ve dveřích objevila silueta Monny Liz. Mlčky pohlédla na rozbitou lampu a aniž by to nějak komentovala, kývla na Christiana. „Jestli chceš mluvit s Lomiel, tak pojď. Právě se probouzí.“

Stejně tiše jak přišla, tak i zmizela a nechala Christiana stát v prázdné tmavé pracovně. „Čert aby do toho…“ ulevil si Christian polohlasem a zamířil za Monnou. Barevná sklíčka z rozbité lampy mu přitom křupala pod nohama.

***

Lomiel sebou cukla a otevřela oči. Bláznivé obrazy, které se až do tohoto okamžiku míhaly v její mysli, zmizely jako když sfoukne svíčku a upírka zírala do tmavě modrého stropu, na němž tančily odlesky lampy.

Zaslechla kroky, ale než stihla otočit hlavu za jejich zvukem, někdo vyšel z místnosti a otočil klíčem v zámku. ,Do prdele‘ ulevila si v duchu Lomiel a ztěžka se zvedla na loktech. Bolest hlavy jí dala najevo, že vzpřímená poloha není úplně dobrý nápad, ale zatnula zuby, s námahou se posadila a rozhlédla se po svém vězení.

,Nevypadá to jako typické vězení,‘ blesklo Lomiel hlavou, když přejížděla očima vyřezávaný starožitný nábytek – čalouněná křesla, stolek, komodu a postel, v níž ještě před chvílí ležela; honosné indigově zbarvené závěsy, které dokonale ladily s tmavomodře vymalovanými stěnami, a množství obrazů tak pokrytých patinou, že o jejich pravosti a stáří nebylo možné pochybovat. Celý trochu pochmurný, ale přepychově zařízený pokoj osvětlovala jediná lampa, jejíž se stínítko při sebemenším pohybu v místnosti zachvělo a vytvářelo tak prapodivnou stínohru na stěnách.

Lomiel byla místností nadšená, ačkoli ani na okamžik nezapomínala, že je na nepřátelském území, přičemž nepřítele ani nezná, nemohla potlačit svůj obdiv k dokonale zařízené místnosti. Stále znovu se kochala nábytkem topícím se tu ve světle, tu v temnotě, když vtom se náhle váhavý valčík stínítka změnil ve zběsilé tango a upírka prudce otočila hlavu ke dveřím.

Mezi veřejemi stál útlý muž bledé tváře a štíhlé šlachovité postavy. Tmavé vlasy měl stažené do copu, ale dva neposedné prameny se mu stejně vlnily kolem ostře řezaného, úzkého obličeje. Když vstoupil do světla lampy, bylo možné jasně rozeznat , že má černé oči, jež svojí hloubkou předčily cokoli, co Lomiel viděla. Jeho tvář se nezdála starší, než třicet let, oči však na sobě nesly tíhu staletí. V tu chvíli si Lomiel uvědomila odkud ho zná. Ta noc v nemocnici, kdy poprvé otevřela oči do nesmrtelného života, aby pak navždy proklínala ty, co jí ho umožnili. Včetně tohoto upíra, jehož jméno se jí ztratilo pod nánosem uběhnuvších desetiletí.

„Vítám tě v Praze, Lomiel,“ řekl muž roztřesenějším hlasem, než by upírka čekala. Nervózně si mnul ruce a těkal očima z Lomiel na postel a pak na čalouněné závěsy a zase zpátky. Nakonec si podal jednu ze židlí a sedl si naproti pelesti postele.

„Nevím, zda si na mě pamatuješ,“ začal pomalu.

„Jistěže,“ odsekla Lomiel tvrději, než původně zamýšlela.

„Aha,“ upírovy cukly koutky, přestože Lomiel nechápala, co na jejích slovech může být vtipného. „Jen abych se připomněl – jsem Christian Mortaire, kromě toho, že jsem asistoval při tvém znovuzrození, jsem také vůdcem středoevropských upírů. Naše sídlo je právě zde, v Praze, a tebe asi ze všeho nejvíc zajímá, proč jsme tě z Varšavy přitáhli až sem.“ Christian tázavě zvedl obočí, jako by chtěl Lomiel vyzvat, aby promluvila.

„Samozřejmě, že mě to zajímá, ale mnohem víc mě zajímá co jste udělali s..“ chvíli hledala to správné slovo. „…s Finnwanem.“ Dokončila větu Kocourovým jménem.

„Finnwan? Máš-li na mysli kočkodlaka, tak ten je v pořádku a samozřejmě vás oba propustíme, budete-li na tom trvat,“ řekl Christian a s jeho tváří si už zase pohrával úsměv, ne úšklebek, ale měkký a hřejivý úsměv, který ostře kontrastoval s jeho strohou upíří tváří.

„Dobře,“ kývla Lomiel a opřela se o čelo postele. Když zjistila, že je Kocour v pořádku, znatelně se jí ulevilo, ale hučící lomoz v její hlavě se zase ozval a ona měla pocit, že jí musí každým okamžikem puknout lebka.

„Sakra, jsem to ale vůl,“ zaklel Christian, když viděl Lomieliny křečovitě sevřené čelisti. Vstal a zpoza jednoho z obrazů vykouzlil malou lednici naplněnou až po okraj sáčky s krví. „Odpusť, je studená, ale vidím, že potřebuješ pít,“ řekl, když bolestí ochromené Lomiel podával jeden otevřený plastový pytlík.

Krev byla sice hnusná, studená a nejméně dva měsíce stará, ale přesto Lomiel udělala dobře a bolest hlavy se z intenzity sopečné erupce zmírnila jen na vzdálené tepání malé kovadliny a i to po pár minutách utichlo docela.

„Takže, proč jsme teda tady?“ pronesla Lomiel, když vycucala i poslední zbytky rudé tekutiny a odložila prázdný sáček na ebenový noční stolek.

Christianovy oči ztratily na lesku, nebo to tak Lomiel aspoň připadalo. Díval se na ni najednou nějak… ,Prázdně,‘ uvědomila si upírka.

„Jsem zoufalý, Lomiel,“ pokrčil rameny Christian a upřel pohled na zem, jako by ho náhle zaujaly vzory na koberci. „Zoufalý a prázdný,“ pronesl o poznání tišeji a dál sledoval klikatící se čáry na složitém vzoru.

„Neunesl jsi mě a mého druha jen proto, abys mi vykládal jak se cítíš mizerně, že ne?“ navztekaně odsekla Lomiel, které docházela trpělivost.

„Ne,“ pohled, kterým se na ni Christian podíval, ji udeřil jako facka. Zabodl se do jejích očí jako nůž kovaný z ledu a v tu chvíli se jejich mysli propojily. ,Musí být hodně starý, když zvládá telepatii‘ napadlo Lomiel ještě před tím, než její mozek zaplavil příval Christianových vjemů.

Mladík s plavými vlasy a modrýma očima se směje zatímco mu po bradě stéká krev…dopis psaný starým rukopisem a na něm dvacet let staré datum…slzy stékající po tváři upíra…muž s orlím nosem a svraštělou tváří se sklání nad starými listinami…krev protékající hadičkou…do kůže vyryté znamení…černé oči upírky a zelené oči kočkodlaka…Rasiene musí se vrátit k nám…Gemini je mrtvý Christiane…ne, není ona je klíčem…zrozena z lásky, ne z bolesti…Gemini to věděl…ta bezmoc!…lampa tříštící se o zeď…tma.

„Ach, sakra, au,“ Lomiel si mnula spánky a před očima jí tančila barevná kola.

„Bylo toho moc, promiň, neuvědomil jsem si to,“ omlouval se Christian. Třesoucími se prsty si odhrnul pramen vlasů, spadlý do čela a trochu rozpačitě pozoroval upírku, která se zrovna pokoušela utřídit si, co viděla.

„První telepatický rozhovor?“ nadnesl opatrně.

„Tak nějak,“ řekla Lomiel a nepřestávala si masírovat okolí očí. „Ale než rozhovor mi to přišlo spíš jako přednáška.“

„Kdybych ti to vyprávěl, strávili bychom tu celou noc,“ usmál se Christian, ale jeho oči zůstaly vážné. Nerad svěřoval svá tajemství jiným. Poslední dobou si dovoloval až příliš slabostí a věděl, že ponese následky. Ale teď byl příliš zoufalý a potřeboval tuhle ženu, aby mu pomohla. Konec noční rasy se blížil a hlavně upírobijec už dorazil do města, aniž by Christian znal jeho záměry. Smyčka kolem upířích krků se stahovala nezadržitelným tempem a jindy neotřesitelný vládce se cítil nejistě, jako nikdy ve svém dlouhém životě.

„Nechápu, co po mně chceš,“ řekla Lomiel, když se jí obrazy v hlavě konečně přestaly míhat jako splašené a ona pochopila, co jimi chtěl Christian naznačit. „Kdo byl ten hubený blonďák? A jaké dítě měl kruci na mysli? Upíři přece nemohou mít děti, to je fakt na kterém ani sebevětší láska nic nezmění.“

„Přemýšlíš málo metafyzicky,“ pokrčil rameny upír a na chvíli se odmlčel. „Každopádně, můžeme počítat s tvou pomocí?“

„A jak si ji představuješ?“ zvedla Lomiel ruce v teatrálním gestu. „Že kdybych náhodou otěhotněla, mám zvednout telefon a zavolat panu Mortairovi, aby si pro mě přijel, nechal mě porodit na svým honosným zámečku a pak mi moje dítě sebral a nějakým zatím nezjištěným způsobem ho použil jako zbraň proti zoantropům a lidem? Vy upíři jste asi padlí na hlavu!“

„Uklidni se, Lomiel, prosím,“ Christian mluvil klidně a tiše. „Nechci ti ublížit, tobě, Kocourovi ani vašemu dítěti, kdyby nějaké mělo přijít. Chtěli jsme udělat sérii pokusů s vaším genetickým materiálem a…“

„Takže až tak? Mám ti tu nechat genetický materiál na vypěstování superzbraně nebo co? Na to snad nepotřebuješ souhlas, když už mě tvoji poskoci přepadli a unesli, mohl sis ze mě nabrat materiálu, kolik by jen bylo libo a ne mě tady krmit svýma myšlenkama a tvářit se jako ubožátko!“ Lomiel se třásla vzteky a oči jí výhružně zčernaly. Dávno neseděla na posteli, místo toho pochodovala po místnosti a mračila se na obrazy, na čalounění a ze všeho nejvíc na Christiana Mortaira.

„Vůbec nic nechápeš,“ Christian ztrácel půdu pod nohama. Bez Gérardova analytického pohledu a znalosti starých textů se cítil jako slepec tápající v temnotě. Za žádnou cenu nechtěl Lomiel k ničemu nutit, chtěl aby pochopila o co jde, ale jak může někdo, koho degradovali hlouběji než přihlouplé ghúly, cítit sounáležitost s rasou, jež ho nenávidí? Při telepatickém spojení s Lomiel mu v hlavě zůstal i odraz jejích myšlenek a z těch mu teď v hlavě zněla jediná – zlost.

„Lomiel, pochop jak se cítím. Závisí na mě příliš mnoho životů, nemůžu selhat. Chápu, že se zlobíš na náš rod za to, co jsme ti udělali, ale právě láska tebe a toho kočkodlaka je cestou ke smíru, cestou ke svobodě. My vás potřebujeme,“ Christian mluvil najednou tiše a rty se mu nepatrně chvěly. Nechtěl ji prosit, ale byl ochoten potlačit svou hrdost natolik, aby to udělal.

Lomiel chtěla odpovědět, ale v tu chvíli oba upíři zaslechli hluk, křik a hlasy zaznívající z chodby.

„Ty bastarde!“ zaječela Lomiel a vyběhla nezamčenými dveřmi na chodbu tam, kde se ozývaly hlasy, mezi nimiž zaslechla Kocourův výkřik.