Smutek a vztek aneb nejsem dokonalá

Publikováno Od LumennKategorie:Lúmennčin veřejný deníček...
Není to až tak dávno, co jsem se s jedním z vás bavila a bylo mi vyčítáno, že prý na blogu nevystupuji „opravdově“. Ten dotyčný mě zná nejen z blogu, ale také osobně a měl z našich rozhovorů pocit, že nejsem jen skvělá optimisticky laděná slečna hýřící dobrou náladou a silami. A samozřejmě má pravdu.
Problém je, že na blog málokdy píšu ve stavu skleslosti nebo blbé nálady. To se mi chce všechno možné, ale rozhodně ne sedět u počítače. Když jsem byla v pubertě a prožívala si své malé soukromé psychiatrické peklo, 90% mých blbých nálad šlo do smutku a zbylých 10% do agrese a vzteku.
Dnes je to (díkybohům za to) přesně obráceně. 90% tvoří vztek a jen v 10ti% se to zvrtne do smutku. Snad i proto nepíšu tolik básní, jako když mi bylo mezi třinácti a osmnácti. Básně jsem psala jen ve stavu, kdy jsem byla v totální depresi, slzy často už přes stažené svaly nedokázaly téct a na mých zápěstích přibývaly nové jizvy. Tyhle stavy byly tak běžné, jako potřeba se nadechnout a to i v době, kdy jsem do sebe rvala koňské dávky antidepresiv a neuroleptik. Všeubíjejícící smutek. Tvořivá deprese, kterou jsem zvráceně milovala.
***
No a pak jsem jednoho krásného zimního dne vyloupla z platíčka poslední kulatý hnus a zbytek skončil v koši. Adios prášečky, adios smutku. Ano, ano, od té doby mě smutek a deprese téměř nestraší, zato se naplno projevila moje do té doby tlumená cholerická povaha a záchvaty breku vystřídaly záchvaty vzteku – to se nám to pěkně rýmuje:)
Pořád jsou docela časté, i když na jejich vybouření stačí pár dobře mířených sprostých slov nebo nějaká ta rána do zdi či stolu. Při větších záchvatech vzteku (tak jednou za půl roku) ničím věci, trhám papíry, rozbíjím pokažené tiskárny a tak:) Zjistila jsem, že se vztekem se dá docela dobře žít.
Vlastně je vztek narozdíl od smutku úžasný v tom, že nevyčerpává. Naopak. Při agresivní a vzteklé náladě se mi do krve vyplaví adrenalin a já jsem schopná nebývalých výkonů. Sice při tom někoho seřvu nebo nakopnu, ale práce, co je třeba udělat, je hotová v cuku letu, když je potřeba někam zajít a něco vyřídit, jsem zpátky v minutce. Jo vztek je skvělé palivo. Občas je sice pro mé okolí nepříjemný, občas je nepříjemný i pro mne, ale jednou za týden někoho seřvat nebo profackovat, popřípadě něčím prásknout či něco „omylem“ roztřískat, není tak zlé, když si na to zvyknete. Vlastně je to pro moji rodinu docela zábavné a hlavně – já se nevydržím vztekat dlouho a pak se směju spolu s nimi. Podle Finna jsem nasraná nejvíc roztomilá a možná má pravdu, protože občas připadám vtipná i sama sobě.
Tolik tedy vztek. Je logické, že ve stavu absolutního nasrání se radši ani nepřibližuju k notebooku, natož abych něco psala. Takže si pěkně zanadávám, vyztekám se a pak zalezu někam kde vychladnu, třeba k Finnýskovi do náruče nebo k nějakému filmu či knížce. K počítači pak sedám naprosto vyrovnaná a v pohodě a jakýkoli vztek je rázem zapomenut. Nasrané články máte tedy možnost číst jen občas, když mě něco/někdo vytočí přímo u klávesnice.
***
Ale ještě vám dlužím těch zbylých 10%. Celý život jsem trpěla záchvaty smutku. Docela fajn, když si zvyknete se v tom rochnit, řezání vás začne bavit a básně píšete taky obstojné. Tak fajn už to ale není když máte do krve rozedřené oči, jak si je furt utíráte od slz a nohy se vám klepou ubrečeným vyčerpáním.
Když se polarita blbých nálad po letech obrátila, na smutek jsem úplně zapomněla. Vzpomínám si na něj jen tehdy, když přijde. A to je (díkybohům za to) naštěstí stále méně časté. Když mě Finnýsek utěšoval před rokem až dvěma, musel tak činit co týden. Ono to šlo takhle nějak – Lum něco dělá, Lum to jde, Lum začíná být unavená, ale furt to jde, Lum se něco posralo, ale Lum to zvládne, zvládne a do háje, nezvládla = Lum je k ničemu. Krásná sinusoida – nahoru, nahoru, zlom, dolůůůůůůůů, zlom, záchvat sebelítosti a smutku a zase nahoru.
Škrábat se tam každý týden bylo jednoduše řečeno vyčerpávající. Všechno to paradoxně spravil půl rok, kdy jsem byla doma s mými „úžasnými“ zády. Nemocnice, rehabilitace, ale jinak vcelku žádná práce ani stres, mě naučili hospodařit se silami a zlomy už se nekonaly – tedy aspoň ne tak velké a ne tak často.
Šílené léto, kdy jsme se rozcházeli a scházeli s Finnýskem a pak nástup do školy v dost nevyrovnaném psychickém rozpoložení, přinesly shození váhy na rekordních 44 kilo a tehdy se moje sebelítost, smutek a záchvaty absolutně nekontrolovatelného pláče vrátily s větší intenzitou. To, že jsme s Finnem všechno překonali ale přineslo pět kilo navíc a taky pevnější psychiku a odolnější nervy. A smutek zase zmizel někam daleko, aby se začal vracet stále méně často. Někdy si na mě nevzpomene celý měsíc (a já na něj taky ne). Považuji to za dobrý začátek boje. Ještě to ale není v pohodě.
Dokud budu mít takhle nevalnou tělesnou konstituci (49 kilo fakt není moc, bohužel přibírací proces se na nich prozatím zadrhl, i když se cpu jak prasklá), budu mít i problémy s únavou a točením hlavy. A dokud tu budou tyhle nepříjemné neduhy, nedokážu zvládat všechny běžné činnosti (škola, brigáda, přátelé…), tak dobře a tak často jak bych chtěla. A dokud nebudu mít pocit, že zvládnu všechno, jako bych byla zcela zdravá, neopustí mě ani moje záchvaty sebelístosti, výčitek a beznaděje.
Je mi jasné, že na světě je spousta lidí, co jsou na tom kurevsky hůř. Všichni ti, co jim život nadělil sakra větší handicapy než mě. Jenomže já si nikdy v životě nepřiznám, že mám nějaký handicap. Už od doby, kdy jsem jako pětileté škvrně měla nejlepší známky ve třídě a sedmiletí habáni se na mě nemohli vytahovat, když neuměli ani číst a já jo, už tehdy jsem si řekla, že nebudu nikdy chtít žádné úlevy. Předsevzetí se nepodařilo doržet tak, jak bych chtěla – všechna ta osvobození z tělocviku, individuální studijní plán ve třěťáku, půlroční neschopenka, to byly vždycky ty úlevy, které jsem tak nenáviděla a tak se za ně styděla. Mohla jsem mít částečný invalidní důchod, ale odmítla jsem. Peníze každý měsíc se hodí, to ano, ale já už chci konečně na sobě přestat nosit cejch „té slabé nemocné holčičky“. Už ho mám tak akorát po krk.
A tak se občas naseru a občas zoufale rozbrečím, když kila nejdou nahoru a přes točení hlavy sotva můžu vstát. Jsou dny, kdy mě opustí i síla pozitivních myšlenek, kterou tady propaguju a kterou sama v sobě musím pořád opětovně nalézat. Včera jsem zvládla brečet skoro dvě hodiny v kuse v šíleném záchvatu sebelítosti, kdy jsem kňučela jak poraněné zvíře, že jsem k ničemu a nic nezvládnu, že jsem slabá a neustále zklamávám sama sebe.
Ano, brečela jsem. Ano, veškeré moje pozitivní návyky a síla mých myšlenek šly stranou, aby uvolnily cestu bezbřehému zoufalství. A dobře udělaly. Bezmoc a zoufalství se vyplavily spolu se slzami a dneska je mi zase líp na nějaký ten měsíc, možná déle. Ačkoli se to možná z tohodle textu nezdá, já nemám čeho litovat a proč být nešťastná. Nemám proč tenhle stav měnit, protože ať už se občas cítím jakkoli bídně, pořád zažívám nejšťastnější a nejlepší období za poslední roky.
Přibrala jsem. Zvládám skvěle studium. Mám skvělé přátele a úžasnou rodinu, s nimiž se skoro nehádám. Můj zdravotní stav se za poslední rok zlepšil o 300%. Můj psychický stav stejně tak. Bitva ještě neskončila, ale vítězství se už nějakou dobu obrací na mou stranu.
***
Tento článek nevznikl proto, abyste mě litovali nebo mne obdivovali. Napsala jsem ho zejména proto, abyste věděli, že nejsem tak dokonalá, jakou se ve vašich očích možná zdám. Vybojovala jsem si dost, ale zdaleka ne všechno, působím vyrovnaně, ale občas mám hysteráky, že by mi je záviděla i herečka ze třicátých let. Nahoru, dolů, pořád dokolečka, i když kopce i doliny jsou méně prudké, pořád tam jsou. Nejsem mocná víla ani supersilná osobnost. Jsem normální člověk jako vy, co občas tápe, občas brečí a občas se v něm probouzí jeho dávno zapomenuté masochistické choutky.
Nejsem na tom stoprocentně skvěle, ač se to tak mnohdy zdá. Ale jsem na tom nejlíp za poslední roky a mám v plánu, aby to tak zůstalo. Děkuju, že jste dočetli až sem. Vaše Lum