Takový ten pocit, když to spadne

Stavěli jste někdy domeček z karet? Nanukových dřívek? Nebo model autíčka, hradu, popřípadě dětskou chýši nebo pirátské teepee? Ano? A stalo se vám někdy, že dílo drželo pohromadě a vy jste na něj plni pýchy koukali a pomaličku odstupovali krůček po krůčku, abyste nějakým hlasitým nádechem všechno nezničili…a pak najednou jako by se čas zastavil a vy už jste věděli, že je něco špatně, ale už bylo příliš pozdě něco dělat a tak jste jen sledovali, jak se váš dlouho stavěný výtvor řítí k zemi. Tak přesně tenhle pocit právě prožívám.
Ale ne, nepředstavujte si pod tím to neutuchající zoufalství nebo nehorázný vztek, kdy má člověk chuť vyhodit do vzduchu celou zeměkouli. Spíš takový ten rezignovaný pocit, kdy kecnete na zem, složíte hlavu do dlaní a s táhlým povzdechem si uvědomíte, že musíte začít stavět znova. A není v tom ani tak nechuť, jako spíš únava. Stavíte jak diví a jedno několikavteřinové bác to prostě a jednoduše zkurví (omlouvám se za vulgaritu, ale ta k tomuto „povzdechu“ prostě patří;)).

Nepředstavujte si prosím žádnou katastrofu. Zbořená stavba není metaforou pro život v troskách (bohům budiž děkováno!:)). Spíš mám posledního půl roku pocit, že moje „stavba“ padá každých čtrnáct dní, jednou je postavená našikmo, jindy zapomenu podložit základy a někdy vypiplám nádherný modýlek, pak na něj kriticky kouknu a shodím ho sama.
Dneska po cestě šalinou jsem si uvědomila, že mám letos tarotový rok Vozu. Vůz je taková zapeklitá karta, která je o nabírání směru a držení svého života za opratě. Chápete – takovéto „kudy se dám a co budu dělat“. A vlastně od narozenin (tarotový rok trvá od narozenin do narozenin) neřeším nic moc jiného.
Vůbec nejhorší na tom je, že těch cest je najednou tolik! Mám spoustu nápadů, chci podnikat a chci dělat politiku, chci novinařit a chci psát, blogovat, vykládat karty, vést undergroundovou čajovnu, rockový klub, pracovat v neziskovce… a pak chlapi, samozřejmě, mám poslední dobou neodbytný pocit, že mi v palici ťukají biologické hodiny, které mne nutí koukat kolem sebe jak při nákupu v supermarketu a hledat alfa samce, který se postará o mě a má mláďata, která mi pochopitelně vytvoří.
A místo racionálních argumentů, jako je výška konta a čisotat genofondu, mě zajímají takové pitomosti, jako láska. Věřili byste tomu, že se člověk, homo sapiens sapiens, osvícená bytost 21.století, nechá ovlivňovat takovými banalitami, jako jsou výrony chemie v jeho mozku? A nebo je za tím přece jen duše, vyšší princip, osud, bla bla? Krutibrko, jak já bych si ráda otevřela katalog, vybrala si nějaký prototyp mužského a nechala si ho zabalený poslat poštou. A doma jen rozbalit a nainstalovat…
Jenomže ne, já se musím zamilovávat a to ještě ideálně do zcela nnevhodných jedinců, takže se motám v kruhu a nevím jak ven. Miluju, nenávidím, zase miluju a vlastně ani milovat nechci. Brr. Trhání zubů byl teda příjemnější zážitek, to mi věřte.
Takže to máme životní směr a životní partner. A všechno se to mixuje a přelévá a každý den vidím jiná řešení a jiná východiska. Takže stavba – bum – stavba – bum. Jak když se chcete otočit s autem v příliš těsné podzemní garáži, vždycky vyberete zatáčku a naberete směr „východ“ a najednou prásk, stěna, plechy se tříští. Jsem zvědavá jak dlouho mi ta moje kára ještě vydrží.
Naději ve mě udržuje fakt, že i rok Vozu musí někdy skončit a ten můj by to měl zabalit v půlce dubna, kdy nastartuju rok Vyrovnání. Což je zase ustalování dosaženého cíle, takže se mi v duši tetelní jiskřička naděje, že to za půl roku přejde, já vyjedu na světlo a povalím si po své cestě, za ruku držíce pana Dokonalého a všechno bude krásné, konec pohádky, vzali se a žili šťastně až do smrti. Závěrečné titulky, emotivní hudba, diváci aplaudují, ačkoli jsou v kině…
Jo. Už aby to bylo. Teďka vyhrnout rukávy a jít zas postavit nějakou barabiznu. A znova. A ještě. Bohům budiž děkováno, že jsem nikdy nebyla z těch, co se snadno vzdávají.
PS: A vůbec. Vidíte, jak se tady snažím vytvořit ze své parodie na život něco smysluplného (ideálně to vidím tak, že z brakového románu tvořím Illias a Oddysseu, muhehe, však počkejte:)) a tak mi aspoň udělejte radost tím, že dokopete všechny známé, ať pro mě hlasují v té soutěži, o které tady furt píšu, ať se teda zítra ukáže, že se ze mě stal blog roku mé kategorie. Díky všem:))