Žijeme mobilně…a je to dobře nebo špatně?

Publikováno Od LumennKategorie:svět podle Lúmenn...
Téma týdne mi tentokrát vážně padlo do noty, ačkoli čas na napsání článku jsem získala až dnes, na poslední chvilku. Ale aspoň se mi myšlenky kolem „mobilu“ docela utřídily a zhruba tuším, o čem chci psát.
Každý z nás jistě moc dobře ví, co je mobilní telefon. I ti nejstarší lidé v naší zemi vědí, k čemu slouží, i když ho často nevlastní nebo neumí používat. Malé děti už si dnes asi ani nedovedou představit sluchátko přidělané ke šňůře (tak mě napadá, jak je pro dnešní generaci asi směšný večerníček o Machovi a Šebestové…). „Dej mi číslo“ znamená úplně stoprocentně číslo mobilu (pokud ne tedy icq nebo skypu:)) a trapné situace, kdy telefon místo toho krásného sedmáka vezme jeho maminka (což jste možná ještě někteří zažili:)), už jsou dnes naprosto nemožné.
Všichni jsme prostě „mobilní“. Telefony se zmenšují, už nejsou do tašek, ba ani do kapes, ale klidně do hodinek nebo do ruky. Jediný dnešní mobil má větší paměť i rychlost než deset let starý počítač. Funkcí přibývá, ceny i váha klesají, výkon roste a mobil má zkrátka každý. A je to fakt tak super?
Mít mobil je určitě obrovská výhoda. A to nejen proto, že si z fleku otevřu wap a během minuty zjistím, v kolik mi jede vlak. Všechny ty domluvy, hovory, zprávy…nic cestu šalinou neukrátí tak, jako rozhovor, který je nezbytný – zabijete dvě nudné mouchy jednou ranou. Každou chvíli nám může přijít zpráva od kamarádů, že sedí v hospůdce naproti a že máme přijít, partneři si píšou zamilované zprávy, které vyloudí úsměv na tváři a hřejivý pocit u srdce, rodiče kontrolují děti, jestli jsou v pořádku a zapomnětlivému synkovi včas připomenou koupi rohlíků.
Je to skoro jako společnost vládnoucí telepatií. Kdykoli a de facto odkudkoli se můžu spojit s kýmkoli kdekoli (krásná věta:)). Jsme všichni stále k zastižení, není problém zavolat pomoc i z relativně odlehlého místa, jsme si všichni blíž…opravdu?
Občas mám totiž pocit, ženás mobily nejen spojují, ale i rozdělují. Chodíme pozdě a omlouváme se na poslední chvíli a nebo rovnou napíšeme pět minut před srazem, že nemáme čas. Člověku, co bydlí pár ulic vedle, radši zavoláme, než abychom se prošli, rozcházíme se po smskách a stejně tak si v nich nadáváme či vyznáváme lásku. Námi, našimi domy, zvířaty a celou planetou proniká spousta radiových vln navíc, obrovské množství vlnění na všech kmitočtech, o elekrtomagnetickém záření přímo z přístrojů nemluvě. Nemáme nejmenší představu, jak to může naši planetu z dlouhodobého hlediska ovlivnit, zda takové množství vlnění úplně nezblbne jak lidi, tak třeba i zvířata, rostliny…na to používáme rozsáhlou mobilní síť příliš krátce a vlastně jí ani moc nerozumíme.
Nevíme, zda nás kromě volaného nemůže ještě někdo další slyšet, nezajímá nás to, netušíme, že naše soukromé a tajné smsky poletují vzduchem a zachytit je není až tak obtížné. Je nám docela putna, že díky našemu zapnutému (a u novějších typů i vypnutému) telefonu nás mohou do pár minut lokalizovat, že vše, co do té malé svítící a hrající krabičky naťukáme nezůstane jen v ní, ale putuje to vzduchem pryč a nakonec se to dlouhou dobu archivuje. Na tom nám nezáleží, vnímáme jen užitek a tohle vše bereme jako nutné zlo, patřící k té úžasné a skvělé mobilní komunikaci.
Sama netuším, kdy jsem naposledy poslala dopis – pokud neposílám vyloženě něco, co se nedá naskenovat, poštu nepoužívám. Pohledy z dovolené stále posílám (pokud na nějakou jedu), ale to jen proto, že mi MMSky přijdou ujeté a uložit si ji neznamená si jí vážit. Zato ale pomalu nevím, jak se používá telefonní budka, jak hledat ve Zlatých stránkách (těch papírových!) nebo se nestarám o místa, kde není signál. Signál je totiž všude, mobil mám pořád u sebe, stále zapnutý, stále na příjmu…sakra! Copak tohle není pošibané? Koukněme se všichni na sebe, co se z nás za pár let s mobilními telefony stalo. To nehorázné pohodlí, které nám přinesly – jak se teď pořád řeší, že poslední doboáu strašně přibývá lidí s nadváhou, nemůžou s tím mít co do činění mobily? Dojít si do budky nebo na poštu je totiž dost náročnější, než jen zmáčknout zelené sluchátko. Je snažší zavolat, než vyjít několik pater. Dát si sraz na rohu, než zvonit u kamarádova baráku, ke kterému je to zacházka.
Ano, je to jednodušší. Strašně jednodušší mít mobil. A všechny ty dokonalé výhody, jichž s chutí a plně využívám já, vy, celá naše západní civlizace, jsou prezentovány v médiích, křičí z plakátů, z reklam, všichni jsme on-line, na drátě a je to super bomba kůl…takže ty nevýhody, jichž se v tomhle článku pár mihlo, v podstatě nevnímáme. A přitom na ně můžeme hodně tvrdě dojet a to v horizontu jen několika málo let. Zase si hrajeme s něčím, čemu moc nerozumíme, důsledky čehož nejsme schopni dohlédnout. Zase jsme skočili po šanci zjednodušit si život a ať chci nebo ne, nemůžu se zbavit dojmu, že to tady směřuje k dost chmurné budoucnosti, kterou jsem načtrla v tomhle článku. Proč my tupouni neumíme využívat všeho s mírou a místo jednoho krajíce vždycky musíme sežrat celý bochník?
A nechcete mi někdo poslat dopis?:)