Nedávno jsem poslouchala v práci rádio, kde se jeden z vedoucích úřadu na ochranu osobních údajů vyjadřoval k mnoha tématům ze svého oboru – a samozřejmě také zmínil stále se rozrůstající virtuální svět. Svět internetu. Kdo nemá profil na některém z komunitních serverů jako je myspace, twitter, facebook nebo aspoň lidé.cz, jako by ani nežil. Dříve se rozdávala telefonní čísla, dnes adresy profilů. A na ty píšeme všechno – od toho, co čteme, posloucháme a sledujeme, přes domácí mazlíčky, oblíbená jídla až po akce s přáteli. Zveřejňujeme tam svoje fotky, od těch povedených, kde pózujeme v parku až po hrůzy, kdy ležíme úplně zpití na stole v hospodě.
Ještě specifičtější fomrou sebeprezentace na internetu jsou blogy. Krom fotek a názorů na kuřecí maso s hranolkama tam ale píšeme i mnohem osobnější věci – výlevy srdce, názory na aktuální dění, zpovědi, které prostě musíme někomu říct a nikdo není na blízku. Na blogu ukazujeme svoje já. Za svoje já se stydí jen málokdo, ale co blog?
Ten chytrý pán z úřadu na ochranu osobních údajů totiž tvrdil, že blogy, které na nás prozrazují opravdu hodně, může najít někdo z našeho okolí. Někdo, komu se nebudou líbit – a nemusí jít jen o spoližačku z gymplu, o které píšeme, že byla tlustá, ale může to být i náš nový šéf nebo dokonce partner. Co když někdo takový zapátrá v archviu našeho blogu a vytáhne na světlo věci, které tam už navždycky měly zůstat skryty?
Pokud bych měla ukázat komukoli svůj blog, nestyděla bych a hrdě ho předvedla. Tak jak ho vidíte – titulní stránka, nové články… ale v jeho útrobách a dávno zapomenutých zákoutích se skrývají i jiné věci, na něž jsem třeba dávno zapomněla. Blog je mým zrcadlem, ale bohužel pro nás blogery tohle zrcadlo neukazuje jen současnou tvář, ale dokáže nahlížet hluboko do minulosti, do časů, kdy námi zmítal těžký rozchod a nebo až tak daleko, kdy o sobě říkáme, že jsem byli „mladí a blbí“ a možná napsali něco, co bychom dnes do klávesnice nevyťukali ani za nic.
Klávesnice totiž snese mnohem víc, než ústa. A taky to mnohem déle vydrží. Slova se chvíli vznáší ve vzduchu a i když z nás vypadla nějaká konina, nejpozději za pár týdnů na ni všichni zapomenou a stačí jen jediná věta, aby člověk dokázal, že už je úplně jinde a to, co třeba vehementně slovně bránil, už dnes tak necítí.
Jenomže co je pár vět proti dlouhých, několikastránkovým článkům? Co je vylití se kámošce nad sklenkou vína proti útočnému článku o bývalém? A co třeba několik článků za sebou, kde mluvíme o tom, jak jsme se včera ztřískali?
Slova a činy v našich reálných životech brzy překryjí nové zážitky, ale to, co jsme jednou napsali, to už nám nikdo neodpáře. Ale je to důvod pro autocenzuru? M8m vymazávat staré články, jejižchž názory mi dnes přijdou směšné či dokonce hloupé?
Mám na blogu pár takových článků – některé z nich třeba o gothické subkultuře z dob, kdy jsem gothiku pochopila ze špatného konce a občas jsem se chovala jako malé, naduté děcko s dořezanejma žílama v tričku CoF. A nebo pět let starý článek o homosexualitě, kdy jsem vylíčila dost neradostnou budoucnost lidstva, které ztratí heterosexualitu a děti se rodí homo párům v umělých líhních. Jak jsem proti takovým lidem tehdy brojila a jaký názor na ně mám dnes, resp. v dva roky starém článku. A takových věcí je jistě víc, jen bych musela hledat.
Měnímě se, stárneme, možná i moudříme. A blog tady zůstává jako strážce těchto změn, které nikdy nenechá upadnout v zapomnění – nepřijdeme-li a sami nezmáčkneme tlačítko delete.
Já po všem tom přemýšlení musím říct, že se za svůj blog nestydím. Nestydím se na články, napsané v afektu, ani na staré básničky, které jsou mnohdy fakt děsné. A nestydím se ani za názory, ze kterých jsem vyrostla. Nestydím se sama za sebe, ani za Lúmennku jakou jsem byla v minulosti. Ta holka občas byla mladá a blbá a asi vám musela připadat občas směšná nebo namyšlená nebo úplně pitomá, ale tehdy jsem to byla já.
A takhle by to podle mě měl každý chápat – minulost tu byla, ale už není. Staré fotky, články a výlevy už jsou passé a člověk, který je napsal tehdy, už není tentýž, co sedí u klávesnice dnes. Nějaké ty oči v sloup a stydlivé klopení očí asi přijde, když někdo vyhrabe něco fakt starého a hrozného, ale dobrá zpráva je, že už to máme za sebou a můžeme jen jásat, že jsme to přežili.
Za dobu, co mám tenhle blog, už jsem prošla mnoha životními událostmi. A každá z nich mi něco dala. Za každým písmenkem tady se skrývá příběh, za každým vyřčeným názorem dlouhá úvaha. byla by škoda to zahodit jen pro trochu studu. A jestli mě pro pár ťuknutí do klávesnice někdy vyhodí z práce, tak ať.
Nestydím se za svá slova, své činy, ani svůj blog. A co vy?
moje okolie viac – menej vie, že mám blog a keď ho nájdu…nemám sa za čo hanbiť ^_^
Já se dřív za svůj blog styděla, ale teď už je mi taky jedno, kdo ho najde. Srdce už si na něj nevylévám, ani k tomu nemám potřebu, ale i kdyby ano, je mi jedno, kdo to přečte.
Hezký článek, dobře píšeš.
Výstižné. Osobně nemůžu říct, že bych se za něco na svém blogu styděla, některé články jsou ale starší a dnes už bych je napsala jinak, nebo se mi už dokonce i stalo, že můj názor na věc se za pár let trošku změnil. Články tam ale nechává a neupravuju, občas a na některé věci je fajn podívat se jako na ty, jaké byly. Aktualizace se dá provést vždycky ,)
Nestydím se za blog, vždyť to jsou mé názory, válevy mojí dušičky. Stydím se za to, že nemám odvahu to všechno projevovat mimo blog. Kromě mých nejbližších přátel a jedné spolužačky můj blog nikdo z okolí nezná, ale kdyby ho našli, možná by se mi i ulevilo. Nemělo by už smysl nic skrývat, nebo ano?
osobně mám k blogování trochu jiný přístup, jak zjistí každý, kdo by snad ke mně chtěl zavítat. nemám potřebu se veřejně prezentovat ani nepovažuju za pro mě přínosné zpřístupnit svoje nitro celému světu… ale i přes tohle zdánlivé omezení jsem skrze blog našel mnoho z mých nejbližších a také v současnosti funguje hlavně jako další z komunikačních kanálů s těmito lidmi. tvůj pohled na věc je mi sympatický a vpodstatě ho sdílím, rozhodně se také nestydím za to, co píšu 🙂 uzamčení je pak hlavně vyřešení problému se spamery a s několika konkrétními lidmi, u nichž opravdu nechci, aby měli do mého světa přístup… ne že by něco z toho byla nepřekonatelná překážka, ale přeci jen bych asi měl tendenci nějak reagovat a stálo by mě to zbytečně mnoho energie 🙂
Před nedávnem jsem smazala většinu obsahu svého blogu. Ne proto, že bych se snad styděla, ale protože ty věci mě dusily a já potřebovala zapomenout a jít dál. Asi jako když spálíš dopisy od bývalého přítele, rituálně si ostříháš vlasy nebo tak něco. Taková menší změna identity. Ale to, co stálo za to, jsem si zaarchivovala, jen to neprezentuju veřejně 🙂
Přiznávám, že mám jednou za čas tendence spálit za sebou mosty a vše smazat. Nedělám to ze studu, spíše proto, že už nepotřebuju některé věci skladovat. Myslela jsem, že mě třeba zamrzí všechny ty články, které dokumentovaly babiččinu rakovinu a které jsem nemilosrdně hodila do koše, ale už jsem je nechtěla mít ve svém životě a mít možnost se k nim vrátit. Někdy potřebuju začít znova s čistým štítem, aspoň tak pomyslně.
Az docvakam svou diplomku, chci se jednou venovat prave vyzkumu tohoto typu sebeprezentace na internetu. Na jednu stranu proti tomu nemam nic, na stranu druhou me zajima, co tyto lidi spojuje a co je to vlastne za zvlastni potrebu sverovat se ostatnim s kazdou "chujovinou". Mozna nejaci novodobi narciste???
Nicmene, blogy beru jeste jako to mensi zlo.osobne nechapu sebeprezentaci na socialnich sitich a statusy typu: "cekam doma,az se milacek vrati z prace" nebo "dneska je hezky". skutecne pro vsechny ostatni hodnotne informace 😀 😀
Nepotřebuju, aby mi moje okolí vidělo do hlavy ani v reálném čase, natož se babralo v z kontextu vytržených větách z minulosti, které dávno nejsou pravda. Takže sice neprezentuju svůj web před těmi, kdo mě znají, ale kdyby to měl někdo najít, no tak se holt asi nezblázním, pokud mi to nebudou dávat nějak sežrat jakože jsem se asi zbláznila, že se svěřuju internetu. (Nebo už se tak možná stalo a jen mi to nikdo neřekl. To mě nechává nějak chladnou.) Čestnou výjimkou je teda můj drahý, který o webu ví, přečetl si, co tam je. Ale on si uvědomuje, že co bylo, to bylo, některý věty padly ve zvláštním rozpoložení, spousta vět už dávno neplatí. Tyhle věci si bere a chce mě i s mou minulostí. A ta nebyla vždycky růžová. Mám jistotu, že mě bere takovou, jaká jsem, nepotřebuju se "dělat hezká".
Máš to trefně napsané. Kdo blog začne psát, má k tomu svoje důvody, do kterých je ostatním velké nic. Já nevím, ale kdybych se za blog styděl, tak ho přece ani nezakládám. Vždyť je jasné, že si ho může přečíst kdokoliv, to je přece jeho účel … není to nějaký soukromý deníček zastrčený v šuplíku, který si nikdo na světě nesmí přečíst. 🙂 S tím musí každý bloger chtě nechtě počítat. Spisovatelé, umělci, skladatelé, ti všichni mají velkou potřebu se navenek nějak vyjádřit, reprezentovat a zachytit svoje pocity a myslím, že mezi nimi a blogery moc velký rozdíl zase nebude (pomineme-li ostatní aspekty jako kvalitu, finanční ohodnocení apod.).
A hlavně – kdo tvoří ne pro výsledek, ale pro samotný pocit z tvorby, nikdy se ho nějaké negativní názory a nadávky nedotknou.
Skvelý článok. Má niečo do seba. Ale máš pravdu, človek by nemal zahadzovať svoje staré články.. skôr by ich mal porovnať občas so súčasný názorom a zamyslieť sa, čo tak razantne zmenilo jeho pohľad na svet a prečo tomu vtedy tak veril 🙂 Neviem, čo by som povedal, snáď len odpoveď, že za svoj blog sa nehanbím.
Musím přiznat, že některé hodně osobní věci a věci napsané v afektu jsem smazala. Ale bylo to i z bezpečnostních důvodů, bohužel vím o člověku, který by byl schopen to proti mě použít a taky to dělá. Bohužel nevím, kdo to je, ale vždycky se jedná o tu samou osobu, to už poznám. A celkově se snažím nebýt už tak otevřená…nemyslím v názorech, ty si sebrat nenechám, ale co se týče osobních věcí. Šílenců pod rouškou anonymity je na netu spousta.
ohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22-někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne : MILUJI TĚ !!!! P.S: Neporuš to!
no pak…?
PS:mne uz to neposielaj na moj blog
No, mám na blogu pár věcí, za který bych si dneska s chutí propleskla, ale mazat to nehodlám, jak říkáš, co bylo, bylo a ať to odpočívá v pokoji…
mám na tuto věc stejný názor. o mém blogu ví asi jen tři lidé z mého okolí. z svoje názory se nestydím, dokonce jsem jako jeden z prvních článků zveřejnila i dva moje názory z ještě velmi raného věku. a kdyby je četli i lidé, které nijak moc nemusím nebo např šéf, asi bych s tím nic nedělala a nechala to být. alespoň by mě tak víc poznali
Ja sa za svoj blog, za svoje začiatky, za svoje možno hlúpe názory rozhodne "nestydím"..nie je to napokon dôvod, prečo som vyletela z AK? 😀
Ok, sú veci, ktoré by som teraz povedala inak, ale prečo by som to mala vymazávať alebo prepisovať? Každý sa mení, a takto je možné ten vývoj aj pozorovať. A to je podľa mňa fajn..samozrejme, ak by moja mama trochu preliezala archivom, nemusela by byt veľmi nadsená, ale čo..tak som to cítila (a popravde..ešte aj cítim :D)
Já se teda přiznám, že jsem nedávno menší ,,inventuru" udělala. Bylo nutné opravit nějaké hrubky (tehdy mi asi nevadily, ale dneska z nich běhám po zdi)a něco jsem smazala úplně. Články, které byly čistými výlevy pubertálního srdce, které nemohly čtenáři, jenž mě v době jejich napsání neznal, nic říct. Zbytečné nesmysly typu ,,Bojím se testu z matiky, nic neumim a matka mě vydědí." Kdo si ale přečte staré výžblebty o anorexii nebo o tom, jak jsem nenáviděla své spolužáky ze základky, ať se třeba připosere, patřilo to do mého života – jak říkáš, tehdy jsem byla taková. Taky se mi nechce vždy po roce blog celý promazávat, kdo na to má mít čas? 😀
Je fakt, že je to jedna z nevýhod blogů (ev. soc. sítí) – údaje a informace uvedené se dají vždy zneužít… Na to by se mělo myslet v prvé řadě… Nicméně blog jako takový je o psaní a spousta lidí nebude psát jenom bláboly že… Většinou píší o tom, co se jich týká a může být tak i osobní, což však rozumě uvažující člověk chápe…
Mám taky blog (viz odkaz), kromě webu s fotkama a jako každý (asi) jsem narazil na blba… to ale nikdo neovlivní… Na rozdíl od osobních blogů mě však může nějaký blb jenom označovat za pošahaného alarmistu :)…
Mno…
[8]: myslím, že motivace k založení blogu může být mnoho druhů… a tím je také celý blogový svět tak rozmanitý, že se vlastně nedá nijak uchopit. máš blogy tematické (zabývající se třeba hudbou nebo nějakým koníčkem), tzv. blogísky (kteréžto jsem upřímně ještě dosud nepochopil 😀 ) a pak třeba blogy velmi osobní, mezi kterými se někdy vytvoří jakási "záchranná síť"… to je můj případ, aniž bych si to uvědomil, nacházel jsem se najednou v jakési online svépomocné terapeutické skupině a troufám si říct, že navzájem jsme si pomohli dostat se z docela velkých sraček. takže označovat blog jako "menší zlo" je imho hrubě zavádějící, blog je nástroj, velice univerzální a účinný nástroj – záleží na každém jednotlivém člověku, jak s ním bude pracovat.
Za blog se určitě nestydím, aled ukrývám ho před očima rodiny a nechci, aby o něm věděli spolužáci. Zkrátka nechci, aby se mi "vrtali v hlavě" zrovna oni.
Když občas zajedu na starší články, byla jsem jednu dobu v pokušení smazat jeden z nich, ale nakonec jsem si řekla, že to tam nechám, všecko tam nechám, jako součást mého vývoje. 😀
Souhlasím, souhlasím 🙂 Skvěle jsi to vystihla! 🙂
I já mám u sebe pár masařek, některé jsem už vylovila, některé jsem nechala. Nestydím se za nic, co na něm je a komu by se to nelíbilo, může dát nahoře vpravo křížek vždycky.
Já jednoduše: ,,A proto si nepíšu internetový žůža deníšek" 🙂
Hm, stydím? Ani nevím, jestli se za něj… ne, nestydím. Výlevárna to není a to co jsem psala tehdy a teď, má samozřejmě mezi sebou rozdíl. Je to hodně dobrá reflexe jak moc jsem se zlepšila nebo ne.
Osobní život zásadně nedávám na blog
Kdokoliv se bude prohrabávat archivem něčího blogu, snad zároveň bude vědět, co dělá: prohrabává se archivem. Jak věci byly, nejspíš už nejsou. Tohle snad každému musí dojít.
Osobně se za svůj blog stydím jen co se týče vzhledu. 😀 Jenže není čas ani chuť to předělat. Jinak ne. A to tam jsou taky hezké věci. Jenže to bylo. Už není, dlouho není.
Navíc, vím kdo čte (co čte), a hlavně, nemůže číst kdokoliv.
nevím, v současné době se asi nemám na svém blogu za co stydět, neboť je to asi čtvrt roku co mám blog a píšu si tam. (no často mi trvá, než přijdu na nějaký ten "úžasný fígl, který ostatní používají, ale já nevím jak to ti machři dělají" :D) Docela mně fascinuje sledovat, jak na každý článek někdo odpoví, řekne, co si myslí o svém současném stavu atd….A teď se vám omlouvám, neboť je má mysl v jednom z procesů, kterými občas procházím.
Studna spousty štavnatých drbů a polopravd, máš pravdu, přesně tohle je archív našich blogů.
Nikdo se nedívá na datum vydání článku. Škoda.
Na jednu stranu jsem možná i rád, že můj starý blog zmizel z povrchu internetového (psal jsem ho ve svých asi 15 letech). Byl plný názorů a myšlenek, které čekali až je dotáhnu do konce. A když už bych je mohl znovu s odstupem času zformulovat, tak zjištuju, že mám strach z objevení bytostí z reality. Na jednu stranu to je člověku jedno. Tak at si to přečte, třeba pak pochopí některé mé myšlenkové pochody. Ale žít s vědomím, že po téhle planetě kráčí někdo, kdo o vás všechno ví a potkáváte ho každý den. Z toho mrazí v zádech. A když k tomu máš silnou paranoiu, tak to je v řiti o to hloubějc.
Ať už se za svůj blog stydíte nebo ne, důležité je jedno. Měli byste mít vždy čisté uši.
Aktuální prezentaci mám starou bez dvou měsíců rok. Zbytek je promazaný a zlikvidovaný, jak jsem si hrála a zkoušela, co mě bude bavit. Neodvažuju se ale tvrdit, co budu na svoje články říkat za takových osm let 🙂 .