Není to až tak dávno, co jsem se s jedním z vás bavila a bylo mi vyčítáno, že prý na blogu nevystupuji „opravdově“. Ten dotyčný mě zná nejen z blogu, ale také osobně a měl z našich rozhovorů pocit, že nejsem jen skvělá optimisticky laděná slečna hýřící dobrou náladou a silami. A samozřejmě má pravdu.
Problém je, že na blog málokdy píšu ve stavu skleslosti nebo blbé nálady. To se mi chce všechno možné, ale rozhodně ne sedět u počítače. Když jsem byla v pubertě a prožívala si své malé soukromé psychiatrické peklo, 90% mých blbých nálad šlo do smutku a zbylých 10% do agrese a vzteku.
Dnes je to (díkybohům za to) přesně obráceně. 90% tvoří vztek a jen v 10ti% se to zvrtne do smutku. Snad i proto nepíšu tolik básní, jako když mi bylo mezi třinácti a osmnácti. Básně jsem psala jen ve stavu, kdy jsem byla v totální depresi, slzy často už přes stažené svaly nedokázaly téct a na mých zápěstích přibývaly nové jizvy. Tyhle stavy byly tak běžné, jako potřeba se nadechnout a to i v době, kdy jsem do sebe rvala koňské dávky antidepresiv a neuroleptik. Všeubíjejícící smutek. Tvořivá deprese, kterou jsem zvráceně milovala.
***
No a pak jsem jednoho krásného zimního dne vyloupla z platíčka poslední kulatý hnus a zbytek skončil v koši. Adios prášečky, adios smutku. Ano, ano, od té doby mě smutek a deprese téměř nestraší, zato se naplno projevila moje do té doby tlumená cholerická povaha a záchvaty breku vystřídaly záchvaty vzteku – to se nám to pěkně rýmuje:)
Pořád jsou docela časté, i když na jejich vybouření stačí pár dobře mířených sprostých slov nebo nějaká ta rána do zdi či stolu. Při větších záchvatech vzteku (tak jednou za půl roku) ničím věci, trhám papíry, rozbíjím pokažené tiskárny a tak:) Zjistila jsem, že se vztekem se dá docela dobře žít.
Vlastně je vztek narozdíl od smutku úžasný v tom, že nevyčerpává. Naopak. Při agresivní a vzteklé náladě se mi do krve vyplaví adrenalin a já jsem schopná nebývalých výkonů. Sice při tom někoho seřvu nebo nakopnu, ale práce, co je třeba udělat, je hotová v cuku letu, když je potřeba někam zajít a něco vyřídit, jsem zpátky v minutce. Jo vztek je skvělé palivo. Občas je sice pro mé okolí nepříjemný, občas je nepříjemný i pro mne, ale jednou za týden někoho seřvat nebo profackovat, popřípadě něčím prásknout či něco „omylem“ roztřískat, není tak zlé, když si na to zvyknete. Vlastně je to pro moji rodinu docela zábavné a hlavně – já se nevydržím vztekat dlouho a pak se směju spolu s nimi. Podle Finna jsem nasraná nejvíc roztomilá a možná má pravdu, protože občas připadám vtipná i sama sobě.
Tolik tedy vztek. Je logické, že ve stavu absolutního nasrání se radši ani nepřibližuju k notebooku, natož abych něco psala. Takže si pěkně zanadávám, vyztekám se a pak zalezu někam kde vychladnu, třeba k Finnýskovi do náruče nebo k nějakému filmu či knížce. K počítači pak sedám naprosto vyrovnaná a v pohodě a jakýkoli vztek je rázem zapomenut. Nasrané články máte tedy možnost číst jen občas, když mě něco/někdo vytočí přímo u klávesnice.
***
Ale ještě vám dlužím těch zbylých 10%. Celý život jsem trpěla záchvaty smutku. Docela fajn, když si zvyknete se v tom rochnit, řezání vás začne bavit a básně píšete taky obstojné. Tak fajn už to ale není když máte do krve rozedřené oči, jak si je furt utíráte od slz a nohy se vám klepou ubrečeným vyčerpáním.
Když se polarita blbých nálad po letech obrátila, na smutek jsem úplně zapomněla. Vzpomínám si na něj jen tehdy, když přijde. A to je (díkybohům za to) naštěstí stále méně časté. Když mě Finnýsek utěšoval před rokem až dvěma, musel tak činit co týden. Ono to šlo takhle nějak – Lum něco dělá, Lum to jde, Lum začíná být unavená, ale furt to jde, Lum se něco posralo, ale Lum to zvládne, zvládne a do háje, nezvládla = Lum je k ničemu. Krásná sinusoida – nahoru, nahoru, zlom, dolůůůůůůůů, zlom, záchvat sebelítosti a smutku a zase nahoru.
Škrábat se tam každý týden bylo jednoduše řečeno vyčerpávající. Všechno to paradoxně spravil půl rok, kdy jsem byla doma s mými „úžasnými“ zády. Nemocnice, rehabilitace, ale jinak vcelku žádná práce ani stres, mě naučili hospodařit se silami a zlomy už se nekonaly – tedy aspoň ne tak velké a ne tak často.
Šílené léto, kdy jsme se rozcházeli a scházeli s Finnýskem a pak nástup do školy v dost nevyrovnaném psychickém rozpoložení, přinesly shození váhy na rekordních 44 kilo a tehdy se moje sebelítost, smutek a záchvaty absolutně nekontrolovatelného pláče vrátily s větší intenzitou. To, že jsme s Finnem všechno překonali ale přineslo pět kilo navíc a taky pevnější psychiku a odolnější nervy. A smutek zase zmizel někam daleko, aby se začal vracet stále méně často. Někdy si na mě nevzpomene celý měsíc (a já na něj taky ne). Považuji to za dobrý začátek boje. Ještě to ale není v pohodě.
Dokud budu mít takhle nevalnou tělesnou konstituci (49 kilo fakt není moc, bohužel přibírací proces se na nich prozatím zadrhl, i když se cpu jak prasklá), budu mít i problémy s únavou a točením hlavy. A dokud tu budou tyhle nepříjemné neduhy, nedokážu zvládat všechny běžné činnosti (škola, brigáda, přátelé…), tak dobře a tak často jak bych chtěla. A dokud nebudu mít pocit, že zvládnu všechno, jako bych byla zcela zdravá, neopustí mě ani moje záchvaty sebelístosti, výčitek a beznaděje.
Je mi jasné, že na světě je spousta lidí, co jsou na tom kurevsky hůř. Všichni ti, co jim život nadělil sakra větší handicapy než mě. Jenomže já si nikdy v životě nepřiznám, že mám nějaký handicap. Už od doby, kdy jsem jako pětileté škvrně měla nejlepší známky ve třídě a sedmiletí habáni se na mě nemohli vytahovat, když neuměli ani číst a já jo, už tehdy jsem si řekla, že nebudu nikdy chtít žádné úlevy. Předsevzetí se nepodařilo doržet tak, jak bych chtěla – všechna ta osvobození z tělocviku, individuální studijní plán ve třěťáku, půlroční neschopenka, to byly vždycky ty úlevy, které jsem tak nenáviděla a tak se za ně styděla. Mohla jsem mít částečný invalidní důchod, ale odmítla jsem. Peníze každý měsíc se hodí, to ano, ale já už chci konečně na sobě přestat nosit cejch „té slabé nemocné holčičky“. Už ho mám tak akorát po krk.
A tak se občas naseru a občas zoufale rozbrečím, když kila nejdou nahoru a přes točení hlavy sotva můžu vstát. Jsou dny, kdy mě opustí i síla pozitivních myšlenek, kterou tady propaguju a kterou sama v sobě musím pořád opětovně nalézat. Včera jsem zvládla brečet skoro dvě hodiny v kuse v šíleném záchvatu sebelítosti, kdy jsem kňučela jak poraněné zvíře, že jsem k ničemu a nic nezvládnu, že jsem slabá a neustále zklamávám sama sebe.
Ano, brečela jsem. Ano, veškeré moje pozitivní návyky a síla mých myšlenek šly stranou, aby uvolnily cestu bezbřehému zoufalství. A dobře udělaly. Bezmoc a zoufalství se vyplavily spolu se slzami a dneska je mi zase líp na nějaký ten měsíc, možná déle. Ačkoli se to možná z tohodle textu nezdá, já nemám čeho litovat a proč být nešťastná. Nemám proč tenhle stav měnit, protože ať už se občas cítím jakkoli bídně, pořád zažívám nejšťastnější a nejlepší období za poslední roky.
Přibrala jsem. Zvládám skvěle studium. Mám skvělé přátele a úžasnou rodinu, s nimiž se skoro nehádám. Můj zdravotní stav se za poslední rok zlepšil o 300%. Můj psychický stav stejně tak. Bitva ještě neskončila, ale vítězství se už nějakou dobu obrací na mou stranu.
***
Tento článek nevznikl proto, abyste mě litovali nebo mne obdivovali. Napsala jsem ho zejména proto, abyste věděli, že nejsem tak dokonalá, jakou se ve vašich očích možná zdám. Vybojovala jsem si dost, ale zdaleka ne všechno, působím vyrovnaně, ale občas mám hysteráky, že by mi je záviděla i herečka ze třicátých let. Nahoru, dolů, pořád dokolečka, i když kopce i doliny jsou méně prudké, pořád tam jsou. Nejsem mocná víla ani supersilná osobnost. Jsem normální člověk jako vy, co občas tápe, občas brečí a občas se v něm probouzí jeho dávno zapomenuté masochistické choutky.
Nejsem na tom stoprocentně skvěle, ač se to tak mnohdy zdá. Ale jsem na tom nejlíp za poslední roky a mám v plánu, aby to tak zůstalo. Děkuju, že jste dočetli až sem. Vaše Lum
Ahoj..máš krásný blog..potřdebuju od tebe pomoci..dala by si mi tady prosím 5 hlasů?děkuji..moc mi to pomůže… http://www.karaoketexty.cz/soutezni-text/mamika-mam-narozeniny-pta-2980
nikdo není dokonalý;)
Woow, děkuji, to je krásný a potěší to:) Víš každej chce být jaký není:) A kolik měříš při své micro váze?:)
wau, užasně píšeš, dočetla jsem to až dokonce, a musela sis projít spousty věcí=) moje kamarádka má ted podobný problem a vubec si nenechá mluvit do duše a ja nwm co stím =(
já to teda celý nepřečetla xD bych tu byla do večera, ale krásnej design..vážne:)
jenže v té "nedokonalosti" je ta skutečná dokonalost, ne? 🙂
Tomu rozumím, hodně vyjmenovaných věcí znám z vlastní zkušenosti. Obrátit depresi v agresivitu je důležitý přerod správným směrem, i když jsem si to ze začátku nemyslel, protože jsem několikrát do týdne dostal hysterický záchvat kvůli kravinám, že jsem byl schopný házet nábytkem okolo sebe a logicky se mnou bylo k nevydržení. Skoro jsem to až považoval za horší než předchozí stav, ale potom, co se to začalo zmírňovat, mi začalo být jasné, že to byl nezbytný úsek cesty. Dnes už je to minulostí, sebevětší vztek většinou skončí nanejvýš úderem pěstí do zdi, ale na mojí osobnosti se to trochu určitě odrazilo, jsem o něco agresivnější a radikálnější, i když vyloženě cholerický již nikoliv. Možná mi s tím přechodem narozdíl od Tebe pomohly i ty zatracované prášky, i když jsem je pak taky samovolně vysadil 😉
No každopádně nemám ani tisícinu tvého optimismu, vůle a odhodlání do života, to možná příjde časem 😀
Jo, díky za článek 🙂
Sákryš tohle znám,střídá se mi depka se zuřivostí a pohodou.Kolikrát mě nic nenaštve a jindy vybouchnu kvůli prkotině a dostanu se do depky kvůli maličkosti.:-D
Já v záchvatech vzteku učím myš létat.
Tu počítačovou, samozřejmě.
Podle mě by lidé neměli nikomu vyčítat, že na blogu nevystupuje ,,opravdově". Po internetu nikdy nikdo nikoho skutečně nepozná.
Navíc články se skutečně píší většinou v určitém rozpoložení a já nevím, proč by lidé měli vědět kdy si kde prdneš.
Co se mě a vzteku týče, neumím to. Neumím nenávidět lidi, neumím kopat do věcí, neumím ničit krámy v záchvatech. Při maximálně vypjatých situacích, kterých jsem zažila hodně, jsem to naopak já kdo utíká od agresora. Pokud nemůžu utéct a agresora se zbavit, maximálně se proměním na lvici Elzu a hlasitým projevem a jasnými gesty ukazuju, kterým směrem má úočník odejít 😀
Před dvěma lety mě tenkrát agresor tak vytočil, že jsem byla neskutečně držkatá a vůbec jsem se nebála, ačkoliv byl trojnásobný co já… mno sice jsem pak skončila s hlavou o skříň, ale co už… je to minulost.
To už je dávno pryč. Dneska už ani tu lvici Elzu nepoužívám, nemám na koho a nemám na co.
Tohle je totiž prostě blbost. Blogy nejsou zrcadlem nás samých. Nejsou, ať chceme nebo ne. Píšeme jen v určitých náladách. Já třeba radši píšu, než abych třískala doma věcmi a poslala někoho ke všem čertům. Přijde mi to "neškodnější", poslat svět s prominutím do prdele na webu, než vyskočit po někom, kdo za to nemůže. A když jsem šťastná, tak se usmívám, jsem společenská, spokojená, komunikativní a mám na starosti jiné věci, než sedět u compu a proto o tom nenapíšu. Web je pro mě dokonalá psychoterapie ze všeho negativního a nezajímá mě, jak mě díky němu vidí ostatní. Je to jednoduše takovej můj "odpaďák" na emoce. :-)))
Prošla jsem si něčím podobným. Ale místo toho, aby 90% mého smutku vystřídal vztek, vystřídal ho smích a někdy až dost přehanný optimismus. I já mám oněch 10% "deprsivních stavů" pořád…. Ale je vážně něco jiného, když se člověk sem tam vybrečí, zanadává si na život, než když je v takovémto rozpoložení denodenně. A hele – dle mého na tom není nikdo stoprocentně skvěle. Já se také mnohým lidem zdám být, jenže trpěl-li člověk nějakou psychickou poruchou, úplně v pořádku asi nebude nikdy…
Já teda nechci aby to znělo blbě, ale já jsem si podle blogu nikdy nemyslela, že jsi dokonalá, cool a nad věcí. Možná proto že jsem ho začala číst ještě v dobách, kdy byl gothicky laděný a celý ponurý, psaný ponurou slečnou. Pak jsi obrátila a Tvé články sršely nadějí a optimismem a já kroutila hlavou a říkala si: Chudák holka si něco nalhává. Pak jsi psala třeba sebelítostivě a mě zas připadalo, že chceš soucit za každou cenu.STejně jsem tě měla ráda a na Tvůj blog furt chodila:)) jenže teď jsem o tom zapřemýšlela a zjistila že Tvé výkyvy v náladě článků nejsou až tak zvláštní, že prostě píšeš jen v určitých náladách. Já třeba zas možná působím na svém blogu vyrovnaně, ale to proto, že se odmítám blogu otevřít. Každáý to má nějak… Tak přeju aby dobrá nálada předčila špatnou, ale občas se objevila mírná melancholie, která je krásná a dává sílu tvořit. (já třeba bez melancholie nedokážu malovat, ale už s do ní umím uměle uvést:)).
I já znám stavy smutku a deprese, bohužel jsem se přes to ještě nedostala. Někdy mě to ovládne a pohltí…a já ztratím vůli bojovat. Život je přece jen cesta ke smrti. Ale jindy mám chuť bojovat a překonám to. Záleží na tvém vnitřním já.
Každý se během života mění, někdo k lepšímu a někdo zase k horšímu. Ale všechno se mění…i nálady a rozpoležení.
Nikdo není dokonalý a pro se můžem nazývat lidmi.
Jo mě taky občas přepadne nějaká ta depka. Jo, každý si řekne, že v pubertě je to normální. Jo, ono to stejně není kvůli rozchodu s nějakým troubou ani ničem podobným, ne, je to jen kvůli tomu, že žiju v tomhle hnusném světě… pardon, hnusný není svět ale lidé. Já nenávidět dokážu. Nenávidím lidi, kteří ničí přírodu. Nenávidím ty hlupáky, kteří se smějí když najdou mrtvého ptáčka. Nenávidím. Já nevím, ale jsem asi jedna z mála, která píše ve všemožných náladách. Někdy abych se podělila o radost, jindy se vypíšu ze smutku. Poslední dobou je to lepší. Začínám být optimističtější. Vždycky když se něco posere, řeknu si: jo je to na hovno. Nebo peprnější nadávku 😉 Vykašlu se na to a jdu dál. Říkám si, že vždycky může být hůř. A že jsem zvládla horší věci. Já naštěstí neměla nikdy takové strašné výkyvy nálad apod. jako ty. A také žádné ventilky. Ničit věci neumím – je mi jich líto. Brečet neumím. Automaticky to v sobě potlačuji ikdyž nechci. Ve škole když se někdo rozbrečel bylo to rovno veřejnému ponížení. Odnaučilo mě to brečet a tak to dusím v sobě. A také jsem nikdyn ebrala nůž do ruky, protože nesnáším bolest a krev a ostré předměty 😀 A také jsem nikdy neobviňovala sebe ale radši ostatní xD Ono se sebu musíš žít déle. Není pěkné co sis prošla, ale všechno má nějaký smysl. A je hlavní, že je to už lepší 🙂 A přeju ti ještě hodně hezkých dnů :)))
[15]: Tammy, proč nenávidíš ty, kteří najdou mrtvého ptáčka a smějou se? Spíš bych nenáviděla takové,co ho zabili. Já třeba mrtvé ptáčky fotím:)
Když o tom tak přemýšlím, je toho jen velice málo, co skutečně nenávidím, a jsem ráda, že to tak mám 🙂
Fajn vědět, že jsi taky jen člověk. Už jsem se té dokonalosti začínala děsit
No vidíš to. Já byla vždycky nejslabší, outsider, sice v mezích normy zdravá ale zároveň takovej kripl neduživej, až hanba povídat. Přesně na hraně mezi normou a někým, kdo by mohl žádat o nějaké ty úlevy. Vyrůstala jsem v tom celý dětství, základní škola mi zkurvila život ale střední přinesla nový lidi, zážitky, učení mi šlo ale všechno bylo jen o pohodě a kamarádech. Přesto však ve mě něco zůstalo a s tím bojuju do dnes, ale je to mnohem lepší. Člověk si musí říct – dost fňukání, jdi a snaž se. Venomek může konečně říct že je šťastný. Přeji ti to samé. Lidi co mají všechno nač si vzpomenou a žijí bez problémů, jsou jen chcípáci. Síla se pozná podle krizí, kterými si kdo projde.
Člověk by neměl být dokonalý, každý má svoje soukromé peklo. Jinak by to snad ani nebyl člověk.
Díky, neznám tvůj blog ale na netu jsem v záchvatu smutku a sebelitosti zadala nejake heslo a vyjelo mi i tohle, každopádne me to uklidnilo. že to je normální, že nejsem sama. taky navenek vypadam uplne jinak, utlačuju to v sobe před lidma, proto to propukne doma, kdy je cely den třeba v háji. bohužel jsem ješte nedošla do stadia vzteku :/