Královna Galadriel

Předevčírem jsem snila o Středozemi a připomněla si svým osobitým způsobem narození J.R.R.Tolkiena. Vzápětí poté jsem projížděla staré soubory s básničkami, které jsem tvořila před lety o Středozemi a natolik mě inspirovaly, že jsem připojila další. Vůbec mě teďka nějak chytá elfí nálada, před měsícem to byla elfí píseň a teď zase verše věnované Galadriel. Moje barbaří geny zažívají nějaký útlum nebo co:)
Tak tedy další výlet do Středozemě (jeden pořádný a mnohem delší tu už mám – tadyhle) a snad si i ti, kteří neznají celý příběh poslední Noldor ve Středozemi, najdou mezi řádky svoje. Zájemcům mohu v komentářích vypovědět, za co že si to Galadriel vlastně klade vinu a proč ve Středozemi zůstala tak dlouho…:)

Našla jsi zlatý lísteček
a pustila jej po vodě.
Veď svůj lid, sličná královno,
doveď ho k svobodě!
Zažeň ten stín,
co tvoje srdce drásá.
Odpusť si.
Za Mořem čeká spása.
Hrdou hlavu skloň
a odhoď sudbu svého rodu.
Už nemáš nic
– jen lístečky a vodu,
jen korunu z listoví,
jen les, co tiše zpívá.
Však pořád jsi krásná,
pořád jsi ještě živá.
Nalezni v sobě pokoru,
dožeň čas, který míjel.
Valinor tě rád uvítá.
Vrať se už domů, Galadriel.