Kurva z Paříže

Potkala jsem ho v metru po cestě z Monmartru. Vychrtlý bledý blonďák s šátkem okolo předloktí. Vybíral drobné mezi cestujícími a já mu nemohla dát víc, než svůj úsměv a přání hodně štěstí. Jeho ledově chladný pohled měl v sobě melancholii umírajícho štěněte i krvavé utrpení zmučeného dítěte. Popřál mi, ať se mi v Paříži líbí a bolest úsměvu zaškubala jeho bezkrevnými rty. Pro takové jako on není rozhřešení. A tak jsem mu alespoň darovala báseň. A slzy…

Pierre a nebo Jean?

Tělo rozhlodané

od vpichů příjemného jedu

a srdce krvácí

z ran po polibcích

Madamme Heroin.

V očích se topí dětská nevinnost

v kalné vodě pokušení

odolat

jako jehle ostrým rtům

bělostně nesmlouvavé

rozkoše Smrti.

Jacques nebo snad Paul?

S dlaní nataženou pro pár drobných

potácí se ulicemi na ostrých žiletkách

co mu přichystala

Madamme Heroin.

Sehnutá záda toulavého psa

co škemrá o další pohlazení

než se dočká bělostného vzlétnutí

po němž následuje

krvavě rudý pád.

A za pár rohy se chechtá

chlípná Smrt.

Michael nebo Louis?

Dříve než poznal lásku

skutečných teplých dívčích těl

nalezl chladnou náruč

Madamme Heroin,

co na okamžik dovolí mu

slastné poblouznění

než tvrdá dlažba

donutí ho zase procitnout.

Den za dnem protloukat se

mezi nicotností svou

a všeobjímající mocí

paní Smrti.

Kolik Jeanů, Paulů a Martinů

Potkal jsi na hranici

mezi světem lidí

a bílou říší Madamme Heroin?

Kolik pohlédlo do tvých očí

a sevřelo tvou duši

v mrazivé kleci utrpení?

Ještě mnoho krve prolijí

pro falešnou naději,

kterou jsi vložil do úsměvu

něž vlak zastaví

a oni zamávají a vystoupí

na stanici jménem

Smrt.