Nestydím se za sebe. A za svůj blog?

Publikováno Od LumennKategorie:názory, úvahy a zamyšlení...
Nedávno jsem poslouchala v práci rádio, kde se jeden z vedoucích úřadu na ochranu osobních údajů vyjadřoval k mnoha tématům ze svého oboru – a samozřejmě také zmínil stále se rozrůstající virtuální svět. Svět internetu. Kdo nemá profil na některém z komunitních serverů jako je myspace, twitter, facebook nebo aspoň lidé.cz, jako by ani nežil. Dříve se rozdávala telefonní čísla, dnes adresy profilů. A na ty píšeme všechno – od toho, co čteme, posloucháme a sledujeme, přes domácí mazlíčky, oblíbená jídla až po akce s přáteli. Zveřejňujeme tam svoje fotky, od těch povedených, kde pózujeme v parku až po hrůzy, kdy ležíme úplně zpití na stole v hospodě.
Ještě specifičtější fomrou sebeprezentace na internetu jsou blogy. Krom fotek a názorů na kuřecí maso s hranolkama tam ale píšeme i mnohem osobnější věci – výlevy srdce, názory na aktuální dění, zpovědi, které prostě musíme někomu říct a nikdo není na blízku. Na blogu ukazujeme svoje já. Za svoje já se stydí jen málokdo, ale co blog?
Ten chytrý pán z úřadu na ochranu osobních údajů totiž tvrdil, že blogy, které na nás prozrazují opravdu hodně, může najít někdo z našeho okolí. Někdo, komu se nebudou líbit – a nemusí jít jen o spoližačku z gymplu, o které píšeme, že byla tlustá, ale může to být i náš nový šéf nebo dokonce partner. Co když někdo takový zapátrá v archviu našeho blogu a vytáhne na světlo věci, které tam už navždycky měly zůstat skryty?
Pokud bych měla ukázat komukoli svůj blog, nestyděla bych a hrdě ho předvedla. Tak jak ho vidíte – titulní stránka, nové články… ale v jeho útrobách a dávno zapomenutých zákoutích se skrývají i jiné věci, na něž jsem třeba dávno zapomněla. Blog je mým zrcadlem, ale bohužel pro nás blogery tohle zrcadlo neukazuje jen současnou tvář, ale dokáže nahlížet hluboko do minulosti, do časů, kdy námi zmítal těžký rozchod a nebo až tak daleko, kdy o sobě říkáme, že jsem byli „mladí a blbí“ a možná napsali něco, co bychom dnes do klávesnice nevyťukali ani za nic.
Klávesnice totiž snese mnohem víc, než ústa. A taky to mnohem déle vydrží. Slova se chvíli vznáší ve vzduchu a i když z nás vypadla nějaká konina, nejpozději za pár týdnů na ni všichni zapomenou a stačí jen jediná věta, aby člověk dokázal, že už je úplně jinde a to, co třeba vehementně slovně bránil, už dnes tak necítí.
Jenomže co je pár vět proti dlouhých, několikastránkovým článkům? Co je vylití se kámošce nad sklenkou vína proti útočnému článku o bývalém? A co třeba několik článků za sebou, kde mluvíme o tom, jak jsme se včera ztřískali?
Slova a činy v našich reálných životech brzy překryjí nové zážitky, ale to, co jsme jednou napsali, to už nám nikdo neodpáře. Ale je to důvod pro autocenzuru? M8m vymazávat staré články, jejižchž názory mi dnes přijdou směšné či dokonce hloupé?
Mám na blogu pár takových článků – některé z nich třeba o gothické subkultuře z dob, kdy jsem gothiku pochopila ze špatného konce a občas jsem se chovala jako malé, naduté děcko s dořezanejma žílama v tričku CoF. A nebo pět let starý článek o homosexualitě, kdy jsem vylíčila dost neradostnou budoucnost lidstva, které ztratí heterosexualitu a děti se rodí homo párům v umělých líhních. Jak jsem proti takovým lidem tehdy brojila a jaký názor na ně mám dnes, resp. v dva roky starém článku. A takových věcí je jistě víc, jen bych musela hledat.
Měnímě se, stárneme, možná i moudříme. A blog tady zůstává jako strážce těchto změn, které nikdy nenechá upadnout v zapomnění – nepřijdeme-li a sami nezmáčkneme tlačítko delete.
Já po všem tom přemýšlení musím říct, že se za svůj blog nestydím. Nestydím se na články, napsané v afektu, ani na staré básničky, které jsou mnohdy fakt děsné. A nestydím se ani za názory, ze kterých jsem vyrostla. Nestydím se sama za sebe, ani za Lúmennku jakou jsem byla v minulosti. Ta holka občas byla mladá a blbá a asi vám musela připadat občas směšná nebo namyšlená nebo úplně pitomá, ale tehdy jsem to byla já.
A takhle by to podle mě měl každý chápat – minulost tu byla, ale už není. Staré fotky, články a výlevy už jsou passé a člověk, který je napsal tehdy, už není tentýž, co sedí u klávesnice dnes. Nějaké ty oči v sloup a stydlivé klopení očí asi přijde, když někdo vyhrabe něco fakt starého a hrozného, ale dobrá zpráva je, že už to máme za sebou a můžeme jen jásat, že jsme to přežili.
Za dobu, co mám tenhle blog, už jsem prošla mnoha životními událostmi. A každá z nich mi něco dala. Za každým písmenkem tady se skrývá příběh, za každým vyřčeným názorem dlouhá úvaha. byla by škoda to zahodit jen pro trochu studu. A jestli mě pro pár ťuknutí do klávesnice někdy vyhodí z práce, tak ať.
Nestydím se za svá slova, své činy, ani svůj blog. A co vy?