Máňo, wař!

Byl leden roku 2004 a já byla čerstvě (a poprvé v životě) zamilovaná. Mě bylo 14, jemu 15, žili jsme od sebe 300 kilometrů a tak se náš vztah omezoval na dlouhé mnohahodinové telefonáty, z kterých se našim rodičům ježily vlasy (vítejte v době pevných linek a meziměstských hovorů) a jediné rande „na půli cesty“ v Praze. A právě na něm se to stalo – diskman, sluchátka a CDčko v čajovně U Dvou šálků mi změnily život. Na tom CDčku totiž bylo album „Triumph of Steel“ od Manowar, kteří se v tom okamžiku první pubertální lásky staly mou nejoblíbenější kapelou. A vydrželi na tom postu dlouhých dvanáct let.
Střih. Je leden 2016, už mi dávno není 14 a venku mrzne. Mě ale v tom mrazu hřeje pomyšlení, že stojím před halou, kde za pár hodin začne koncert Manowar (kurnik, kolikátý už, který uvidím na živo?).

Asi by mě ve snu nenapadlo, že to hlavní, co mi dá má první zamilovanost, budou hodiny a hodiny úžasné hudby a hromada neuvěřitelných zážitků z koncertů. Třeba z těch před třemi lety s Lizzy, kdy jsme prožívaly nefalšovaný metalový orgasmus, nebo na Masters 2010 (což mi připadá jak z minulého života:)).
Manowar se prostě stali mou srdeční záležitostí a ačkoli už nejsem takový magor, abych kvůli nim objížděla půlku republiky a šla na všechny koncerty v ČR (což o to, já bych i byla, ale moje peněženka a pracovní povinnosti mi to zatrhli:/), tak si je pořád umím užít naplno.
A když říkám na plno, tak to myslím vážně. Koncert v Brně začínal v osm, ale my stáli před halou pochopitelně už od čtyř, aby nám neunikla ta nejlepší místa. Mrzli jsme tam s mým drahým Alwinem a Lizzy až do sedmi, kdy se konečně vrata otevřela a dav se rozeběhl tak, že málem udupal securiťáky, kteří v tu chvíli sotva stačili uhýbat z cesty. Byla jsem nachystaná, takže jsem v rekordním čase vyběhla po schodech k hale, projela lístek čtečkou a rozeběhla se dovnitř. Kdyby mě teď viděla moje učitelka tělocviku, asi by mi poslala omluvný dopis a kontumačně mi připsala vítězství ve školních závodech, protože takový sprint jsem ze sebe ještě nikdy nevymáčkla:) S funěním a mžitkama před očima jsem zaujala místa přímo uprostřed první řady a bránila je dokud nedoběhl Alwin a minutku po něm i Lizzy, která musela počkat až jí vydají vstupenku ze seznamu hostů (no jo, dopracovala to se svou nejoblíbenější kapelou o fous dál, než já:)).
Po sprintu jsme měli hoďku na vydýchání, vlastně spíš víc, protože koncert začal s lehkým spožděním. Ale začal a to bylo hlavní. Můj drahý není příliš zvyklý na koncerty, obvykle si hudbu pouští doma do sluchátek a tak ho poryv „black wind“ z repráků málem smetl. Ale vzápětí ho stejně jako nás pohltila všudypřítomná metalová euforie, kterou hala doslova vibrovala a všichni jsme skákali, jásali, mávali rukama a blbli tak, jak to má být.
Musím zpětně uznat, že zážitek byl slabší, než posledně, snad i proto, že hráli míň hitovek a celý koncert dohromady trval asi hodinu a půl, ale my v první řadě jsme se staraly o pořádnou párty. A když píšu „staraly“ není to hrubka, protože neustálé výpadky techniky, kvůli nimž se Joey ježil jak čert, trochu kazily náladu jak lidem tak kapele, takže jsme to vzaly opět do parády a předvedly naše parádní číslo z roku 2012 ála šílené fanynky nahoře bez. Tentokrát Joey ani nemusel prohlásit „topry ten, kosi fen“, udělaly jsme mu (a celé kapele) radost i bez této roztomilé prosby:)
To jsme ale ještě nevěděly, co bude – to, že publikum je snímáno na kamery, jsme si všimli všichni ve front row už při příchodu. Že záběry jásajících fanoušků (zejména těch vpředu) jsou tu a tam promítány na boční plátna, toho si také nešlo nepovšimnout. Ale že se zničehonic objeví naše prsa na promítacím plátně o velikosti minimálně 10 x 10 metrů za Manowary jako součást video show, to jsme fakt nečekaly:D
Řeknu vám, že takhle velká prsa už v životě mít nebudu – pokud mě teda neobsadí do nějakého filmu, který budou dávat v Imaxu. Dvě písničky se záběry neustále vracely k nám dvěma a my tak pařily ne ostošest, ale tak ostodevadesát, abychom si neutrhly ostudu před celou halou. Není divu, že když všechno utichlo a Manowři se ztratili ze scény, měli jsme co dělat, abychom se vůbec doplazili k autu. A tady už nastává opět čas pro měkké i, protože můj milovaný si užíval koncert celou dobu s námi, ačkoli tedy zůstal oblečený, a vypadal neménně vyčerpaně.
Sluch se nám vrátil po dvou hodinách doprovázen nepříjemným pískotem, který přešel až druhý den – inu Manowar nejsou nejhlasitější kapelou na světě pro nic za nic:) A euforický zasněný úsměv mě přešel až dneska a to koncert byl v pátek:) Bylo to prostě super, zase je vidět z první lajny, počítat jim každou novou vrásku a skákat jak naspeedovaná veverka. Po dvanácti letech můžu říct, že se nic nezměnilo a pořád v jejich hudbě cítím tu stejnou sílu, energii a něžné tóny první lásky, které budou z Manowar dělat vždycky něco víc, než jen obyčejnou kapelu.
Hail and kill, brothers! Brzo zas naviděnou!
S miláčkem a hrstkou nejvěrnějších mrzneme před halou už od 4 odpoledne
(a transparent máme půjčený:))

6 komentáře “Máňo, wař!

  1. Tak hlavně, že jste si to užili a to, že vaše prsa viděl celý sál je detail, možná že to někomu stouplo do hlavy, ale to není problém 🙂
    Přemýšlím, co jsem dělala v roce 2004- chodila do první třídy a na první lásky neměla ani pomyšlení XD

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *