Kocour a Lomiel – II. – Rozehraná partie 3/4

A máme tu třetí část druhé kapitoly. V Rozehrané partii jsme se na chvíli odloučili od hlavních hrdinů, Kocoura a Lomiel, kteří se oddávají své lásce po dlouhotrvajícím nedorozumění. Namísto toho jsme se seznámili s Rufusem DeClayem, posledním žijícím členem klanu těchto slavných upírobijců…tedy až na jeho trochu nepovedeného synovce Simona. Kromě toho jsme se podívali mezi upíry, do vizí vůdce středoevropských krvesajů Christiana a možná jste zachytili i střípky minulosti z jeho vztahu s nezvěstným a možná mrtvým Geminim a Monnou Liz, krásnou, leč nešťastnou upírkou. Mezi upíry se teď zase vrátíme…

Christian vztekle praštil pěstí do stolu, až starožitná lampa nadskočila. Broušenou sklenici z čerstvě ohřátou krví Monna Liz stačila včas nadzvednout, takže se nevylila ani kapka životodárné tekutiny.

„To už je za tento rok třetí mrtvý upír,“ poznamenala upírka a položila sklenici opět na stůl.

„Já to sakra vím!“ zařval vztekle Christian a znovu udeřil do stolu. Tentokrát Monna nebyla tak rychlá a tak několik kapek horké krve vystříklo na černý samet, pokrývající starožitný vyřezávaný stůl v Christianově pracovně.

„Necháš toho mlácení nebo to mám radši odnést? Krev se špatně čistí!“ vztekle zavrčela Monna.

„Promiň,“ řekl Christian, už o poznání klidnější. „Ale nediv se, že jsem z toho vytočený. To jsi sakra Filipe nemohl přinést lepší zprávy, když už se jedeš rekreovat za moje peníze do Francie?“ obrátil se upír na třetího v místnosti.

Mladý muž s hnědými, do copu svázanými vlasy, který seděl na židli naproti Christianovi, jen pokrčil rameny.

„Kdybych ti to neřekl já, Chrisi, tak se ti stejně dřív nebo později ozve někdo z Francie. Víš, že takové zprávy se šíří rychle. Zvlášť, když to bylo stejné, jako u všech ostatních. Jen ještě o něco horší.“ Poslední větu Filip skoro zamumlal.

Monna se starostlivě podívala na sklenici s krví a potom na Chrise. Nevypadal, že by se chystal znovu omlacovat nábytek, místo toho si zamyšleně žmoulal koneček vlasů a pozoroval rudou skvrnu rozpíjející se na látce, a tak v klidu přešla k jednomu z kožených křesel a uvelebila se v něm.

„Takže zase na něm byli známky toho, že se ho někdo pokoušel zbavit…“ Christian chvíli nevěděl, jak to formulovat. „…jeho upírství?“ Dořekl nakonec a podíval se na Filipa.

„Přesně tak,“ kývl hlavou upír a založil si ruce na hrudi. „Je to zvláštní, vždycky jde o mladé upíry, nemají víc jak sto let, a místo, aby se po smrti rozpadli na prach během pár hodin, jejich těla v podstatě normálním způsobem tlejí…i když přece jen trochu rychleji,“ dodal po chvíli zamyšleně. „I tak měli naši francouzští kolegové víc než čtyři dny na to, aby se pořádně podívali, co se s ním stalo, o což se v Německu ani Itálii nikdo nepokoušel. Bohužel.“

„A zjistili něco?“ Christian si promnul ruce, jako by se mu do nich dávala zima a usrkl horké krve.

„To ano, ale nezní to pro nás moc dobře,“ pomalu ze sebe vymáčkl Filip. Ještě pomaleji dodal: „Vypadá to, jako by se ho pokoušeli léčit, to, co z něj zbylo, bylo upírem jen ze třiceti procent.“

„Léčit?“ Monna, dosud se zaujatě věnující manikúře, vzhlédla od zašpičatělých, fialově nalakovaných nehtů. „Jak léčit?“

„Podle jedné teorie,“ vysvětloval Christian a rozkládal rukama tak, že Monna zase dostala strach o broušený pohár i jeho obsah. „Je upírství, odborně řečeno vampyrismus, jen druh nemoci, virus, který se dá vyléčit, když víš jak. Jenomže doteď to nebylo možné, i z výzkumů, které provedli upíří vědci, vyplývá, že ve chvíli, kdy člověk vstřebá určité množství upíří krve, neproběhne jen něco, jako nákaza. Jedná se o úplnou transformaci DNA. I když známe upíří genetický kód a genetičtí inženýři by mohli být schopni změnit jej na lidský, zatím se to nikomu nepovedlo. Upíří zmutovaná DNA se chová jako parazit, když se někdo pokusí ji demutovat, vrátit jí lidský vzorec, brání se a dotyčný pak většinou umírá v dost nepříjemných bolestech.“

„Bolí to, jako přeměna?“ zeptala se Monna Liz sklíčeně.

„Mě přeměna nebolela,“ řekl Christian. „Snad proto, že jsem v té chvíli už byl za hranicí lidské smrti.“

„Já ne,“ sykla Monna Liz. V místnosti bylo najednou o poznání chladněji a ticho, co by se dalo krájet.

Filip zabubnoval prsty do opěradla. Do záležitostí těch dvou se nemínil plést, poslední dobou se Monna Liz často tvářila, jako by Christianovi chtěla udělat něco hodně ošklivého. „A co zoantropie? To je taky jen nemoc?“

„Ano, jen DNA mutuje na trochu jiném principu. Prý je to jednodušší a jsou vědci, upíří i zoantropí, kteří tvrdí, že se jim podařilo virus vyléčit a ze zoantropa udělat člověka. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně jsem někde četl, že mnozí zoantropové po léku touží. Zatímco my proděláme jen jednu proměnu,“ Christian vrhl pohledem po Monně, ale ta se opět tvářila, že ji nezajímá nic jiného, než její nehty. „A pak jen čas od času musíme navštívit říši mrtvých, zoantropové prožívají bolestná muka pokaždé, když se mění do zvířecí podoby. Což může pro jedince citlivého na magii a měsíc a nebo enormně sexuálně vzrušivého znamenat třeba každé dva dny. A hlavně – nemoci vyjít na Slunce a živit se lidskou krví je pořád i v dnešní době jednodušeji proveditelné, než za úplňku v lesích lovit a požírat osamělé pocestné.“ Christian rozložil ruce ve výmluvném gestu a Filip jen přikývl.

„Takže se dá říct,“ odtušil mladý upír. „že zatímco naše proměna je trvalá, vlkodlaci a další z jejich druhu, se věčně potácí někde napůli cesty mezi zvířetem a člověkem?“

„Přesně tak,“ kývl Christian a znovu si lokl pomalu chladnoucí krve. „Proto taky vznikl svár mezi našimi rody, vládnout noci chtěly oba, ale upíři se považovali a stále považují za více hodné tohoto úkolu. Je pravda, že i mezi zoantropy se čas od času najde někdo vznešený a kultivovaný, pravdou bohužel je, že většina z nich, která holduje lidskému masu a tím pádem má zaručenu nesmrtelnost jako my, se po pár desetiletích začne chovat jako zvíře. Což je pro reprezentaci rasy dost nevhodné. Co si o tom myslíš, Monno?“

„Myslím, že bys měl víc šukat a míň se utápět v minulosti,“ řekla upírka, aniž by zvedla zrak od pilníku a fialových drápků.

Christian zůstal sedět jako opařený a rukou nepřítomně hladil tvary vybroušené na skleničce. Monna se zvedla z křesla a aniž by věnovala oběma upírům jediný pohled, i s manikúrou odkráčela kamsi do domu. Filip se málem pobaveně uchechtl, když ale viděl slzu, jak pomalu stéká po bledé tváři třesoucího se Christiana, odvážil se přijít k němu a položit mu ruku na zápěstí.

„Myslím, že bys měl na Geminiho přestat myslet. Christiane, je to už dvacet let a …“

„Nikdy na něj nemůžu přestat myslet. Tohle nemůžeš pochopit, Filipe,“ Christian se ani nepohnul a dále upřeně zíral na rudou hladinu ve skleničce, která se přelévala podle toho, jak moc se mu třásla ruka.

„No tak Christiane,“ Filip byl neodbytný. „Sám dobře víš, že upír není schopen lásky. Vášně, touhy, to snad, ale lásky? Ne, Christiane, to nemůžeme. Kdybys měl někdy chuť, můžeš přijít za mnou, já ti rád ulehčím, hm?“ Filip sevřel Chrisovo zápěstí silněji.

„Ne,“ Christian zvedl oči od sklenice a jemně sundal Filipovu ruku z té své. „I upír může milovat, Filipe. Ale hodně to bolí.“ V hlubokých tmavých očích se mu třpytily slzy.